Výprava na horu Aconcaqua

Kdo z nás přišel s nápadem , uspořádat naší třetí horolezeckou výpravu, nevím, ale události toho roku, ovlivnily celý zbytek mého života. Když asi koncem března zazvonil u mých dveří kamarád David, ještě jsem netušil ,že zbytek dne strávím zjišťováním dostupnosti povolení a víz pro cestu do Argentiny. „ Ahoj Ondro, jak se máš?“ „Jde to ,mám sice teď spoustu učení,ale za pár dní mi skončí zkoušky ,a pak budu mít volno. Co tě ke mně přivádí?“ „ Tedy jako bych nemohl navštívit starého kamaráda…….“ „ To můžeš a jsem rád ,ale s tebou to nikdy není jen tak,povídej copak máš v plánu.“ „ Když jsme u toho plánu, máš trochu vlastně pravdu, co kdybychom v létě vyrazili do And?“ „ Zajímavý nápad a s kým jsi o tom už mluvil?“ „ Zatím jen tak přemýšlím ,takže vlastně jen s tebou, ale podle ostatních ,nikdo jiné plány nemá, mohli bychom jet všichni.“ Jsme totiž ještě s pár dalšími přáteli, vášnivými horolezci. Vlastně je nás pět. Já ,David, Tomáš, Klára a Veronika. Toho večera jsme se s Davidem dohodli, že já nejprve zjistím co vše je potřeba zařídit a teprve potom se sejdeme s ostatními a o našem nápadu jim řekneme.
Uběhlo několik dní a naše výletní pětka se sešla k velké poradě. „ Ahoj všem, jak už víte, tady David přišel se zajímavým nápadem vyrazit na expedici do Argentiny. Trochu jsem zjišťoval a vybral jsem horu Aconcaqu,v provincii San Juan a myslím ,že by to byl báječný cíl. Nedaleko pramení řeka Aconcaqua, takže se můžeme cestou zpět ,podívat i tam. Co vy na to ?“ „ No to je prima ,já bych jela,“ ozvala se jako první Veronika.“ záleží ale také na Kláře.....“ „ určitě je to fajn nápad“ Potvrdila Klára. I ostatní souhlasili ,zbývalo tedy naplánovat kdy vyrazíme. Netrvalo dlouho a prázdniny se přiblížily. S nimy i naše cesta. V určený den jsme se všichni sešli na letišti. Vše probíhalo skvěle, báječně jsme se bavili až k samotnému základnímu táboru Plaza Argentina. Zvolili jsme si trochu náročnější trasu , zvanou Polská cesta ,na východní straně hory. Zbývalo zařídit pár maličkostí a náš výstup mohl začít. V postupovém táboru vládl zmatek. Překládání věcí a materiálu,jedni přicházeli,jiní byli na odchodu do základního tábora. Jiní se stejně jako my připravovali na výstup o tisíc metrů výše pod stěny Aconcaquy. Mezi nimi jakoby přišel ze staré doby, se potuloval starý šaman. Kdo chtěl, tomu za nějaký ten drobný peníz vyprávěl staré příběhy související s horou. Mohli jsme si u něj také koupit ochranný amulet, ale málokdo tomu věřil. A tak se jen bezcílně potuloval táborem. Měli jsme však tolik práce s přípravou,že se nám pak ztratil z dohledu a více jsme ho neviděli. Stále bylo vidět i slyšet,jak v nepravidelných intervalech padaly sněhové nebo kamenné laviny. Zatím jsme byli v bezpečí.Pak už začal samotný výstup. Šlo to obtížně,ale dlouho jsme se těšili, takže si nikdo z nás nestěžoval.
