Zvuk

Sama. Sama ve velkém, prázdném pokoji.
Nikde nikdo. Nikdo, jen já.
Ticho?
Kéž by.
Nemohu se soustředit. Nemohu spát. To kvůli tomuhle - stroji - který nikdy nepřestává vrčet.
Není to hlasitý zvuk, právě naopak; je tichý a jednotvárný, ale vtíravý. Vkrádá se mi do snů. I když se mi zdá o něčem krásném, pořád ho slyším.
Co se stane, když ho nakopnu?
Nic se nestalo.

V pokoji bez oken
V pokoji bez dveří
Sedí tu děvčátko
Se sebou soupeří

Prázdný pokoj. Jen čtyři stěny, strop a podlaha. Do omítky jsou vyryta jména těch, kdo tu byli přece mnou. Nemohu vědět, komu ta jména patřila, ani jaké příběhy se k nim vztahují.
Co například tady Karin? Kde se tady vzala? Jak dlouho tu byla?
Jestlipak se Daniel vrátil zpět domů? Kolik let mu bylo, když odsud odcházel? Jak velkou část života strávil zde?
Zemřela tu Mariana?

Všichni, kdo zemřeli,
Žijí tu dál

Dávno mne nebaví jména číst. Ani ty krátké básničky a výroky, které jsou u nich připsány. Znám je skoro zpaměti.
Kolik času už uběhlo?
Přestala jsem počítat dny.
Když zhasne žárovka, vím, že začíná noc. Ráno se opět rozzáří svými ubohými šedesáti Watty. Ale kolikrát už se to stalo?
A ten zvuk...

Poslouchej.
Neslyšíš nic?

Nechce se mi plakat. Nechce se mi ani křičet. Chce se mi jen sedět a zírat před sebe. Chce se mi vzpomínat na ty staré, krásné časy, kdy jsem byla volná.
Prázdnota.

Počítej dny,
Dokud nezemřeš.

Ten zvuk!
Vyskakuji na nohy. Po dlouhé době, kdy se veškerý můj pohyb omezoval na plazení se k díře v podlaze a zpět, jsou zesláblé a chvíli jim trvá, než pochopí, kam mě mají nést.
Tohle už trpět nebudu. To nejde. Nemůžu.
Nakopnu ten stroj. A znovu.
A ještě, ještě a ještě jednou.
Veškerá moje síla.

Naděje umírá poslední,
ale stejně vždycky chcípne,
svině.

Dosáhla jsem svého cíle.
Ticho.
Konečně.
Po bůhvíkolika měsících, nebo dokonce letech, se mi konečně podařilo tu zatracenou mašinu umlčet.
Tak nádherné ticho.
Sklouznu k podlaze, zavírám oči a nořím se do něj.
Jen je mi nějak těžko.
Ten stroj... Vyráběl mi tu kyslík.