Zakleté vzpomínky

Konečně jsem stanul na vrcholu a zhlížel pěkně z vrchu na tuto nádhernou zříceninu. Je nádherný slunečný den a já zde stojím sám uprostřed dějin i reality a bolí mě u srdce.
Kolikrát jsem tady takhle již stál, kolikrát jsem si představoval jak kolem ní letěli dějiny. Když se zasním a přivřu oči vidím stíny jezdců jak kolem mě letí dolů z kopce s tasenými meči, slyším výstřely děl a hákovnic. Vidím koně jak splašeni bez jezdců se divoce ve zmatku řítí k propasti a padají dolů k řece. Slyším řinčení zbraní a vidím jak žebříky plné zbrojnošů padají dolů z hradeb na skály. Slyším všechen ten křik, tu bolest. Vidím desítky mrtvých těl a kaluže krve. Stojím uprostřed zástupu těch mrtvých duší, které zde zbytečně zemřeli. Svahy jsou pokryté kobercem rozkvetlých sněženek, které jsou v mých očích rudé od krve. Dějiny šly tímto zapomenutým místem a dnes je z výšky střežili pouze pozorné oči poštolek, které obsadili ta místa co lidé opustili.
Kolikrát jsem se zde vedl s dívkou za ruku a sbíral sladké polibky z jejich rtů. Kolikrát tiché cvakání mého fotoaparátu byl jediný zvuk, který se zde rozléhal? Kolikrát jsem přes hledáček mého milááááška viděl tu nádhernou nahotu ženského těla jež měla zůstat očím skryta? Kolikrát jsem zde seděl s piknikovým košíkem a přemýšlel o pomíjivosti lidského života. Vždy když byla brána zamknuta věděl jsem že tajemství zůstalo skryto před pohledy těch jež by mi je chtěli sebrat a vytroubily by je do světa.
Vydal jsem se opatrně dolů po stezce mezi křovisky k hradu. Vedle stezky ležel muž ve zkrvavené zbroji a sténal, jeho pohled jako by se potkal s tím mým. Natáhl jsem paži, uchopil, stiskl pevně jeho dlaň a jeho poslední vydechnutí jako by ani nebylo s tohoto světa. O kousek dál na okraji skály stálo mladé děvče s černobílou fotografií v dlaních. Slzy jí stékali po tvářích a já viděl tu bolest jež jí trhala zevnitř, ty slzy jež měli barvu krve. Podívala se skrze mě jako bych tam ani nestál a udělala ten poslední krok. Natáhl jsem ruku, ale naše dlaně se minuly a já viděl jak padá dolů do té prázdnoty. Lehl jsem si na kraj skály a podíval se za ní dolů. Ležela tam jako hadrová panenka a já viděl všechnu tu bolest v jejích očích. Najednou jsem uslyšel křik a výstřely, otočil jsem se a uviděl muže kterého do kopce pronásledovali dva lapkové. Snadno ho dostihli a srazili k zemi, utrhli mu váček s penězi od pasu a se smíchem ho střelili. Koukal jsem jak odcházejí a spěchal k oběti, ležela na zádech a chroptěla. Koukal jsem se na něj a viděl jak z něj život utíká. Papírovým ubrouskem jsem mu setřel krev z úst, ale pomoci jsem mu nedokázal. Stoupl jsem si rozhlédl se kolem sebe, tímto místem šli dějiny, bylo zde tolik bolesti že ve větru stromy sténali jak lidé, jež zde celé věky umírali. Zvedl jsem se a pomale pokračoval až k bráně. Byla pevně zavřená a dva řetězy s obrovskými zámky opět jako každý rok střežili všechna ta tajemství. Vzal jsem jeden do ruky jako bych ho mohl odemknout dotykem. Najednou jsem viděl, že mé dlaně jsou celé od krve. Odskočil jsem od brány. Krev byla pryč. Podíval jsem se přes bránu a viděl všechny ty přípravy k boji, viděl muže u obrovských kovových kádí plných hořící smůly. Viděl lukostřelce jak si plní toulce šípy a střelmistra jak udílí pokyny svým pomocníků. Viděl jsem ženy jak hasí střechy přístřešků. Viděl zraněné jak sténají položeni v prachu cesty. Sklopil jsem pohled a vydal se po silnici podél hradeb. Prošel místy kde stála dolní brána a vstoupil tak do prostor dolního nádvoří. Zmatek kolem mě houstl zbrojnoši kolem mě probíhali jako v němém černobílém filmu. „Tůůůůůůůůůůů“ rázem je vše pryč. „Sakra“, málem mě přejelo auto, stojím uprostřed silnice a koukám na řidiče jež musel zastavit kvůli mně. Ustupuji a pouštím ho. Auto se rozjíždí, muž si klepe na čelo a já z jeho rtů čtu ta slova zloby, kvůli nimž by ho v minulosti nejeden vyzval na souboj.