Čím více jsme postupovali ,byl výstup obtížnější. Nevadilo nám to, jen nás strašilo počasí. Předpověď byla sice příznivá, ale za horou z opačné strany se podivně začínala stahovat mračna. „ Tome, co myslíš, bude hezky nebo se přižene sníh?“ „ Nevím ,ale hlásili krásně tak snad budeme mít štěstí.“ Bohužel, nikdo netušil jakou rychlostí se počasí přes noc změní. Ráno nás probudil tak silný vítr,že stany sotva držely připevněné. Museli jsme promyslet co dál. „ Nevím, zda má cenu pokračovat dál, když je takový nečas“ Prohlásila hned na začátku Veronika.“ Já bych to zkusila ,počkáme pár hodin pak bych se můžeme přesunout támhle do té soutěsky a když se do zítřka počasí neuklidní vrátíme se zpět. „ Navrhla Klára. „ Souhlasím „ „ I já. „ „ Všichni jsme se shodli, Veronika sice stále váhala, ale přesvědčili jsme ji.“ Dobře tak tedy do zítřka.“ Bylo rozhodnuto. Pomalu jak to jen šlo, jsme balili stany a ostatní vybavení, vítr neustával ,ale zatím alespoň nesněžilo. Odpoledne jsme se přiblížili k soutěsce vypadalo to ,že je tam snad i nějaké místo k úkrytu. Jenže jak jsme se blížili , náhle jsem zaslechl podivný rachot. Ostatní přes hukot větru neslyšeli nic. No asi se mi to je zdálo, pomyslel jsem si. Stoupali jsme dál. Náhle zrovna ve chvíli kdy jsme se s ostatními,mimo Veroniky, přiblížili ke skupince stromů,ozvalo se děsivé zavytí. Všichni jsme ztuhli. Veronika zvedla hlavu směrem nad soutěsku ke které jsme se blížili. A to bylo naposledy co jsme ji viděli. Náhle,z ničeho nic se přiřítila lavina. „ Veronikóó,rychle!“ „ Pomóc !“Chyťte se stromů!“ Veroniko, honem k nám….“ Ale Veronika už ke stromům doběhnout nestihla. Nás stromy zachránily,lavina je minula jen okrajem, takže se nám podařilo vyváznout bez zranění. Ne tak Veronice. Byla příliš daleko, zmizela v lavině.Byli jsme v šoku, nikdo z nás nedokázal promluvit ani slovo. Všechno se seběhlo tak rychle. Žádné zranění nikdo z nás neměl,ale ztráta Veroniky byla hrozná. Mlčeli jsme. Podařilo se nám posbírat vybavení,které lavina nestrhla. Veronika- bylo to šílené.V jedné chvíli byla s námi a najednou……..Nemohli jsme však déle čekat,hrozilo ,že se utrhne další lavina . Museli jsme se rychle dostat do soutěsky-do bezpečí. Po třech hodinách se nám podařilo konečně dosáhnout cíle. A tu nás čekalo překvapení, otevíral se před námi vchod do malé jeskyně. Byla to naše záchrana, nebylo jisté, zda bychom se zbylým vybavením dokázali přečkat noc na svahu. Znatelně se ochladilo a když jsme se konečně usadili v jeskyni, začal venku padat sníh. Postupné padání sněhu, přešlo v pořádnou sněhovou vánici. Každý se choulil v koutku jeskyně a snažil se vzpamatovat z tragédie. První promluvil Tomáš. „ Co budeme dělat, vzalo mi to vysílačky, do tábora se nedovoláme.“ „ Musíme dát dohromady všechno co nám zbylo, kdoví jak tu dlouho zůstaneme uvězněni. Podívejte ven.“ „ Ano, můžeme jen doufat ,že se počasí brzy uklidní.“ Každý z nás se již trošku vzpamatoval, až na Davida. Ten jediný stále mlčel. Věděl jsem to jen já, David chtěl Veroniku po prázdninách požádat o ruku. Miloval ji. Její ztráta byla strašná pro nás všechny ,ale pro Davida to znamenalo v této chvíli konec všeho. Nechal jsem ho, aby se mohl v klidu se ztrátou Veroniky vypořádat. Spočítali jsme kolik nám zbylo jídla,přikrývek a dalšího důležitého vybavení. Příznivá zpráva byla,že na cestu zpět do tábora bychom ,mohli vlastně vyrazit hned. Jen přenocování nám dělalo starosti . Zbyly nám asi tři spacáky, ale i to bylo málo, budeme se o ně muset rozdělit. V noci teplota klesala pod bod mrazu a to i přes bezpečí jeskyně, bylo povážlivé. Přes všechno ,jsme měli vlastně docela štěstí mezi věcmi, které lavina nesmetla,zůstaly právě spacáky.O Veronice nikdo nemluvil. Venku se setmělo a my rozdělali oheň a podělili se trochu jídla. David vůbec nejedl, schoval se do zadní části jeskyně,kde truchlil. Nechali jsme ho, řekl jsem ostatním ,že si Veroniku chtěl vzít. Chápali jsme ho. Pod tíhou smutných událostí, jsme si rozdělili služby u ohně a šli spát. Když na mě přišla řada hlídky u ohně, šel jsem se podívat na Davida, nespal, jen zíral před sebe .