Lenka

Všechno kolem jsem nenáviděla. Náš byt,školu, město,lidi v něm, svůj život, rodinu. Na ničem mi nezáleželo. To se ovšem změnilo. Nevěděla jsem ani jak, ani kdy a už vůbec ne proč. Prostě to tak bylo a můj život byl rázem naruby. Ještě nedávno jsem byla jedináček, co žije jen s mámou. Teď mám i tátu, staršího a mladšího bráchu, sestru, která je tak stará jako já a jmenuji se Mandy Elnerrová. Když se máma vdala, museli jsme se všichni vzdát svých domovů a přestěhovat se. Pro mě to ovšem nebyla vůbec žádná oběť. Byla jsem ráda, že můžu odejít.

Náš nový domov byl hrad. Nejbližší civilizace, malé zastaralé městečko Rallenteen bylo vzdálené skoro 3 kilometry. Mě se tam ovšem líbilo, a ostatním, jak je vidět asi taky. Dům, i s přízemím a podkrovím měl 5 pater. Byl obří a já se měla kde schovat před realitou. Hrad, jako každý jiný byl na kopci. Cesta k němu byla dost strmá, úzká a hrbolatá. Tedy náročná. Autem, které velikostně připomínalo spíše autobus a zářilo krvavě červenou, se tam jelo přímo úděsně. Všichni, až na mě a Lenku, si radostně zpívali. Když jsme dorazili na místo, viděla jsem všem ve tvářích, jakou mají radost z obydlí. Byl to konec zlého snu a začátek úplně nového života.

,, No tak, Man vystup z auta a pojď za námi! ''vybízela mě máma.
,,Tohle není auto, ale autobus! ''namítla jsem s úsměvem a šla.
Obrovský nebyl jen dům sám o sobě, ale také jeho zahrada. Všude trávy jako na louce, v ní roztroušené stromy všech druhů. Občas jsem narazila na místa, která byla udržovaná. Byly to záhony s různými květinami, ohraničené okrasnými kameny a někde i keři. V zahradě byly i kašny. Voda v nich už nebyla ,ale místu dodávali příjemnou a tak zvláštně tajemnou atmosféru. Bylo mi tu dobře, do domu se mi nechtělo a tak jsem si sedla na zahradní houpačku. Už se stmívalo a foukal jemný vánek. Vládlo tu něco nadpřirozeného. Něco, co jsem v Great nenašla. Bylo to, jako by to tu bylo už dávno, ale teprve teď se to probudilo. Lenka s sebou přinesla další kus a vše se táhlo za ní. Je tu něco magického. Pomyslela jsem si.

Najednou se za mnou objevil stín. Lekla jsem se. Naštěstí to byla jen Lenka. V podvečerním šeru se stíny táhly, ale já jí mohla krásně vidět do tváře. Měla po lopatky dlouhé, černé vlasy stažené do copu. Tmavě modré oči byly naplněny čímsi zvláštním. Bledou pleť jí ozařovalo slunce, což způsobilo,že se celá leskla. Její černé šaty povlávaly ve vánku a podtrhávaly její neobyčejnost. Byla zvláštní, ale krásná. V tomhle momentu jsem si uvědomila, jak moc jsme odlišné. Já, narozdíl od ní měla vlasy hnědé a po stranách hlavy sepnuté skřipečkami. Moje oči, barvy kaštanu byly stejné, jako oči každé obyčejné holky. A pleť byla taky jen trochu opálená. Ne moc, ale ani málo. Většinou, tedy i teď, jsem nosila něco praktického, obyčejného, nic zvláštního a už vůbec ne výstředního.

