Večer pod stanem

Bylo pozdě večer, slunce se už sklánělo k horám a zanedlouho se utopilo v moři ruděnazlátlých červánků.Černočerná tma hustá jako švestková povidla obklopila celý les a začala se sápat i k mému osamocenému stanu pod silným smrkem. Tma se stahovala rychleji a rychleji po chvíli můj stan zakryla nepropustná černá deka plná vlhkého studeného vzduchus pachutí strachu. Zabalila jsem se do spacáku, zavřela jsem oči a snažila jsem se nemyslet na vzdálené hromobití, které se rychle blížilo. Doufala jsem, že rychle přejde, ale to jsem se mýlila.Déšť mi začal bubnovat do stanu takovou silou, jako by někdo pěstmi bušil do boxovacího pytle. Blesk rozčísl oblohu, ozářil bok stanu na kterém se objevily stíny, které jako by obklíčili stan a začali se přibližovat. Co budu dělat? Už jsou skoro tu... pronikly ... PRONIKLY už jsou tady. Šátrají mi na ruce, na krk, snaži se mě zardousit... Třesu se po celém těle, necítím nohy, jako elektrický proud mi běhá mráz po zádech. Pot mi stéká po čele, vlasy se mi začínají lepit k obličeji, strachem už skoro ani nedýchám... To není dobré musím okamžitě pryč HNED! Rozrazím vchod do stanu a rozběhnu se směrem k městu... cítím vůni rozmočené hlíny, na kůži mě sníh pálí kapky nočního deště, ledový vítr bičuje do tváří, zakopávám o neviditelné kořeny a větvičky mě šlehalí do tváří... Cítím jak se mi zarývají do tváří a na obličeji se mi objevují malé krvácející ranky. Vyběhnu na mýtinu a uvidím starý, ale celkem zachovalý dům... Vypadá prázdně... Otočím se ... stíny jsou už na dosah. Rychle... Rychle do domu! Přiskočila jsem ke dveřím a zavřela jsem je ... otočila jsem se a ... Probudila jsem se celá spocená a zadýchaná ve své vlastní posteli. Už nikdy si nebudu číst hororové povídky před spaním.