“ Davide, musíš se vyspat.“ „ Hmmm“ „ Víš ,já nevím co říct. Je mi to moc líto,musíš ,ale sobě zkusit najít trochu síly.“ David ,mě sice vyslechl, ale příliš nedbal mých slov. Jen ukázal na protější stěnu a posvítil na ni baterkou. Páni, pomyslel jsem si. Stěna byla protkána jemnými žílami, jakéhosi nerostu. Ve světle baterky podivně světélkovaly a vytvářely zvláštní obrazce. Ale to nebylo vše. Okolo těchto žil se nacházely staré kresby. Vypadaly jako staré incké symboly. Co měly znamenat, jsme nevěděli, ale ve světle a záři krystalů jakoby se pohybovaly. Přitahovaly nás ,svojí silou, postavy tančily stále divočeji. Začínala se mi točit hlava. Chtěl jsem se podívat co David, ale nemohl jsem odtrhnout od symbolů a kreseb oči. Zvláštní podívaná, krystaly světélkovaly a mě se zdálo, že z nich začíná vycházet teplo. Čím déle jsem je pozoroval tím tepleji mi bylo . Náhle, mě oslnil silný záblesk. Od té chvíli si nic nepamatuji………….
Vzbudil jsem se ve stanu. V našem stanu. Ale co se to stalo? Netušil jsem ,vedle mě ležel David. Ještě spal, nebo byl v bezvědomí? Stejně jako já? Bylo docela teplo, a já se pomalu rozkoukával. Pomalu jsem si začínal vzpomínat. Na výstup, pak – lavina-Veronika ! Co zde dělám? Vstal jsem a otevřel . Nedokázal jsem se vzpamatovat, byl jsem v základním táboře! Ale jak jsem se sem dostal? Hlavou mi vířila spousta otázek, na něž jsem neznal odpověď. Omdlel jsem a mezi tím nás snad zachránili ? To není možné. V tu chvíli se probudil i David. „ Kde to jsme ? „ „ Nevím, vypadá to, že v táboře, sám nevím co se děje .Pojď se podívat.“ Konečně vylezl i David. „ „ Vzpomínáš si na včerejšek? „ „ Ano bohužel, ale co děláme tady? A... proboha……………..“ David zmlkl a s úžasem koukal směrem k hoře. I já se podíval tím směrem. V tu chvíli jsem oněměl i já. O pár metrů dál, byl náš stan, a u něj balila vybavení Veronika! Ale nebyla to jen Veronika, byl jsem tam já, David a všichni ostatní. Chytil jsem Davida za rameno. „To není možné! „ Vykřikl a chtěl se rozběhnout za Veronikou. V poslední chvíli se mi jej podařilo zadržet. „ Počkej, nevíme co se tu děje , nesmíme udělat nějakou hloupost. „ David mi dal za pravdu. Sedli jsme si u stanu a přemýšleli co si pamatujeme naposledy. „ Ondro já nevím, byl jsem tak nešťastný, že si vzpomínám jen na chvíli kdy jste rozdělali oheň a pak už jen na tu krásnou světelnou hru krystalů. „ „ Ano tak to já také, a na symboly a kresby,které v té světelné show jakoby ožily. „ Ano také mi to tak připadalo.“ „ Pak už jen záblesk a probral jsem se tady.“ „ nevím jak to říct, připadá mi zvláštní ,že jsme se ocitli zde a právě několik hodin před naším výstupem, nemyslíš…….“ „ Je to velice divné, možná bychom měli vyhledat toho starého šamana,pamatuješ,potkali jsme ho zde. „ „ Máš pravdu , zkusíme ho najít. „Vydali jsme se tedy táborem ,hledat šamana. Nebylo to snadné ,každý ho spatřil, ale kterým směrem se vydal nikdo pořádně nevěděl. Až po dlouhé hodině, jsem u řeky spatřil jeho starou shrbenou postavu. Došli jsme až k němu , a on se na nás podíval zvláštním vědoucím pohledem. Požádal jsme jej o radu. Neřekl nic. Jen kývl směrem ke svému obydlí a němě nás vyzval abychom ho následovali. Šli, jsme za ním, nic jiného se stejně zatím podniknout nedalo. Když jsme do staré chatrče dorazili, usadil nás u ohně , podal nám nápoj – zvláštně voněl , ještě divněji chutnal. A počal vyprávět. Byl to příběh starých časů.