Ze zadumání mě vyrušila opět máma.
,,Pojďte holky, je tam spousta místa a dost pokojů na rozdělování. Honem, nebo si to všechno rozeberou kluci! ''spustila na nás s úsměvem.
Hned po vstupu do předsíně, nebo co to je, se mi zastavila krev v žilách. Byla to sice obyčejná vstupní síň, taková, jaké na hradech bývají, ale je v ní i přes léto hrozná zima a přímo přede mnou, uprostřed místnosti se z prachu vytvořil vzkaz. ,,Vetřelci! opusťte toto místo,jinak nepřečkáte noc! '' Máma si toho nevšimla a s Lenkou to nic nedělalo. Měla jsem hrozný strach, ale rozhodla jsem se, že tu záhadu rozluštím. Dům měl své tajemství, a já chtěla za každou cenu vědět jaké. Prošla jsem každou místnost, prohlédla každičkou věc, na kterou jsem narazila. Hledala jsem jakýkoliv možný důkaz. Bez toho, aniž bych věděla přesně co, hledala jsem dál. Šla jsem i na půdu, ale nic. Sklep hrad neměl. Nakonec jsem se smířila s tím, že to byla jen iluze a šla pomáhat se stěhováním věcí.

Pokoje, které jsem si vybrala, mi přišly asi nejděsivější. Vzájemně se propojovaly, takže jsem měla maximum soukromí. Dohromady tvořily hlavní, vchodovou místnost, ložnici a koupelnu. Nevím, co jsem si před tím myslela, ale už nikdy nebudu dělat unáhlená rozhodnutí. V noci se totiž spustila katastrofa. Napřed se jen sama od sebe rozsvítila svíčka, pak se ale otevřelo i okno. Někdy pozdě, asi kolem třetí ráno jsem slyšela kvílení v obýváku a dětský nářek u mě v koupelně! Strach mě přimrazil na místo. Kvílení z nenadání ustalo. Netrvalo to moc dlouho a zaskřípaly dveře mého vstupního pokoje. Pak přestal i pláč. Hned na to se pohnula klika u dveří, na kterou jsem nyní vyděšeně upírala svůj pohled. Do místnosti ale vstoupila jen Lenka. Přistoupila ke mně a začala mě hladit po vlasech. Byla jsem sice ještě stále v šoku, ale tohle mě dokázalo uklidnit natolik, abych dokázala opět usnout. Ona je velmi zvláštní. říkala jsem si v duchu pro sebe.

Ráno bylo v celku klidné. Nejspíš jsme s Lenkou byly jediné, co v noci zažily takovou hrůzu. Rodiče s Alexem a Davidem odjely hned po snídani do města na nákupy. Ani nevím proč, ale brala jsem to jako příležitost sblížit se víc s Lenkou. Chtěla jsem se o ní dozvědět víc, jenže ona mi nechtěla nic říct. Jen stručně odpovídala na otázky a dál si hleděla svého. Najednou obrátila řeč opět na minulou noc. ,, Hele, z toho nočního incidentu si nic nedělej. Mně se takové věci stávají pořád. Jen chci, aby si něco věděla. Já to skrývala i před tátou, ale tebe se to teď bude taky týkat. Viděla jsi, a slyšela, cos neměla. Tenhle dům je prokletý. Já mám ale svůj úkol, který musím splnit a bez toho, aniž bych zde bydlela se to opravdu nedá. Proto jsme se přestěhovali zrovna sem. Na nic se mě neptej, protože stejně nemůžu nic říct, ale dej si velký pozor. Obvzlášť ve tvých pokojích něco je. Myslím, že víš co. Jestli ne, tak ti to časem dojde. Ty nejsi hloupá a časem jistě pochopíš, co se děje a kdo jsem, ale teď je ještě moc brzo. Hlavně o tom nikomu nic neříkej. Protože jestli uvěří, bude v nebezpečí víc osob. A to já nechci. Dám ti ještě jednu radu. Ať se v noci děje cokoliv,nevylézej z postele. Radši se snaž znovu usnout a případně se aspoň tvař,že spíš. Musí to ovšem vypadat opravdově, jinak se ocitneš v ještě větším nebezpečí, než si teď. ''

