ABSURDIKON

1. Přes poušť

Hledíme do nekonečného horizontu závějí dun. Do bílých písečných faldů budoucnosti. Tři blázni na cestě za nadějí. Tři blázni na cestě poznání.
„Nevím, jak dlouho dokážu vydržet s tímhle tempem.“ Povzdechl si On.
Nevěnujeme mu žádnou pozornost. Od té doby, co si začal počítat vlastní žebra, s ním není kloudná řeč. Jen si stěžuje a svým lamentováním nás dovádí k šílenství. Již včera jsem se zařekl, že si ho zkrátka nebudu všímat. Stejně jako to dělá Červík. Mlčím a tvářím se, že je jeho hlas stejně bezvýznamný jako kvílení větru a sykot přesypávajícího se písku. Jak snadné to má již zmiňovaný Červík! Jeho mlčení není ničím zvláštním. Bylo by vlastně kupodivu, kdyby naopak promluvil. Kdyby vykřikl: „ Mlč už! Kdo tě má pořád poslouchat!“ Jenže skrze jeho přihlouplý usměv se dere jen bezútěšné ticho a ani tajemný výraz povznesenosti nad vším, co se kolem děje, už není tím, čím býval. Zevšedněl. Stejně tak, jak zevšední i Onoho tlachání. Dřív, nebo později.

„Tisíc tři sta dvacet čtyři celých šest a šest setin. Dva tisíce dvě stě devatenáct celých sedm a pět setin…“ Zase počítá. Útlými prsty listuje od klíční kosti směrem dolů. Nechápu jeho systém, ani způsob, jakým to dělá. Divil bych se, kdyby v tom byla alespoň nějaká logika. Chvíli jsem o tom přemýšlel a zpočátku se mi zdálo, že jsem rozluštil šifru jeho uvažování, že jsem schopen doplnit následné: tři tisíce sto osmnáct celých osm a čtyři setiny, jenže chyba lávky. Nové vyřčené číslo bylo stejně nesmyslné, jako celé počítání. Analogie přetržena vždy ve chvíli, kdy jsem o ní začal přemýšlet. Pak znovu pokračovala v jiné, na sebe navazující řadě, která se rozplynula, sotva jsem v duchu vyřknul její predikci.
„Osmnáct tisíc třicet dva celých.“ Zazněl poslední součet.
„Čeho?“ Nezeptal jsem se já. Ani mě nezarazila skutečnost, že Červík poprvé promluvil, nýbrž věcnost jeho dotazu.
Ozvalo se měkké plácnutí těžkého předmětu upuštěného na zem.
„Konečně!“ Vykřikl On. Když jsem se otočil, stál s širokým úsměvem přes celou tvář a u nohou mu ležel jeho vlastní náhrobní kámen. Břemeno, které sebou vláčí již od samého počátku naší společné cesty.

