Dům číslo 48

Je šest hodin večer. Někde zapínají televizi, jinde večeří. A já jdu začínajícím soumrakem ztichlými ulicemi našeho města, abych vyřídil vzkaz. Vzkaz dámě žijící v domě číslo 45 v Růžové ulici, pojmenované po pnoucích růžích, které všechny domy oblékají do přiléhavých, krvavě rudých šatů. Myslím, že nejsem zbabělec, ba naopak, ale z této ulice nemám dobrý pocit. Možná mi nahání strach, vyvolává ve mně úzkost a svírá mi žaludek. Stavby jsou od sebe odděleny většinou zpustlými zahradami, žijí v nich staří lidé, kteří nemají dostatek sil potřebných k jejich opečovávání. Na hranicích pozemků stojí kamenné zdi, jejichž dávná krása se utopila pod růžemi a břečťanem. I zde se však najde několik výjimek, patří mezi ně bohatí. Myslí si, že jejich bohatství a vznešenost lépe vynikne v domě dávných předků, v domech šlechticů. Číslo 45 se řadí mezi ty vznešené. Jako jedno z mála sídel je očištěno od růží a břečťanu, zahrada je dokonale upravená, plná temných a děsivých stínů. Moc se mi do ní nechce, ale bohužel musím. Nemají zvonek, jen klepadlo na dveřích.
Co si přejete? Jdu za paní Klárou, posílá mě židovka Rebeka. Pojďte dál. Teda, v životě jsem neviděl nic tak překrásného. Jako bych se vrátil v čase. Z obrovské haly, kterou mě uvedli do přijímacího pokoje, na mě dýchá její starobylost a zachovalá krása. Stěny v místnosti, v níž jsem se ocitl, zdobí překrásně vyšívané koberce. Kolem malého krbu visí zaprášené zbraně, před ním stojí dvě kožená křesla a konferenční stolek. Naproti je obrovská knihovna a pod okny, která zakrývají baldachýnové závěsy, stojí lavice s měkkými poduškami. Neseš mi nějaký vzkaz? Ach, nikdy jsem neviděl krásnější ženu, co ženu, dívku. Nemůže jí být více než 25 let. Vysokou štíhlou postavu zakrývají dlouhé černé šaty s roláčkem. Havraní vlasy má volně spuštěné do obličeje, kterému vévodí velké zelené oči, malinký nos a malá, jemně vykrojená ústa. Jediné, co je z ní vidět, je obličej. Šaty spadají až na zem a ruce skrývají rukavičky.

Podobají se dokonalému sousoší. Tíha různorodých pocitů a vášní padá z jednoho na druhého. Stojí proti sobě v němém úžasu, neschopni vydat ze sebe jedinou hlásku. Josefova tvář zjihla, snad hledí do tváře Afrodité, jež vstoupila do Kláry. Upřímné hnědé oči se utápí v jejím obličeji, jako by byl nejhlubším ze všech nejhlubších oceánů. Bloudí ztracen ve věčnosti, dokud se neprobudí z transu, do něhož ho uvrhla její krása. I ona se utápí – ve svém hněvu. Z hloubi srdce nenávidí židovskou rasu. Považuje je za nejubožejší z ubohých a teď na ni jeden z těch psů hledí beze studu, neuvědomuje si svou podřadnost, ubohost.

Hej! Žide! Neseš mi od Rebeky nějaký vzkaz? Ano, omlouvám se, babička vám vzkazuje, že chce šest tisíc, jinak mast ani koupelové směsi nebudou. Vy prohnaní psi! Řekla čtyři a nedostane ani o korunu víc. Nikdy se nám nevyrovnáte, vždy budete lidi stahovat z kůže pro pár korun, vždy budete těmi bídnými psy, kterými jste byli už od počátků své existence! Vyřiď té čarodějnici, že pokud za čtyři tisíce nedostanu to, co slíbila, pozná, kdo doopravdy jsem. Už nebudu tak tolerantní a milosrdná jako dosud! Takhle nebudete o mé babičce mluvit! Jste jen panovačná, arogantní a zohavená ubožačka!

S mrštností kočky Klára přiskočila k Josefovi, využila okamžik překvapení a uhodila Žida ranou, za kterou by se nemusel stydět ani dobře stavěný muž v nejlepších letech. Něco takového mladík nečekal, zakymácel se pod silou, jež do rány Klára vložila. Nebýt kožených křesel upadl by na zem. Ivane! Vyprovoď mladého pána, jak se sluší a patří. Doufám, že můj vzkaz Rebece vyřídíš! Klářin služebník odvedl překvapeného Josefa a s radostí jemu vlastní přidal nebohému chlapci několik ran na cestu. Zkrvaveným, slabým a ochromeným chlapcem smýkl na tvrdý chodník, poplival ho a odešel.

Ještě nikdy se mi domů nešlo tak těžko. Ploužím se hustou mlhou, jež chladí mé rány droboučkými kapičkami, z nichž je složena. Jako mladá dívka ošetřující mé rány, na obličeji mě šimrají její vlasy, vlhké šaty se lepí na mou prokřehlou kůži.