Pohlednu vzhůru a přes zarostlé svahy vidím zdi tohoto nedobytného hradu a stejně jako mnozí přede mnou se připravuji na zteč. Jen meč netasím a v tiché pokoře se vydávám svahem nahoru a jedinou oporu mě poskytují větve stromů jež jako by po mě natahovali své paže. Prodírám se kolem těch zdí stále vzhůru a víš a dál a stále se koukám vzhůru jako bych se mohl přenést rychleji přes ty kořeny. Za oknem se mihla postava a já konečně stanul na horním nádvoří. Nikde nikdo, to se mi jen zdálo. Otáčím se a rozhlížím. Zase ten zmatek, lidé pobíhající v panice a vrážejí do mě. Malé dítě upadlo a já se shýbám, abych mu pomohl, když najednou se ozval ohlušující výbuch. Vzhlédnu a vidím jak se věž roztrhla a řítí se dolů na nás. Není kam utéct a tak přikrývám dítě vlastním tělem a i když nevěřím opakuji stále stejná slova „Otče náš jež jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď králoství …“. Křik poštolky mě vrací do reality. Zvedám se ze země a oprašuji se, dítě sedí na zemi a vzlyká. Od hradní kaple přichází žena a bere ho do náruče. Naše pohledy se střetly a zase ten pohled. Stejné oči měl ten zbrojnoš, ta dívka i ten kupec. Pohladila mě po tváři a s dítětem v náručí odchází brankou z nádvoří.
Rozhlížím se a i když jsem tady byl mnohokrát pokaždé mé oči najdou něco, co je jiné, jinak krásné, či více zajímavé. Procházím brankou z nádvoří a vyhýbám se ženě jež zde stojí v nedbalkách a pózuje mému objektivu. Stojím u zábradlí a koukám se dolů na dolní nádvoří jak se vedu za ruku a o něčem hovořím s tajemnou ženou a její zvonivý smích se nese nad hradbami stejně jako křik poštolky jež stále zní v mých uších a odráží se od zdejších hradeb. Přicházím k dřevěnému mostu kde hrstka zbrojnošů klade poslední a zbytečný odpor. Ryk útočníků předem věští jejich krvavý konec. Zajatci se zde neberou. Procházím po mostě a vidím dole jásající vojáky. Bitva kolem mě utichá a útočníci odcházejí. Všude kolem mě je krev a já si sedám na kamenné schody a rozhlížím se kolem sebe. Pokládám košík a otvírám si malou láhev vína a nalévám je do sklenky. Krásný zvuk tekoucího vína je v kontrastu s tichou pryštící krví z ran umírajících kolem mě. Zase ten křik poštolky. Zvedám sklenku proti slunci, má barvu krve. Najednou ucítím pohled, otáčím se a zase ona. Vstávám. Vysekne mi tichou poklonu až suknice zašustí, dítě už náruči nemá. Pozdravím úklonou hlavy a nalévám druhou sklenku a tu jí podávám. Opatrně jí ode mě bere a zvedá k přípitku. Lehounké cinknutí skla je v kontrastu s tichými kamennými zdmi kolem nás. Stojíme vedle sebe a prohlížíme si to co zbylo z tohoto majestátného sídla po těch staletích.