„Přes poušť? Ale to je nebezpečné! K smrti nebezpečné.“ Řekl, když jsem mu přednesl svůj plán na útěk.
Ano, to je, One. Nebudu ti lhát.“ Odpověděl jsem tenkrát bez mrknutí oka, upřímně.
„A když tam v té pustině zemřeme, co s námi bude?“ Zajímalo ho. Měl jsem připraveno milión odpovědí na otázky typu: „Jak tam přežijeme?“ Nebo: „co budeme jíst?“ Ale tímhle mě opravdu zaskočil.
„To nevím, ale myslím, že pak už to bude úplně jedno, ne? Uvažoval jsem nahlas.
On zavrtěl hlavou: „Když umřu, chci mít pěkný pohřeb.“
„Plánoval jsem to skoro dva měsíce One, nikdo z nás tam neumře.“ Zkusil jsem být přesvědčivý.
„Ale říkal jsi: ‚Ano to je.‘ Já řek: ‚Přes poušť? Ale to je k smrti nebezpečné!‘ A ty na to: ‚Ano to je.“
„Dobře, dobře!“ Zastavil jsem ho dříve, než spustil jako smyčka dokola, což míval často ve zvyku. „ Máš pravdu, říkal jsem to, jenže já nechci utíkat, abych zemřel, ale proto, abych žil!“
„Dobře!“ Ale když zemřeme, což se může stát, protože jsi sám přiznal, že…“
„Ano, ovšem! Vím, co jsem přiznal“ Opět jsem ho zarazil.
„Takže když tedy zemřeme, což klidně můžeme přesto, že po tom netoužíš,“ neodpustil si bleskovou rekapitulaci, „zůstanou naše mrtvá těla ležet na poušti jen tak! Bez řádného pohřbu. Slunce je vysuší jako troud a nakonec se rozpadnou a vítr je roznese všude, kam jej napadne.
Odevzdaně jsem přikývl.
„Nechci aby mě rozfoukal po celém světě, aby mě promíchal s pískem a prachem, aby mě zavál někomu pod nos a ten mě pak vdech do plic a…“
„One, One klid!“ Utišil jsem ho sotva jsem zpozoroval, jak se mu v panice zrychloval dech. „Pokud ti jde jen o tohle, pak ti můžu slíbit, že když tě přežiju, tak tě pohřbím. Se vším co k tomu patří!“
„Do země?“
„Do písku.“ Pokrčil jsem rameny.
„V rakvi?“
„To asi ne, nebude tam žádné dřevo, ze kterého bych ji mohl vyrobit.“
„Ani hřebíky“ Souhlasil. „Jenže skutečný pohřeb musí být s rakví.“
„Ne na poušti.“
„Cože?“ Podíval se na mě nedůvěřivě.
„Už jsi viděl pohřbívat někoho na poušti v rakvi?“
Zamyslel se. „Ne.“ Odpověděl.
„To proto, že na poušti se do rakví zkrátka nepohřbívá. Písek je tam totiž tak drobný, že se dostane všude. Rakev je tedy úplně zbytečná.“
Znovu se zamyslel. „Asi máš pravdu.“ Uznal po chvíli. „Ale řeč proneseš, ne?“
„Řeč? No jistě! Krásný dlouhý epilog!“
Usmál se dojetím. „A náhrobní kámen?“ Pokračoval dál.
Teď už je vám jasné, že jsem ho nedokázal přesvědčit o tom, jak zbytečné a hloupé je vláčet si s sebou do pouště na útěku náhrobní kámen?

On na nás radostně hleděl. Snad trochu proto, že se konečně oprostil od zbytečné zátěže. Nechápal jsem co se děje.
„Konečně,“ pokračoval. „Už tři dny takhle prstem přejíždím nahoru a dolů,“ přičemž naznačil onen notoricky známý pohyb připomínající listování žeber „a k tomu počítám. Až po třech dnech se mě jeden z vás konečně zeptal, co.“
„Počítal sis vlastní žebra!“ Vyrazil jsem trochu dotčen skutečností, že jsem onu otázku nepoložil já, ale vlastně němý.
„Počítal vlastní žebra? Ale to je přece nesmysl. Jak by mohla taková čísla odpovídat něčí anatomii?“ Nemohla.
„Prstem jsi hmatal jednu kost za druhou, jako štos bankovek, jistě že jsi počítal. Nechápu jak a nechápu ani jaký to mělo smysl, ale počítal jsi!“
„Nechápeš, jak jsem počítal, ani proč, ale s jistotou víš, že pohyb mé ruky nějak souvisel s tím, co jsem říkal?“
Mlčel jsem.
„Tři dny!“ Radoval se. „ Byl bych se spokojil se třemi hodinami, ale tři dny! To je přece úžasné! Věděl jsem, že se nakonec zeptáte. Že vám to bude vrtat hlavou, ale tak dlouho! To jsem ani nečekal!“ Byl skutečně dojat. A čím víc mu jeho radost vyzařovala z obličeje, tím více jsem já zuřil.
„Taková hloupost!“

Oběma rukama jsem se zapřel do kamene a přenesl na něj celou svou váhu, abych jej co nejvíce zarazil do země. Sypký terén mu neposkytl pevný základ. Čněl jako vyviklaný zub v pustině stařeckých úst. Nad ním naše dvě postavy a kolem bezútěšné ticho.
„Co říct?“ Prolomil jsem mlčení. „Vím, že jsem mu slíbil pronést řeč, ale k čemu to bude? Už mě přece neuslyší. Mrzí mě, že jsi takhle dopadl One! Cítím se vinen!“
„Netrap se. Dobře věděl, do čeho jde.“ Položil mi soucitně ruku na rameno Červík. Už zase mluvil a mě to stejně jako prvně nepřišlo v dané chvíli zvláštní. „Věděl, do čeho jde,“ pokračoval, „a dokonce i to, že jde na smrt. Proč by si jinak sebou vláčel tohle?“ Kopl špičkou lehce do náhrobku, div jej nevyvrátil.
„Dalo se to předpokládat.“ Přikývl jsem. „Celou dobu se šoural jako poslední. Nestačil nám.“
„Vlastně nás zdržoval. Vlastně teď bez něj máme větší naději. Konstatoval Červík suše. Mlčením jsem s ním tak nějak souhlasil.