Kdysi dávno,když byla říše Inků v plném rozkvětu, žil starý šaman. Měl přehled o všem co se v kmeni děje. A proto věděl také o lásce Atahualy a Huayny. Oba mladí lidé neměli, ale příliš štěstí. Jednou se při svých toulkách Atahuala ztratila v horách. Říkalo se,že ji k sobě povolal samotný bůh slunce Inti. Mladý Huayna tomu však nechtěl uvěřit, natolik jej trápila ztráta milované Atahualy,že každý den prosil šamana o pomoc. Ten jej zavedl do svatyně a dal mu vypít posvátného nápoje. Prastará síla boha Slunce a síla nápoje způsobily ,že se mladík vrátil aby mohl dávat na svou Atahualu pozor. Ve chvíli kdy se chtěla vydat do hor, ve snu jí našeptal, aby nechodila. Ona ,neboť ho velmi milovala poslechla. Poté se mladík vrátil zpět a spolu žili šťastně do smrti.
Byl to krásný příběh,avšak já ani David jsme nerozuměli, proč nám ho šaman vypráví. Když jsme od něj chtěli vysvětlení jen pokýval hlavou,“ někdy když bůh Inti skryje svou tvář, pak se síla předků probudí. Vím,také jste někoho ztratili,následujte tedy příkladu Huyany. Dejte však pozor,nikdo o vás nesmí vědět. Pak se oba vraťte.“S těmito slovy podal Davidovi malý amulet,pak se otočil a odešel. Nevím jak dlouho jsem v chatrči s Davidem ještě seděl a přemýšlel ,zda jsem se zbláznil já,nebo to co vyprávěl šaman byla jen pohádka . První promluvil David. „ Je to šílené ,ale já to zkusím.“ „ Co zkusíš? „ „ Pokusím se nějak Veroniku a nás ostatní varovat, alespoň abychom výstup o několik dní odložili.“ „ Tys tomu věřil? „ „ Nevím- ano i ne ,ale chci to vyzkoušet. „ „ Dobře ,jak to provedeme, ukázat se sami sobě nemůžeme.“ „ To máš pravdu, co si poslat dopis s varováním o počasí? Uvěříme tomu ?No asi bych na nějaký anonymní dopis co varuje před sněhovou vánicí nevěřil,zvlášť když hlásili pěkné počasí. „ „ Víš,Ondro rád bych to zkusil.“ „ Dobře.“ Šli jsme zpátky do našeho stanu. Tam David napsal dopis, do obálky vložil amulet. Požádal jednoho z nosičů vedlejší skupiny ,zda by dopis doručil večer Veronice. Více jsme dělat nemohli. Vrátili jsme se k šamanově chatrči. Již na nás čekal. „ Vítejte, učinili jste vše ,co bylo třeba?“ „ Ano.“ „ Pak tedy pojďte a poseďte se starým šamanem.“ Znovu nás usadil k ohni, dal nám vypít podivný nápoj a stále přeříkával jakousi modlitbu. Jeho hlas mě uspával, ani jsem se nenadál a spánek mě přemohl.......