Bere moji dlaň do své a vede mě svým sídlem. Procházíme beze slova jedno nádvoří za druhým, na věži se třepetá barevný praporec a zbrojnoš stojící zde na stráží ostřížím pohledem sleduje okolí. Stojíme na hradbách a pohlížím do hloubky údolí kde se neleskne hladina jezera, ale klikatí maličká stříbrná stužka Dyje. Procházíme i kaplí kde svíce hoří ve stojanech a slunce si hraje v barevných sklech oken. Procházíme kolem vrchního paláce u kterého připravují kuchtíci pečeni na venkovním ohništi a bránou scházíme na dolní nádvoří. Na hradbách sedí pár kačen a podivuje se naší různorodé dvojici. Procházíme kolem stájí kde slyším smích štolbů, jež hřebelcují koně. Míjíme děvečky, které nabírají vodu u studny. Procházíme další bránou a zbrojnoši se před námi postaví do pozoru. Pohlednu na sebe a vidím, že jsem součástí tohoto panoptika, dlouhá gotická suknice je až k zemi a na zdobeném opasku se mi houpe dýka. Stojím v hlavní vstupní bráně, padací most je spuštěn a brána otevřená. Je mi nádherně. Kolem nás proběhnou se smíchem děti sloužících. Dívám se do jejich očí, je nádherná a beru jí do náruče. Líbáme se a mě se zatočí hlava.
Vtom zazní varovný ryk trubky. Poplašeně ode mě odskočí, ale moji ruku nepustí. Najednou uslyším zasvištění a ostrou bolest v prsou. Sklopím pohled a vidím opeřený konec šípu jež mi trčí z prsou. Nemohu se nadechnout a kolena se mi podlamuj, sklenka mi vypadla z ruky a rozlétla se na tisíc střepů. Slyším jak pláče, slyším jak znějí rozkazy a slyším drnčení řetězů jak se zvedá padací most a skřípění jak zbrojnoši zavírají bránu. Ležím na zemi a dívám se jí do očí. Její slzy stékají po mé tváři a mísí se s mojí krví jež mi teče z úst při každém vydechnutí. Moc to bolí a já sám si přeji aby už tohle vydechnutí bylo moje poslední. Zavírám oči a pláč se stává tišším a tišším.
Když oči otvírám, bolest je pryč a já stojím na dřevěném ochozu hradeb a koukám z výšky na to hemžení u brány na niž už buší útočníci. Vidím sebe sama jak ležím mrtvý dole a jí jak u mě klečí a pláče. Pevně svírá moji ruku v niž už není život. Najednou se otočí a pohlédne nahoru směrem ke mně a naše pohledy se setkají a já čtu z jejich rtů „Sbohem lásko, snad v příštím životě“. Otáčím se a odcházím, bez zastavení a rychle přejdu most, projdu brankou a kolem zřícených hradeb se prosmýknu ven z horního nádvoří. Kloužu svahem dolů a mám co dělat abych nespadl, seběhnu na silnici. Střelba mi zní v uších a hluk narůstá. Běžím silnicí nahoru a prodírám se mezi koni útočníků ke svému autu. Lidé mi nevěnují pozornost, ale koním není po libosti má přítomnost. Odmykám a sedám do auta, nastartuji a pomale se rozjíždím. Sjíždím dolů a v zrcátku vidím stoupající kouř požáru. Stromy řídnou a já přijíždím k mostu pod nímž se leskne zase hladina jezera. Přejedu ho a zastavím na druhém břehu vedle odstaveného parníku. Vystupuji a koukám nahoru. Je ticho jen ten křik poštolek je zase tady. Hrad je pustý a prázdný, nikde nikdo. Najednou uslyším bouchnutí druhých dveří auta a kroky ve štěrku. Ženské paže mě obejmou. Otočím se a stojím proti ní. Usmívá se na mě a šeptá „Miluji Tě“, slzy mi stékají po tváři, když jí beru do náruči a začínám líbat.
Je mi krásně, jen ty oči mrtvých někdy vidím v noci když spím, zbavím se jich někdy????