Chybí mi. Když ještě žil, ani mi nepřišlo, jak moc by mi mohl chybět. Všechno co říkal a dělal, aby nás zabavil a odvrátil tak naši pozornost od frustrující pouti nekonečností. I ono počítání žeber mi teď zpětně přijde docela zábavné. Už skoro týden hledím na Červíkova zpocená záda. Na záda jakéhosi němého stínu, protože tím pro mě vlastně byl. Něco mezi pětasedmdesáti a osmdesáti kily živé hmoty vytvarované do podoby člověka.



2. Fata morgana

Na pokraji zoufalství, když už jsem přestával doufat dokonce i v zázraky, se moje mysl ještě naposledy zmohla na poslední impulz sebezáchovy. Spatřil jsem město. Členitý obraz rozličných barev a tvarů. Tlustá čára roviny za proklatou křivolakostí dun. Fata morgana. Sen, co vás před koncem donutí vyčerpat poslední energii. Rána z milosti, abyste neumírali pomalu a v mukách. Ženete se za přeludem jako za hlasem sirén až do samotného ztroskotání.
Vím, že kdesi v dálce existuješ! Obrovské město s ulicemi hemžícími se lidmi. Se vším komfortem a vymoženostmi civilizace. S restauracemi, hotely, školami a kostely. To všechno a ještě mnohem víc nabízíš svým obyvatelům. A mě? Jen své zrcadlení. Obrázek toho, o čem si mohu nechat jen zdát!
Váhám jestli se rozběhnout za tím přeludem a shořet jako můra v pozlátku z plamene svíčky. Nebo mám prostě ignorovat nejsilnější ze svých smyslů? Zavřít oči a projít těmi bulváry, nevšímat si okolního blahobytu a spokojenosti? Přemítám a přitom si ani neuvědomuji, že kráčím. Mávám křídli a žár plamene je stále intenzivnější. Pálí jako to slunce, co mi neustále olizuje tvář. Čelo, nos a teď dokonce i zavřená víčka.

Kroky v písku jsou téměř neslyšné, ale pokud jde o ty vaše, slyšíte každý. Vnímáte tlumný šelest i křupání a skřípot jednotlivých zrnek. Takovéhle zvuky se do vás brzy dostanou. Skrze vaši podrážku, kůži, do celého krevního oběhu. Stanou se vaší součástí tak, že je úplně přestáváte vnímat a považovat za vnější projevy vašeho okolí. Není divu, že když se pak promění v pevné klapání, zní vám to jako poplašný zvonek v požární zbrojnici. Klapání mých podpatků na kamenné dlažbě. Skoro mám strach otevřít oči. Proto to neudělám.
Halucinace musela prosáknout skrze oční nervy do ulity středního ucha. Ba co víc, dostala se až do mého mozku. Pakliže je tomu skutečně tak, a ne přesně opačně, bude nejlepší ignorovat veškeré smysly. Jedině tak dokážu…-co? Vlastně nemám, co bych ztratil! Zamžikám. Sluneční světlo zapůsobilo jako atak zběsilého paparazzi. Obrazy jakýchsi podprahových záblesků. Restaurace, hotely, školy a kostely. Komfort, ulice hemžící se lidmi a automobily. Automobily, jejich troubením, kvílením pneumatik, čelním sklem.