Mezi tím, se noc rozplynula, a v jeskyni se začalo rozednívat. Zima a hlad postupně všechny vzbudil. Venku přestávalo sněžit a cesta zpět do tábora se zdála schůdná. Když kamarádi zjistili,že u ohně chybím já a David,začali nás hledat .Ano, spali jsme vzadu v jeskyni. „ Vstávejte, přestalo sněžit vracíme se.“ Probudil jsem se a David také. Ale co to !? Zase jsme byli v jeskyni. Podíval jsem se na Davida a on na mě. „ Zdál se mi divný sen.“ „ Opravdu? Mě taky.“ Pak jsme si sny vyprávěli,oba byly stejné.“ To není možné ,bylo tak reálné.“ Ach ,nemohu uvěřit, že to byl jen sen!“ Povzdechl si David. Alespoň se trochu nasnídal. Sbalili jsme si věci a vydali na cestu zpátky do tábora. Sestup byl rychlejší než se zprvu zdálo. Do základního tábora jsme dorazili večer. Cestou skoro nikdo nepromluvil. Všichni byli velmi unavení . Po návratu jsme jen rozložili stan a samou únavou usnuli. Druhý den, nás čekala spousta zařizování. David byl velmi nešťastný,ráno brzy vstal a šel se projít táborem. Vlastně hledal šamana a také trochu doufal ,že možná sen nebyl jen snem a potká Veroniku. Bohužel, po Veronice ani po starém šamanovi nezbyla jediná stopa. Pomalu jsme balili vše ,co nám zbylo. Tomáš si zatím šel vypůjčit auto na zpáteční cestu do Mendozzy vzdálené asi 112 kilometrů odsud. Bylo mi trochu divné,že nikdo nemluvil o té smutné události a o Veronice, ale asi nikdo nechtěl ještě více zranit Davida.
Návrat , moc veselý nebyl. Ihned po příjezdu se ostatní rozloučili,domluvili jsme si schůzku až se vše trochu uklidní a rozjeli se domů. Doprovodil jsem ještě Davida a také si jel trochu odpočinout. Napustil jsem si vanu, a přemýšlel o zážitcích posledních dní. Málem se mi podařilo usnout ,když mě vzbudil zvonek telefonu. „ Haló,Ondro…prosím tě, přijď hned ke mně…..! „ „ Ahoj, co se stalo ? „ „ Nemohu ti nic říct, prosím jen hned přijď.“ Oblékl jsem se a vyrazil, co se proboha mohlo Davidovi stát ,že mě tak neodkladně volal? Hořel jsem netrpělivostí. Ještě že David nebydlel daleko. Za půl hodinky jsem zvonil u jeho dveří. „ Ahoj, pojď dál.“ Vešel jsem a ve dveřích do pokoje zůstal udiveně stát. Na pohovce seděla Veronika a usmívala se. Nedokázal jsem nic rozumného říct. „ To koukáš viď. Já byl také překvapený,když Verča přišla. Posaď se . Budeme ti vyprávět co se stalo. Vzpomínáš na náš sen ? Nebyl to jen sen ,stalo se to doopravdy. „ „ Ano, než jsme vyrazili na výstup,dostala jsem vzkaz. Bylo to zvláštní, kdosi mě varoval,před výstupem ,že mi hrozí velké nebezpečí. Nejdříve jsem tomu nevěřila ,ale u vzkazu byl přiložený malý amulet a jak víš docela na sílu těchto předmětů věřím. No chvíli mi trvalo, nežli jsem se úplně rozhodla. Všem jsem vám řekla,že jsem dostala zprávu z domova a musím se hned vrátit, ještě ten večer jsem odjela, Vy jste pak pokračovali ve výstupu. „ „ No tedy, tak proto se nikdo po tobě cestou zpět neptal, vyprávěl ti David co se stalo?“ “ Ano, vyprávěl, ještě teď se celá třesu. Je to neuvěřitelné.“ Toho večera jsme si ještě dlouho vyprávěli o šamanovi, o tom co se stalo,ale nikdo z nás nedokázal najít řešení této hádanky. Přestože rozum říkal, že nějaké vysvětlení musí existovat, na nic jsme nepřišli. Snad jen ,že zázraky se i v dnešní době stávají. Společně jsme se dohodli, že o tom co se doopravdy na hoře Aconcaqa stalo nebudeme nikomu vyprávět. Nikdo by nám nevěřil. Veronika si tajemný amulet schovala . Pokaždé, když jsme zase vyrazili na horolezeckou výpravu brávala jej sebou.
David a Veronika jsou dnes stále spolu a za dva měsíce plánují, svatbu. Jdu jim za svědka. Velmi se těším a jsem rád ,že vše tak dobře dopadlo. Naše tajemství zůstalo uchované, přesto často vzpomínám na starého šamana a jeho kouzla.