Starý dům zázraků

Drahý Thomasi,
doufám, že si vzpomínáš, jak si se cítil, když si mě vedl za ruku. Jak si se zdráhal otevřít oči po našem prvním polibku. A především na to, jaký to byl pocit, když sem ti řekla, že tě miluji.
Je to přesně šest měsíců, co jsme se naposled shledali. Odcházel si se slzami v očích. Chtěla jsem aby si zůstal, přála jsem si, aby ses otočil a já tě mohla ještě jedenkrát políbit. Ležela jsem tam jako Šípková Růženka, čekající na polibek smrti.
Doufám, že budu mít šanci tě znovu obejmout. Přála bych si, aby si zatoužil po mém polibku. Snad je tu alespoň mizivá šance. Vzpomínaš na ten starý dům zázraků Thomasi?
Zkus jednou věřit srdci a ne rozumu.
S láskou, tvá Gabriela.

V ruce jsem stále obracel bezmocnou stránku papíru, bylo to její písmo. Nic takového neni možné, jak by to mohla být ona? Je přece už půl roku mrtvá. Viděl jsem ji umírat na nemocničním lůžku. Ale co kdyby? Co když existuje nějaký způsob jak jí znovu vidět?
Moc dobře si vzpomínám na ten pocit, když jsem jí držel za ruce. Byl jsem na ní doslova závislý. Její stisk mi svíral srdce. Její polibek mi vrátil duši a když řekla: ,,Miluju tě Thomasi.", nenávratně jsem se stal jejím otrokem.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy se mi zbortil svět, na ten den,kdy Gabriela podlehla nemoci. Do poslední chvíle jsem doufal, že se stane vítězkou svého vnitřního boje. Nejspíš už to vzdala. Nemám jí to za zlé, jak bych mohl? Já sám si ani nedovedu představit, jaké to je být otrokem vlastního těla. Každý večer před spaním slýchávám její zmatený šepot:,,Prosím, pomoc mi. Otevři dveře." Nemůžu z hlavy vypudit obraz jejích bledých očích a ten strašlivý tříštivý zvuk, kdy dopadla její poslední slza na polštář. Potom už navždy povolil její pevný stisk. Já byl stále při ní. Ještě dlouho jsem vedle ní seděl, tiskl její ruku a plakal.
Jak je ale možné, že těď držím v ruce její dopis? Možná je to něčí krutý žert. Ale kdo by mohl vědět o našem domu zázraků?
Už dlouho jsem se tam nebyl podívat. Myslím, že jsou to tři roky zpátky. Je to starý dům, jeden z těch, co o nich mezi dětmi z okolí kolují strašidelné povídačky. Dříve sme se u něj s Gabrielou scházeli. Byla to rozpadlá chatrč, ale my sme ho považovali za pozoruhodné místo. Uvnitř byl celý prorostlý kořeny stromů a keři.
Prozkoumali jsme ho celý, až na jednu místnost. Sice sme se snažili dveře otevřít, ale bylo to marné. Rám byl křivý a dveře v něm byli zaseklé. Nikdy nás netrápilo, co se za nimi skrývá, nebylo to důležité. Myslím, že kdyby se dveře otevřeli, ztratil by dům svoje tajemné kouzlo, už by nezbývalo žádné tajemství, které je třeba odhalit.
Ale proč se o tom domě zmiňuje v tom dopise? Je tam něco, co chce abych viděl? Nejspíš napsala dopis před svou smrtí. Každopádně, mám takový zvláštní pocit, že bych se tam měl jít podívat. Kdo ví, třeba tam je opravdu něco důležitého.
V několika příštích týdnech se má mysl stále upínala k dopisu. Každou hodinou se vynořovali nové otázky. Jaktože se ke mně ten dopis dostal až teď? A z jakého důvodu? Nemohl jsem tomu přijít na kloub. Potřeboval jsem se dostat k našemu starému domu zázraků. Možná, že právě tam najdu to, co podvědomě hledám.
Už z dálky jsem poznal sídlo našich snů. Nic se nezměnilo. Stále ty velké, dřevěné, ztrouchnivělé dveře a stěny stavění porostlé plevelem. Před očima se mi přehráli všechny ty staré vzpomínky. Pomalu jsem otevřel vrata, zevnitř se vyvinul zápach zatuchliny. Všechno bylo stále tak, jak jsem si pamatoval.
Pomalu jsem překračoval kořeny a odhrnoval pavučiny. Ve stavení panovalo zneklidňující ticho. Měl jsem z toho všeho podivný pocit. Stále jsem se nervozně otáčel, abych zjistil, zda-li mne někdo nesleduje. Přehlídl jsem ten nejmenší keř a bezohledně o něj zakopl. Chvíli jsem ležel na zemi a vdechoval zvířený prach. Slyšel jsem svůj hlasitý dech a ještě něco dalšího. Znělo to, jakoby někdo za sebou vláčel něčí tělo. Rychle jsem se zvedl a zvýšil rychlost chůze. Zmocňovala se mě beznaděj. Dorazil jsem k těm starým, známým dveřím.
To bylo porvé, co jsem zaznamenal nějakou změnu. Rám dveří už nebyl křivý, nýbrž rovný. Nad prahem průsvitalo čiré světlo.