Dýchání, skrze plastovou trubici jsem rozpoznal okamžitě. Zvláštní. V životě jsem ničemu podobnému vystaven nebyl, ale teď, když konečně ano, bylo mi hned v prvních vteřinách při vědomí naprosto jasné, co se děje. Přístroje kolem vypadaly jako industriální surrealistické dílo vzniklé spojením žesťových hudebních nástrojů a dvoutaktního spalovacího motoru. Jejich složitost z nich v okamžiku udělala pouhou kulisu celého výjevu.
„Konečně,“ ozvalo se nad mým lůžkem. „Dal jste si ale pořádně na čas, to vám povím. Doktoři už o vás začínali mít strach. Zvlášť ti, co si vsadili že… ale to je vlastně fuk.“
Bolestně jsem otočil hlavu. Seděl hned vedle přístrojů. Chlapík v lososové košili. Díval se na mě těžko rozluštitelným pohledem.
„Nemluvte, máte do plic zavedenou dýchací trubici, takže…“
Další jeho výklad pohltila izolace mé vzkypělé zlosti. Proboha! Ty ignorante, chceš mi snad popisovat, jak se cítím? Náš vzájemný vztah byl v tu chvíli definován. Nesnáším ho! I kdyby se později ukázalo, že objevil lék na hladomor, nebo i něco ještě významnějšího, pro mě bude zkrátka idiot.
To potvrdil hned následujícími slovy, která jsem opět začal vnímat:
„…Proto vám budu pokládat otázky a vy jen kývejte hlavou. ANO, nebo NE“ Předvedl samozřejmě názorně ta dvě gesta a hned spustil:
„Pro začátek mi prozraďte, jak se jmenujete?“
Idiot! Vždyť jsem to říkal! S takovou se kamaráde, daleko nedostaneme!
Okamžik pak skutečně čekal na odpověď.
„Asi začneme s něčím jednodušším,“ obrátil list. „Víte, kde jste a jak jste se sem dostal?“
To už bylo lepší, přesto jsem nemohl použít kýžených odpovědí. Pokrčil jsem rameny. Bolelo to.
„Měl jste autonehodu. Srazila vás Toyota. Teď jste v nemocnici.“
A já hlupák si myslel, že v lunaparku. Začínal mě vážně štvát. Na druhou stranu mě ale vlastně popostrčil. Skutečně jsem si okamžitě vybavil prstence emblému Toyoty. Vlastně bych přísahal, že je ještě musím mít vytištěné někde na těle, jako pamětní podlitiny.
„Svědci tvrdí, že jste se promenádoval vozovkou, jako smyslu zbavený.“ Hovořil ale já už ho ani nevnímal. Má paměť začala fungovat na plné obrátky. Poušť, fata morgana, restaurace, hotely, školy a kostely a potom čelní sklo Toyoty.
„Máme problém s vaší identifikací…“ Dolehlo ke mně další oznámení, které si opět nějakým nevysvětlitelným způsobem, (který bych laicky označil za periferní slyšení, nebo vnímání), získalo mou pozornost. Zase jen na okamžik. Jako hrot jehly, který je tak nepatrný, že jej ani nezaregistrujete, ale způsobí bolest, jež prostoupí celým vaším tělem. Lososák pokračoval v monologu a já byl opět zaneprázdněn hluboko ve své mysli. Má Identifikace. Kdo jsem. Kdo jsem?
Snažím se najít další emblém, znak, vodítko. Prázdnota mě děsí.
„Jste v pořádku? Ale no tak člověče uklidněte se! Sestro!“

Už dokážu polknout. Mé hrdlo je zase volné. Dýchám sám. Podivný orchestrion přístrojů je ale stále ještě v pohotovosti. Pípají v mém biorytmu. Kolem nikde nikdo. Otravný chlapík v lososové košili mi přijde jako sen. To všechno mi přijde jako sen. Rozbitý na milion střípků, které lze složit, ale už nikdy ne tak, aby nezůstali vidět praskliny. Přesto začínám skládat.