Z počátku jsem nechápala co říká, ale pak mi to docvaklo.
Tak přece! Věděla jsem hned od začátku že s tím domem něco je. A tady mám důkaz. Co je to ale za úkol, že má jen takovéhle podivné řešení. A proč bych měla být v nebezpečí? Co myslela tím, ty víš co tam je. Probůh jak bych to asi měla vědět? A vůbec. Jak je možné, že zrovna já mám něco časem chápat. Je sice pravda, že jsem hrozně zvědavá, a že se pořád do něčeho takového pletu, ale to ještě neznamená, že bych měla vědět, co se děje. A pak taky. Co mělo znamenat to ,ještě je moc brzo. Co se to tu ksakru děje? Co je Lenka zač? A proč já?
Tyhle otázky se mi stále komíhaly v hlavě, ale já neznala odpověď na žádnou.

Už bylo po jedné a naši se stále nevracely. Jakýsi signál tu byl a tak jsme si objednaly pizzu. Poslíček vypadal dost udiveně. Nejspíš proto, že zde bydlíme, anebo taky, protože je tu telefon. Ten by tady totiž neočekával vůbec nikdo. Máma se zbytkem rodiny se vrátily až ke čtvrté odpolední a jako vždy se usmívaly.
,,Tak co vy dvě! jak jste se tu měli?'' křičela na nás už ode dveří.
,,Nic moc, tu pizzu, kterou jsme si museli vzít k obědu přesolily.'' schválně jsem jí vyčetla.
,,No jo, promiň, úplně jsme na vás zapoměli.''
,,Je to vidět.'' dodala jsem s napůl uraženým výrazem.Máma mou poznámku ignorovala a mluvila dál.
,,Potkali jsme tam s moc prima lidma. Přijdou k nám zítra na oběd. Mají kluka ve vašem věku holky, a za dva měsíce, až skončí prázdniny spolu budete chodit do třídy. Tady je totiž jen malé,víceleté gymnázium.Tak budete mít aspoň někoho, s kým se tam budete znát.'' chrlila ze sebe jednu informaci za druhou. Popravdě, nebyla jsem zde na nikoho zvědavá, ale spíš mě zajímalo, jací další blázni se sem přistěhovali. Ikdyž je dost možné, že se tu už narodily a neměly prachy na nový byt. Silně pochybuju, že by si tady koupil barák normální člověk. Ale uvidíme, třeba se z nich vyklubou celkem normální tvorové...

Derrenovi přijely přesně na dvanáctou odpolední. Mm, jako chudáci teda rozhodně nevypadaly. Spíš bylo dobře zřetelné, že by si s klidem mohli dovolit nějakou luxusní villu. Proběhlo mi hlavou, jen co jsem vyhlédla z okna. Ze světle modrého sporťáčku napřed vylezl pan Derren. Stejně jako jeho žena byl oblečen velmi elegantně. Jejich vkus potvrdilo také vystrojení jejich dvou synů. Starší, Patrik působil dosti jako frajírek a mladší, Liam byl spíš takový rozmazlený hračička. S malým Alexem si bude skvěle rozumět. Máminy lívance všem chutnaly. Jenom Lenka byla nervózní, a já asi v půl čtvrté pochopila proč. Na pohovce jsem seděla naproti Patrikovi a povídali jsme si o škole. Najednou se za ním objevila jakási mlha a chtěla ho polapit. Nikdo, kromě mě a Lenky si toho nevšiml. Ta vstala, šla k tomu a hodila po tom zlý pohled. Pak se to se strašlivým ječením sebralo a odplulo na zahradu. Všichni se pak po Lence otočily. Ta měla ovšem připravenou výmluvu. Držela se za břicho a řvala, že se asi něčeho přejedla. Máma ji pak šla uložit a změřit teplotu. Navzdory očekávání druhých měla jen 30° C. Nevím, jak to udělala, ale bylo to ohromné. Možná, že ji ochladila ta příšera, stála přece tak blízko ní. Ale je nemožné, aby teplota klesla tolik! Nebo je taková od malička? Vyloučeno! Chodí přeci na pravidelné prohlídky, tudíž by doktoři dávno zjistily, že není v pořádku. Měla jsem v hlavě úplnou změť myšlenek, ale nakonec jsem si stejně řekla, že se jí na to zeptám sama.

