Přichází ...

Okolí zaplavuje chtíč. Chci zatnout své drápy a sekat, trhat, … zabíjet.
Chladná, ocelová noc mne svírá a já musím. Není tolik sil, jež by mne udržely. Zastavily. Duše, která již shnila v útrobách červy prolezlého srdce, nemůže uchopit tělo do kleští a svést ho zpět na cestu. Musím bloudit, nikdy nenaleznu východ.
Drápu se na skálu nad roklí. Světla bodají, ale cítím. Cítím to teplo, tisíce tepů, nádechů. Mrazivá zima, která mne naplňuje, je brzy naplní. Vnikne jim pod kůži a bude ji užírat poslední pocity tepla, chuti žít, rozežere je a zahubí duše v nich.
Neuniknou, nemohou. Jsou jen v mé moci.
Plížím se v zákrytu temnoty a nepropustné huňaté mlhy, otírající se mi o tvář.
Snažím se zastavit a otočit. Nejde to. To ve mně je mocnější. Slabota ochromila zmrzačenou snahu. Jediná slza, která dodává lidskosti, se vpíjí do mechového koberce.
Tápu v neznámu. Mysl se zakaluje. Vzpomínky občas zčeří zakalenou mysl, špíny je moc. Utápím se.
Touha se stupňuje. Touha po masu, krvi a sténání ve smrtelné agonii. Brzy už přijde. Ještě chvilku a smrt zaútočí v plné síle.
Tlejícím, smrdutým jazykem se dotýkám oběti. Své dlouhé pařáty, s jehličkově tenkými, ale diamantově pevnými drápy, zatínám vší silou do měkkého, hedvábného masa a krev se řine z ran ven. Pár kapek ulpí na drápech, v okamžiku však mizí v novém zabodnutí do těla.
Dlouhé bolestné steny naplňují tichou noc. Rozsápávají její klid a pošlapávají její počestnost.
Smrt si bere své.
Plesknutí kusu masa a dopad těla na prašnou cestu je mým prokletím.
Musím dál trhat, dokud nezbudou jen pouhé krvavé cáry nepoznatelné oběti.
Budu se vracet, dokud tu bude život, jednou to však skončí. Ale ne pro mne.
Vrátím se. Ne sem, jinam. Kde náruč bude rozevřena pro mé skryté touhy. Nejsem cizí nikomu, avšak ani známí ne.
Budu tím, co si přáti chcete. Jmen mám stovky, další neublíží. Poznáte mne v chvílích, jež budou ty poslední.
To, co budí strach, přijde. Není nic, co zastaví můj příchod. Věřte mi.