Boj..

„Pohlédni na studnu neopěvovaných mizérií. Ó Smůlo, berouce si mé srdce uzmulas celý můj rozum. Tvá nenasytnost jest smrtí nevinnosti! Ó smůlo, kmotro má, naše osudy propleteny jsou v klubko nešťastné nítě!“ Pěl jsem ódu neštěstí, ruce k nebi vzpaženy a zrak k hvězdám upřen. Pozorujíc souhvězdí upírala se má mysl ku slunečnému počátku jara a vyčkávala na první jarní zpěv ptáků za rudého svítání. Sám jsem se potácel potemnělými ulicemi a nechal se roztáčet turbínou velkoměsta. V oněch chvílích patřících satori mé duše byl svět liduprázdný.
Opřel jsem se o sloup od plotu neboť mne zachvátil nesnesitelná chuť na cigáro. Nedaleká dálnice šepotala svou báseň věčné cesty. Z kapsy jsem vytasil tabák, nejlevnější na trhu, to vím spolehlivě, a počal motat. Šlo to ztuha, ráno jsem nestihnul zavlažit ty suché, mrzce nadrcené tabákové listy vzorkem pomeranče, jak to tak obvykle dělávám.
Housenkovitá cigareta mi volně visela z úst a doutnala vstříc nabývající luně a všem těm dalekým obzorům nepolapitelné dálky. Tu had mi prolezl před očima, když nevěděl jsem, jestli Smůla nevykradla mou další srdcovou komoru, tu komoru kterou Amor proklál jedním ze svých otrávených šípů. V zkličujícím opojení splácel jsem svůj dluh temnému orchestru neschopnosti hledě na jeho žesťovou sekci v podobě sirén v mé hlavě.
Tu had přede mnou se vzedmul a z jeho hrůzných očí drala se hříšná vražednost. „Ty, objímán hávem bezcitnosti upadnuvše ve svírající beznaděj, oddej se mně! Jsem Zlo, Tvůj přítel, přítel Tvého šílenství“ pravil had. „Né!“ Kvílel jsem a padnul k zemi před ním. „ Ty, zhoubo sebe sama ve svém nesnesitelném šílenství, má strana i tvou je, my nenalézáme rozdílu mezi štěstím a smůlou, my jí jsme!“ Syčela zrůda palčivě. „Né, né!“ Vřeštěl jsem zchoulen na hrubém asfaltu, drásajíce si oň svou kůži. „Nepřidám se k temnotám zatraceným! Já jsem já, a pravím sám sobě, příběh lásky!“ Lkal jsem, slzy v očích, propukl jsem v pláč. „Nabízím ti vykoupení ze spárů smutku. Již nic srdce cítit nebude.“ Prudce jsem vstal, zběsile popadl hada pod krkem a přirazil jeho hlavu k srdci svému. „Slyš bušení mého srdce, ty neutuchající nutkavosti k činům hrůzným!“ Pravil jsem v deliriu vzteku. Had se zmítal trpě v mém smrtícím stisku. Třásl sebou víc a více a mé srdce bušilo rychleji a rychleji. Pak vše ustalo. Zlo, to skřípění v mé hlavě bylo mrtvé a já odešel. Odešel jsem v novou kapitolu svého bytí.