Uchýlila jsem se k tomu hned večer. Několikrát jsem hlasitě zaklepala na její dveře a když se nikdo neozýval, opatrně jsem vstoupila. To, co jsem viděla mě přimrazilo k zemi. Měla všude pootvírané okna i dveře, stála tam u balkonku jako omámená a byla úplně bílá. Pak jsem si všimla čehosi průhledného, co viselo v okně. Když jsem se zadívala líp, zjistila jsem, že je to žena. Lence byla nesmírně podobná, ale byla dospělá a mluvila k ní. Nejspíš mě zpozorovala,protože se na mě otočila a zvedla ruku mým směrem. Lenka se na mě podívala a vykročila ke mě. Nevěděla jsem co dělat. O tomhle se přede mnou ani nezmiňovala! Že by do ní vstoupil nějaký zlý duch? Radši jsem utekla do kuchyně, kde byla i máma. Nevšimla si mě. Nebo je taky omámená? Ano! Pomalu se otočila a upřela na mě pohled. Nebyl tak milý a prátelský, jak je u ní zvykem, ale strašidelný a uhrančivý. Zavvřela jsem oči a začala si namlouvat, že je to jen sen. Nebyl. Slyšela jsem pronikavý výskot a když jsem oči znovu otevřela, vyděla jsem mámu v záchvatu vzteku. Byl ďábelský. Rozhodla jsem se pro záchranu života, tak jsem vyběhla z domu, rovnou k cestě do vsi. Věděla jsem, že na zahradě je ta mlhová stvůra. Na nic jsem nečekala, nastoupila do našeho auta a nastartovala motor. Naštěstí jsem vždy mámu pozorně sledovala jak řídí, protože jsem to taky chtěla umět. Věděla jsem, že máme dutý volant a v jeho přihrádce náhradní klíč. Na plyn jsem nemusela ani moc tlačit. Z kopce to šlo lehce samo. Zastavila jsem až někde u školy. V tuhle noční dobu tam bylonejvýc lidí. Tam jsem přečkala noc. Až když se začalo rozednívat, vydala jsem se zpět. Věděla jsem, že ty příšery nikdy nespí, ale v noci nají silnější moc. Napřed mě napadlo, že když je úplněk, nebude to platit. Pak mi ale došlo, že měsíc už dávno není vydět a návrat by tedy měl být bezpečnější.