Snad slabý otřes mozku, snad vrozená bohatá fantazie a duše básníka ho nutí hledět na pozemské věci tak trochu jinak, romantičtěji, poetičtěji. Všude vidí jen dobro a odmítá vidět zlo. Jen málokdy odkládá své růžové brýle. Teď se však nechává pohltit svým snem. Je slabý, podlehl ranám, jež utržil, padá v bezvědomí na chodník, jen pár metrů od svého domu.

Josefe, dítě moje, kdo ti to udělal? Babičko, jak jsem se sem dostal? Izák o tebe zakopl, když se v noci vracel domů. Měls štěstí, kdybys tam ležel celou noc, umrzl bys. Ale co se ti stalo? Povídej.

Před mnoha lety žili krásní manželé. Jejich tváře kreslil malíř ten nejnadanější, co kdy žil. Těla byla vytesána z toho nejčistšího mramoru, potažená jemnou světlou pokožkou. Stejně půvabná byla i jejich dcera. Nešťastný však byl jejich osud. Svetr na topení chytl od zapomenuté zapálené svíčky a dům začal hořet. Oba rodiče uhořeli, dívku však dokázali zachránit. Byla popálená a lékaři dlouho bojovali o její život. Zachránili ho. Ale už nikdy nebude tak krásná jako dřív. Tvář zůstala neporušená, tělo má však pokryto ohavnými jizvami. Jak jí měla Židovka odmítnout pomoc? Chtěla se alespoň pokusit o vyléčení jizev. Chtěla ukázat, že prastaré židovské léčitelství je mocnější než věda. Myslela si, že Klára je hodná a milá dívka, dokud….

Byla hloupost myslet si, že se smíří s vyšší cenou. Je to však už dlouho, co jsem míchala masti na popáleniny, ceny bylin se od těch dob změnily. Má naivita a hloupost málem zabila Josefa, mého milovaného vnuka. Ale proč jí to vlastně nedat za původní cenu. Jen své léky ještě trochu vylepším, aby jejich účinek byl stoprocentní.

Josef nechápal, proč se babička tak záhadně usmívá, ale byl příliš unavený, aby se tím více zaobíral. Jakmile usnul, přeběhla Rebeka do svého pokoje, kde měla připravené léky pro Kláru. Otevřela starou dubovou truhlici, vyndala z ní malinkatý sáček velmi vzácných bylinek. Dají se do čehokoliv přidat a nikdy to nepoznáte. Nejsou nijak zvláštní a ani nemají výraznější vůni. Jak nenápadné a kruté dokážou být rostliny, obzvlášť když víte, jak je použít…

Vítám tě, Rebeko, už jsem se bála, že nepřijdeš. Co tvůj chlapec, nestalo se mu cestou nic? Jeho úrazy nehodíš na pouličního opilce. Copak? Chceš jít na policii? Komu myslíš, že uvěří? Bohaté a krásné dámě nebo staré shrbené židovské čarodějnici? Nechci nikam jít. Josef bude v pořádku a tobě nesu léky, po kterých jsi tak toužila. Za původní cenu. Za původní cenu? Myslela jsem si, že si své lichvaření odpustíš. Nech to tady a vypadni. Můj dům je už tak dost zamořený vámi prašivými Židy. Neboj se, půjdu ráda, jen nezapomeň, děti Sionu vše vrací i s úroky. Sbohem.

Výborně. Věděla jsem, že když jí ukážu, čeho jsem schopna, bude se bát. Ta jejich prašivá rasa nikdy nebyla moc statečná, ale až takovou pokoru jsem nečekala. Ale jo, už se těším, až zase budu krásná. Až se nebudu muset bát vyděšených a opovržlivých pohledů.
Paní, lázeň je hotová. Děkuji, můžeš jít.

S posvátnou úctou a s očekáváním lepších zítřků se Klára nořila do horké, příjemně voňavé vany. Vše se podobalo nějakému dávnému pohanskému rituálů. Kolem vany byly rozmístněny svíčky, na zemi ležely kvítky levandule a z reproduktoru se linula relaxační hudba. Klára ve vaně ležela, dokud voda nevystydla. Židovka jí neřekla, jak dlouho se má léčivé koupeli oddávat. Osušila své zohavené tělo a potřela ho léčivou mastí. S příjemným brněním po celém těle si lehla do postele a usnula.

Babičko, kde jsi byla? Nesla jsem té zpropadené ženské její masti. A myslím, že od ní máme navždy klid.

Ivane! Marie! Pomóc!!! Já snad hořím, to je bolest! Co mi to ta čarodějnice dala? Prosím, ať už to skončí, prosím. Co se děje? Paní? Panebože, jste celá od krve! Ivane, podívej, ty jizvy, popraskaly… Honem, volej záchranku!!! Paní Kláro, prosím, vydržte. Paní?!?
Rebeko, ty čarodějnice, jak ses mohla opovážit!
Co ti dodalo odvahu pomstít se? Strach o vnuka, strach ze mě, nebo se mstíš za zlo páchané na své ubohé rase…?...