,,Prosím, pomoc mi. Otevři dveře."

Náhle jsem si vzpomněl na šepot nemocné a poblázněné Gabriely. Že by už tehdy tušila, co se stane? To bylo poprvé, co mi to začalo dávat nějaký smysl. Teď jen stačí vzít za kliku a dveře otevřít. Je to skutečné? Neni to všechno sen, nebo halucinace? Je to nemožné, nemohla mi napsat dopis po své smrti. Všechno tohle je můj výmysl. Už párkrát v životě se mi stalo, že jsem se choval jako blázen, ale teď to přesahovalo všechny meze.

,,Zkus jednou věřit srdci a ne rozumu."

Přestože jsem byl odhodlán odejít, moje ruka sáhla po klice a pomalu otevřela dveře. Když jsem vstoupil, nemohl jsem uvěřit svým očím. Těžko říct zda mě šálil zrak a nebo bylo všechno to, co jsem viděl skutečné.
Přede mnou se roztahoval zelený travník, upravené keře, růže, všechny krvavě červené a uprostřed toho stála rozkvetlá jabloň. Prošel jsem mezi řadami živého plotu a došel na místo pod jabloní.
Ucítil jsem lehký vánek. Lekhý, ale nezvykle mrazivý. Zavřel jsem oči. Zdráhal jsem se je otevřít. Bál jsem se, že bych viděl něco, co bych neměl. A čim dál víc se mi do žil vměšoval strach. Ucítil jsem na tvářích ledové ruce, byly vlhké a slizké. Dýchal jsem příšerný zápach. Obě ruce brali moji hlavu směrem dopředu. Kdybych teď otevřel oči, zřejmě bych se ocitl tváří v tvář něčemu odpornému. Vytrhl jsem se ze sevření rukou. Na jedné tváři mi způsobilo škrábanec. Otočil jsem a utíkal jsem ke stále otevřeným dveřím. Stihl jsem utéct a zavřel jsem je ihned za sebou. Na druhé straně něco bralo za kliku, lomcovalo dveřmi, ale neotevřelo je to.

Pomalu už zapomínám, co se tam událo, je to už půl roku , co jsem za sebou zavřel ony dveře. Nejspíš se nikdy nedozvím, co mi hladilo mé tváře. Ani proč. Rozhodně to ale nehodlám zjišťovat. Je zvláštní, že jsem cítil strach, ale zároveň také naději. Mám takový nepříjemný dojem, že to za těmi dveřmi byla Gabriela, ale nikdy to nikomu nepřiznám, nepotřebuji aby mně ostatní měli za blázna. Přesto si její dopis čtu každý den.

p.:T.Benešová