Jen co jsem vkročila za práh domu, začala na mě máma řvát, že se nemám co toulat po nocích a už vůbec ne v našem autě.
,,Vždyť ses mohla zabít! Co tě to proboha napadlo!'' vyšilovala.
,,Já se jen chtěla naučit řídit.'' odpověděla jsem s dokonalým výrazem přihlouplého štěněte. Nakonec se tomu všichni jen zasmály.
,,Nemohla by si přinést Lence snídani?'' zeptal se hned táta. Bála jsem se. Včerejší noc pro mě byla dost šokující, tak jsem raději odmítla.
,,Strašpytle.'' vysmíval se mi Viliam a šel to odnést sám. Vytočil mě. Rozeběhla jsem se ke schodům a talíř mu vytrhla z ruky, div nám nevypadl z rukou. Přede dveřmi Lenčina apartmá se mi ovšem opět vybavila včerejší noc a dlouho jsem stála na místě, než jsem konečně otevřela. Vše bylo v pořádku. Lenka ale nepatří mezi nejhloupější a tak si všimla změny.
,,Co se stalo? včera byl úplněk, vím, ale na nic ze včerejší noci si nepamatuju. Řekneš mi to prosím?''
Řekla. Povyprávěla jsem jí vše, co se odehrálo. Chvíly nad čímsy přemýšlela, pak ale řekla něco, co mě dostalo na kolena.
,,Chápu. Udělala jsi dobře, že jsi utekla. Vše se mi vymklo z kontroly. mohla jsi přijít o život. Proto je načase, abych ti vše řekla. Nemám totiž jistotu, že to příště uhlídám. Viděla jsi včera odpoledne tu bílou mlhu,která chtěla polapit Patrika? To bylo to, co nás napadlo. Ta žena, kterou jsi vyděla v mém okně byla má matka. Svůj dar jsem zdědila po ní. Jednou ji to taky postihlo a já nevěděla, kudy uniknout. Byla jsem nucena ji zabít. Pak jsem to ale nastražila tak, aby to vypadalo jako nehoda. Její trvale omámený duch má teď jako jediný možnost dorozumívat se s polapenými. Ta lapicí mlha žije v tomhle domě. Jednou se jí ovšem podařilo uniknout až k nám. Hledala mě a mámu. Mým úkolem je navždy mlhu zničit. Kdyby se mi to ale nepovedlo, musíš je všechny odsud odvést. Už nemá koho by hledala, tak tady snad zůstane. Stále ovšem nabývá na síle, proto tě musím také požádat, aby si mi pomáhala, jak jen ti tvé podmínky umožní. Je to v tvém vlastním zájmu, i v zájmu celého světa. Rozhodnout se musíš sama.''
,,Co si vlastně zač? A proč si měla včera tak nízkou teplotu?''nezapoměla jsem se ještě otázat
,,Jsem Aufirtida, dívka duchů. Musím chránit jejich existenci a zbavovat svět těch zlých. Tedy, teď už jen jednoho, posledního. A ta teplota, byla jsem ještě dost v teplíčku. Lapací mlha má totiž tu možnost se na mě navázat. Včera to bylo jen částečné.''
,,Takže dnes už budeš normální?'' vyzvídala jsem.
,,Ne, dnes ještě ne, ovládla mě přece! Proto bude mít dnes nezvykle nízkou teplotu i máma.'' vysvětlila mi ochotně. Pak jsme ještě chvíly debatovali o různých věcech a přislíbily si, že ve věcech duchařských si budeme vždy pomáhat.

Ve všem jsem najednou měla jasno. Už to nebylo jako dřív. Měla jsem konečně svůj životní cíl.
Večer za mnou přišla Lenka. Vysvětlovala mi a učila mě práci z duchy. Celou noc. A nejen tu. Učila mě do té doby, dokud nenastal nov. Toho se Mlha bojí. Má strach, když nevidí měsíc, protože nemá z čeho čerpat energii. To noc byla ve větvích lípy. já a Lenka jsme se chytli za ruce a začali se sousředit. Pocity jsme mlhu přivolali dolů a pak odlákali na prostorné místo, kde nemá kam utéct. Lenka se na ni pokusila navázat a ovládnout ji. Byl to nejnáročnější úkol celé akce. Neúprosný boj mezi ní a Mlhou nebral konce. Pokusila jsem se tedy Lence pomoct, ale měla jsem příliš velký strach na to, abych to dokázala. Najednou Lence bíle zazářily oči a její pohled byl snad smrtelný. Znala jsem ho. Byl to stejný pohled jako té noci, co jsem utekla. Věděla jsem co mám dělat. Přes všechny překážky, které ve mě byli jsem se s Lenkou spojila a vlastní vůlí ji od Mlhy oprostila. Pak se díky nám oběma rozpustila. Mlha, ta zrádná Mlha se rozpustila. Lenka i já jsme tam nehybně stáli a výtězně si hleděli do očí. Noc byla tmavá, ale naprosto klidná...