Teď jsem jen tvůj!

Ta štola pod svahem byla temná a tajemná. A lákavá. Nesmírně lákavá. Kdysi byl její vchod zatarasen mříží, ale z té zůstalo už jenom rezavé torzo, rozpadající se v trávě. Rodiče často opakovali, aby tam nechodil, že je to nebezpečné místo. Ale co může být pro chlapeckou duši svůdnější, než slůvko NESMÍŠ.
Mnohokrát potají sklouzl po zarostlé pěšině do malé džungle, která se pod mostem prostírala. A navzdory škrábancům divokých ostružin, se prodral až k jejímu ústí. Tolikrát tam mlčky stál a z povzdálí ji sledoval. Vracel se, jako se vrací hladový k prostřenému stolu a každý návrat oslavil krůčkem vpřed. Kolik návratů, tolik krůčků. A ona tam pořád byla. Stejně mlčenlivá. Stejně přitažlivá...
Pak přišel den, kdy ho od ní dělil jen jeden jediný krok. Fascinovaně ji pozoroval a ona pozorovala jeho. Tak jako dřív však viděl jen tmu. Jenže ta temnota ho vábila. Jako by na něj volala...
Jako by říkala: „Pojď mne prozkoumat. Pojď se podívat, co skrývám? Každý chlapec ti bude závidět, až mu to povíš. Žádný se o to zatím nepokusil. Všem naháním hrůzu, ale tobě ne. Tebe přivítám s otevřenou náručí. Už jsi došel tak daleko. Už jen krok!"
Přikročil blíž a zakřičel. Zdálo se, že jeho hlas došel sotva k ústí. Jako by ho tma pohltila. Zadusila hned v zárodku. Vzal velký kámen a hodil ho dovnitř. Ozvalo se rachocení, ale i to rychle pominulo. Ticho, které vzápětí zase panovalo, bylo stejně magické a tajemné, jako předtím.
Nerad se otočil a odcházel. Několikrát se i ohlédl. Keře zčásti zakrývající vchod, vytvořili tvar usmívajících se úst. Tmavá ústa v zeleném obličeji přírody.
„Přijď zase." Šeptala mu na rozloučenou.
„Přijdu." Odpověděl on. Už předem rozhodnut skutečně přijít. V sobotu. Rodiče odjíždějí. Bude mít celý den jen pro sebe a pro... NI. To předsevzetí mu zvedlo náladu. Vyběhl na chodník. Čerstvých krvavých šrámů si nevšímal. Byly nicotné. V porovnání s NÍ bylo všechno nicotné.
Zbytek dnů se vlekl, ale on nezahálel. Tajně si připravil tátovu svítilnu i náhradní baterie. Malý lovecký nůž, který dostal k čtrnáctým narozeninám, opatrně přebrousil. Ještě kompas a klubko provázku...V páteční večer bylo vše v batohu na dně skříně a zaházené špinavými tričky, čekalo na sobotní ráno.

Už jen polibek na rozloučenou a nezbytné napomenutí, aby byl opatrný, a pak... samota. Konečně! Narychlo udělaná svačina a láhev s pitím, zmizela v batohu a mobil v zadní kapse kalhot.
Když přecházel přes most k pěšině, uvědomil si, že ani jednou mu cesta tak rychle neutekla. Usmál se. Opatrně vstoupil na svah jako už tolikrát. Přesně věděl, kam položit nohu a za kterou větev se chytit, aby neuklouznul a nesjel dolů. Nebylo by příjemné, aby dobrodružství skončilo dřív, než začalo.
Konečně tam stál. V hustém porostu divoké trávy a ostružin, sahající mu bezmála do pasu. Všude kolem změť keřů a stromů, které to celé překrývaly svou jednolitou korunou a dodávaly všemu šedavý nádech stínů. Nedočkavě se rozhlédl. Ano! Tmavá ústa ho vítala a zvala. Vykročil.
„Jsem tu." Oznámil tichu před sebou. Vlastní hlas ho trochu poděsil. Zněl tak divně. Tak... jinak.
Světlo baterky se zakouslo do tmy. Ale jen na pár kroků a pak zase temnota. Ta fantastická, tajemstvím vonící čerň. Uvázal na nejbližší strom provázek a vklouznul do štoly. Ovanul ho zvláštní pach. Nedokázal určit, co to je. Možná tlející listí, vlhko. Možná jeho strach... Nemohl se narovnat, na to byla chodba příliš úzká, ale jít v předklonu se dalo. Jen musel dávat pozor, kam šlape. Dno bylo pokryté vším možným. Od navátého listí, přes kameny, až k mrtvolkám chcíplých myší a krys. A tím vším protékal úzký pramínek vody. Kde se tu vzal? Nikdy si nevšiml, že by ze štoly něco vytékalo. Ale teď tu byl a on čvachtal a klouzal v keckách, které se během prvních několika minut slušně nacucaly. Zatracená prasklá podrážka. S tímhle nepočítal. Ale co, vracet se už nebude!
Baterka prořezávala nicotu před sebou a on postupoval vpřed. Zápach stále víc houstnul a jeho odvaha mizela s mizejícím denním světlem. Ohlédl se. Ústí bylo maličké, zelené a tak zvláštně přívětivé. Mnohem přívětivější než neznámo před ním.
Jít dál, nebo se vrátit? Přemýšlel. Hledal důvody, proč se vracet.
Jít dál, nebo se vrátit? Dlaní vlhkou od potu si setřel vrstvu pavučin z obličeje.
„Fuj!" vydechl. Ale jako by nic neřekl. Hlas se ztratil tak rychle, že zapochyboval, zda vůbec promluvil.
„Fuj!" zkusil to znovu. Hlasitěji. Stejný efekt. Srdce mu tlouklo stále rychleji. Co teď? Záda začínala bolet a voda v teniskách nebyla příjemná. Už mu to nepřišlo jako bezvadný nápad. Naopak. Jenže - když už je tady....
Dalších pár kroků. Před ním se otevřelo ústí dvou chodeb. Zvědavost přehlušila strach. Tak kudy? Z jedné vytékal ten temný čúrek, druhá se zdála být suchá.
„Tam." Řekl nahlas a ukázal na tmavé, ale suché ústí do neznáma.
Překročil několik větví pohozených ledabyle přes sebe. A pak letěl. Netušil jak dlouho. Připadalo mu to jako věčnost. Když dopadl, zaregistroval jen trhavý zvuk a pár tupých prasknutí.
„A do prdele!" zaklel. „Mobil!"
Baterka záhadným způsobem zůstala celá a svítila. Ozařovala okolí. Bezděčně ho napadlo, jak je možné, že teď je tak dobře vidět, když před tím si viděl sotva pod nohy. Ale to bylo vlastně vedlejší... Hlavní, co upoutalo jeho pozornost, byla větev, trčící ze stehna a tmavá kaluž, která se rychle zvětšovala. Nechápal to. Nic necítil. Zmateně zamrkal. Srdce, ještě před chvílí utíkající maratón, teď klidně odklepávalo. Zvedl ruku, aby si přitáhnul baterku, byla však neskutečně těžká. Stejně jako víčka, která s námahou držel otevřená.
„Tak jo, tak jo..." zašeptal. A slova, která neměla být téměř slyšet, se kolem rozlehla jako v kostele. „Dostalas mne. Jsem tvůj."