Je tady zase. Ve stejné košili, se stejně nečitelným výrazem v obličeji. Lososák. To ovšem nebylo jeho skutečné jméno, jak jsem zjistil, když se mi představil. Na tom ale vlastně nezáleželo, podstatná informace, vězela v tom, kým Lososák byl.
„…zástupce hlavního vyšetřovatele.“
A sakra.
„Víte, jsem tady vlastně z jistého důvodu. Nebudeme chodit kolem horké kaše. Jde o vašeho přítele. Našli jsme jeho tělo.“
On! Jak vědí, že já a on, že my…?
„Mluvil jste ze spaní. Navedl jste nás a my pátrali v poušti. Našli jsme hrob, „ pokračoval. „Co se tam stalo?“
„Stalo?“ Hlesl jsem. Mluvení bylo obtížné, nepříjemné. „Co se mělo stát? Nezvládl to! On zkrátka neměl dost sil.“
„To nepochybně.“ Špitl Lososák. Věděl jsem, že to nebylo jen tak.
„Jak to myslíte?“
„Jak to myslím?“ Napřímil se. „Člověče, jistě že neměl dost sil. Nikdo v jeho stavu by neměl.“
„V jeho stavu?“
Zašklebil se. „Měl zlámaná všechna žebra. Ta, o kterých jste mluvil ze spaní.“
„Pro Krista!“ Monitorovací zařízení zrychlilo svou práskačkou melodii.
Lososák po něm loupl okem. Měl mě v merku. Jako na detektoru lži.
Naše pohledy se střetly. Ví, že něco tajím. Mám stejný pocit, jenže co?
„Zabil jste ho?“
„Ne!“ Vyrazil jsem bez zaváhání až mě bodlo v krku.
„Jak se mu to tedy stalo?“
„Nevím.“ Řekl jsem, jenže ten prevít stále sledoval obrazovku. Znejistilo mě to.
„On, totiž pořád si je počítal. Vlastně říkal, že to nedělá, ale co jiného mohl počítat?“
„Počítal? Co počítal?“
„Ta žebra přece!“
„Tomu nerozumím.“
„My jsme tomu taky nerozuměli.“
„My?“ Zbystřil. Přístroje se mohly zbláznit. „Byl s vámi ještě někdo?“
„Ne“
„Ale právě jste řekl…“
„Vím, co jsem řek.“ Nikdo jiný tam nebyl!“
„Jste si jistý?“
„Ne. Nevím.“
„Jste rozrušený. Uklidněte se. Nechci, aby vás museli znovu křísit.“
„Tak mě nechte být!“
„To bohužel nemůžu. Už nemáme moc času.“
„Času? Jak to myslíte?“
„Umíráte.“ Vyrazil bez okolků.
„No to mě poser! Děláte si legraci! To má být nějaký vtip? Necítím se tak špatně, že bych měl každou chvíli umřít. Vlastně je mi mnohem líp!“
„To je dost možné. Ostatně ve skutečnosti vám nic není.“
Rozesmál jsem se. Bolest z toho smíchu rozhodně nesouhlasila s tím, že mi nic není.
„Proč jste tedy tvrdil, že umírám?“
„Protože je to tak.“
A je to tady zase! Ten chlap JE idiot!
„Uvědomujete si, kde jste?“ Naklonil se ke mně zlověstně.
„V nemocnici. Sám jste mi to řekl.“
„Ano, to jistě. Ale v jaké nemocnici? Jak jste se sem dostal?“
„Zkoušíte mě?“
Pokrčil rameny. Vypadal dost vážně. Začal jsem uvažovat od začátku.
„Přišel jsem sem z pouště.“
Přikývl. „Kam, sem?“
„Do vašeho města.“
„Přišel jste do města?“
„Ano! Byl jsem na poušti a pak… Myslel jsem, že je to fata morgana a…“
„Myslel jste? A už si to nemyslíte?“
Znovu se musím smát. Bolest je ale pryč.
„Nedivte se. Konečně to začínáte chápat. I vaše tělo začíná. Jak jsem řekl, vlastně vám nic není. Srazil vás výplod fata morgany. Vaše tělo si jen myslí, že prožilo autonehodu.“
„Blbost!“ Náhle mnou projela horkost. Strašlivý pocit. Jako když zaženete jednu bolest jinou, větší. „Chcete mi tvrdit, že tohle všechno neexistuje?“ Rozmáchl jsem se prudkým gestem po místnosti. Až jsem vyškubl všechny drátky a hadičky. Přístroje ale nepřestávají pípat mými údaji.
Lososák jen pozdvihl obočí. „Ne tak úplně. Vlastně je vše skutečné, ale ne tady,“ hovoří a já přitom jako zázrakem vstávám z lůžka.
„Víte, co je to fata morgana?“ Ptá se a pomáhá mi z obvazů.
„Přelud.“
„Ve skutečnosti jde o optický jev v atmosféře, kdy lze vidět obraz vzdáleného objektu díky teplotní inverzi.“
Začínám mu to věřit. „Takže i vy? Vy jste přelud? Nebo, no- odraz?“ Stále se musím smát.
„Tady ano, ale na druhou stranu na vás čekám také ve skutečném městě.“
„Čekáte na mě? Ale proč?“
„Pořád je tu ta věc s vaším mrtvým přítelem. Vlastně vás viním z jeho vraždy.“
Stojím na nohou. Nesvůj, ale zcela zdráv. Tváří v tvář zástupci hlavního vyšetřovatele. „A co má být?“
„Jestliže jste vinen, musíte za to zaplatit.“
„To mi nasadíte imaginární pouta? Zapomněl jste? Jste jen přelud- nebo odraz?“
Usmál se. „To vy jste zapomněl, příteli. Pocity, které v tuto chvíli máte, síla, neohroženost, jsou jen dalším vaším výplodem. Radostnou reakcí na to, že jste zdráv. Brzy si ale uvědomíte skutečnost. Fakt, že jste stále na poušti. Uprostřed ničeho. Na konci svých sil.“