Nereálná tma

Probudila se podobně, jako se my budíme ze zlého snu. Zpocená, udýchaná, s bušícím srdcem, výrazem naprosté hrůzy a brněním v končetinách. Asi minutu se dívala do prázdna nad sebou, než nabyla přesvědčení, že je úplně klidná. Její první myšlenka směřovala na všechnu tu tmu okolo. Ještě nikdy neviděla tak koncentrovanou tmu. Rozhodila ruce do stran, aby se ujistila, že leží v posteli. Její pravá ruka dopadla na tvrdý a studený povrch. Beton, znělo jí v hlavě. Levou rukou praštila do plechových vrat, která hlasitě zaduněla. Nahmatala nad sebou kliku vrat a pokusila se postavit. Hlavou jí blesklo, že se o něco bouchne. Zůstala přikrčená, ale když se podívala nad sebe, viděla zase jenom tu tmu. Byla všude, vlhká a vlezlá, dotěrně se na ní lepila. Když se postavila, usoudila, že bude lepší si zase sednout, promyslet si, co dál. Bylo by to jednodušší, kdyby byla schopná si vzpomenout, co se dělo před tím, než se tady probudila. Věděla naprosto přesně, kde teď právě je, ale to bylo také všechno, co věděla. Snad jí ani nezajímalo, kde předtím byla a jak se sem dostala, ale proč tady je, proč? Když dosedla na betonovou podlahu, cítila, jak se kolem ní zvířil prach. Cítila nepříjemné šimrání prachu v nose, které jí přimělo kýchnout. Ze tmy se vrátila silná ozvěna. Najednou si uvědomila, že je úplně klidná, že jí nic, co právě zjistila, nevyvedlo z míry. Vždyť teď by měla být hysterická, měla by vyšilovat, křičet, bušit na ta plechová vrata vedle sebe a chrlit nadávky těch nejhorších významů, a ne jen tak tiše sedět a kýchat do tmy. Vždycky přeci byla hysterka, tak jak může být tak klidná, když je bůh ví proč zavřená právě tady, když se probudila na prachem pokryté betonové zemi skladu, kde je tak nereálné množství tmy? Vždyť ani skrz ta vrata neprosvítá jediný proužek světla, jako vždycky. Možná to byl ten důvod, proč byla tak klidná. Všude kolem ní byla přeci naprostá a úplná tma a ticho, jaké snad nikdy neslyšela. Ticho, díky kterému mohla slyšet prach dopadající na zem, kdykoli se pohnula. Vždyť přeci neviděla nic špatného, neviděla prostě nic, tak co by jí mohlo rozhodit? Aby sama sebe ujistila, že nezešílela, zabouchala na vrata. K jejímu překvapení se z dálky ozval povědomý hlas. V ten moment se jí rozbušilo srdce, rychle se postavila a zabouchala znova. Když se nic neozvalo, zkusila to ještě jednou. Ticho, které jí bylo odpovědí, jako by v ní něco zlomilo. Všechen ten klid z ní vyprchal, do hlavy se jí v okamžiku navalil vztek, jaký snad nikdy nezažila. Vší silou zabušila oběma pěstmi na vrata a počkala si na dalších pár vteřin ticha. Zařvala, zabušila znovu, a když ani to nevedlo k jinému výsledku, poodstoupila pár kroků vzad a rozběhla se. Celou svou váhou narazila do vrat. Měla pocit, že při síle, kterou do nárazu vložila, do nich musela udělat minimálně centimetrovou prohlubeň. Vztekle po nich jezdila rukama a hledala sebemenší nerovnost. Byla hladká, lepkavá a špinavá jako vždycky. Sípavě se nadechla skrz zuby, odešla zhruba do půlky skladové haly a znovu se rozběhla proti vratům. Tvrdohlavě jí odrazila zpět na zem. Náraz jí zabolel tak, že zůstala ležet. Věděla, že kdyby kolem bylo světlo, zatmělo by se jí před očima, což v této situaci nebylo možné. Srdce jí neuvěřitelným tempem bušilo až v krku a ona se rozhodla pro poslední útok. Došla na konec haly, opatrně, aby si byla jistá, že je přímo naproti vratům a rozběhla se naposled.
Letěla dlouho. Nevěděla kam. Zbavit se vrat neznamenalo zbavit se tmy. Teď už to věděla. Jediným důkazem o tom, že letí, byl vítr, rychle proudící kolem ní. V další vteřině si s hrůzou uvědomila, že nejenom letí, že se někam přímo řítí a aby toho nebylo málo, ještě je úplně nahá. Vztekle se rozhlížela kolem sebe ve snaze zahlédnout aspoň nějaký záchytný bod, něco, co by mělo jinou barvu, než jakou má tma. Zevnitř ji hryzal pocit, že by měla jednat, ale co mohla v takové situaci dělat? Čím víc se snažila se uklidnit, tím víc se vytáčela. Čím víc se rozhlížela, tím víc na ní doléhal pocit, že kolem ní není nic. Vůbec nic! Cítila, že zrychluje, že prostě nemůže nic dělat, že… nestačila dokončit myšlenku, když cítila, jak jí něco nadlidskou silou praštilo do zad, z hrdla jí vyrazil výkřik a ruce i nohy se jí rozletěly do všech stran. Dopadla jsem.
Otevřela oči a viděla strop svého pokoje, pod kterým visel ustaraný obličej její matky.
„Bála jsem se.“