Reportáž

Reportér Ondřej Nový, upravený hnědovlasý třicátník, byl nervózní, čekal už v kavárně půl hodiny, ale to bylo tím, že přišel o půl hodiny dřív. Martin Soukup, nový celosvětový objev v thrillerové literatuře, jehož bestseller, sbírka povídek Reportáž, překonal během pár týdnů prodejem všechny thrillerové knihy na světě, mu slíbil interview. Tohle by ho mohlo posunout z těchhle zatracených lokálních novin Písecký Denník do pořádných novin, třeba někde... v Praze, prostě kamkoli, jen pryč z tohoto zapadákova! Autor, shodou okolností také Písečák, možná zvýší význam tohohle města, ale to bude trvat roky. On, Ondřej Nový, chce být slavný dnes, ne zítra, ne pozítří, ale dnes!

Dveře do kavárny se otevřely a dovnitř vstoupil tuctový mladík. Něco mezi tloušťkou a průměrem, ale naprosto nepečující o svůj zevnějšek. Hnědé vlasy, knírek a-la Hitler, fousy na lících neholené, prostě hrozný zjev, urážka módy. Mohlo mu být... dvaadvacet? Co tu tak asi pohledává? Mladík zamířil směrem k Ondřejovi a ten nasadil nepřátelský výraz. Snad ho nechce otravovat? Jeho, velkolepého novináře, který již za pár dní bude dělat pro nějaké Pražské noviny? Zdálo se ale, že ho otravovat chce.

"Promiňte?" zamumlal mladík nesměle. "Nejste vy náhodou Ondřej Nový?" zeptal se. "Ano, to jsem, potřebujete něco?" zeptal se Ondřej otráveně. "To spíše vy." řekl mladík a usmál se. "Jmenuji se Martin Soukup." dodal, když na něj Ondřej vrhl tázavý pohled. Tenhle neholený neupravený drzý mladý divný šíleně vypadající fakan má být celosvětovým objevem thrilleru? Vždyť jeho outfit je děsivější než cokoli co bylo kdy napsané. A ty vlasy, můj ty bože, jak je možné, že někdo takový se může stát spisovatelem? Kam se tenhle svět sakra žene? Ondřejovi se vystřídalo během mlčení a přemýšlení na obličeji několik barev.

"Tak..." začal mladík "Máte nějaké otázky?" Ondřej si rychle uvědomil, že chce přecijen vypadnout z tohoto města, takže by se měl snažit. "Co vás vedlo k napsání této knihy?" zeptal se. Ondřeje napadlo, že tu knihu vlastně nečetl. Než udělá reportáž, bude si ji muset ještě přečíst. "No... negativní zkušenosti z dětsví a z gymnasia mi hodně pomohly při budování prvních povídek, a v jejich vyjadřování. Samotný nápad poslední, nejoblíbenější povídky však byl božským vnuknutím." odpověděl mladík. Ondřej si nahrával záznam, takže si zapisoval jen emoce, které četl v Martinovi. "Jak se cítíte ohledně toho, že vaše kniha vám přinesla navrhnutí na Nobelovu cenu za literaturu?" zeptal se Ondřej. "Jsem rád, že se lidem má kniha líbí." zamumlal mladík. "Jsou-li šťastní mí čtenáři, jsem šťastný i já. O peníze mi nejde."

Rozhovor se táhnul ještě čtvrt rodiny. Na konci se Martin podíval na Ondřeje a promluvil: "Vy jste mou knihu ještě nečetl, že ne? Zde vám jednu dám, mohla by vás zajímat." řekl a Ondřej v jeho hlase slyšel něco téměř ďábelského. "Nashledanou." rozloučil se Ondřej, a Martin jenom kývl rukou, načež odešel. "Materiál na sestříhání bych měl, teď jen na něj najít nějakou špínu." zamumlal si Ondřej, když už byl Martin mimo budovu a nedobře se zasmál. "Poplivám tě natolik, že mne to vynese na vrchol a ty se budeš bát opustit dům. Není to nic osobního, jenom... špína na někoho se prodává, zatímco za skutečnými reportážemi dnes ani pes neštěkne." promluvil sám k sobě.

Když došel domů, zavolal na svou ženu "Elis?" zavolal ji k sobě. "Ano?" ozval se nečekavý hlas z jiné místnosti. "Zdá se, že to vyšlo. Po zítřku možná vypadneme z téhle díry, nebo mne alespoň povýší." řekl a zasmál se. "Miláčku, nebudeš kvůli tomu lhát, že ne?" zeptal se hlas, a spolu s ním se vynořila z hloubi domu jeho manželka Elis Nová. Její modré oči mu vždy dodávaly sílu, když si nebyl jist, jestli dokáže ještě lhát, což bylo náplní práce někoho, kdo chtěl být úspěšným novinářem. Pro tyto oči toho byl schopen. "Samozřejmě, že ne, drahoušku." zalhal. "To je dobře." ozval se opět její hlas.

"Teď musím jít do své pracovny, odpust, ale budu potřebovat, abys mne nerušila." řekl a vklouzl v okamžiku do pracovny. Tam se okamžitě pustil do úpravy záznamů, a přepisování upravených záznamů. Když ho spisovatel nařkne z lži, musí mít materiál, aby potvrdil, že nelže, přestože lže, jinak se nedostane ani do bulváru. Nakonec dokončil článek s nadpisem, "Jde mi o peníze! - říká Martin Soukup" a odfaxoval ho do redakce.

Ráno, když se probudil, se nejdříve vyděsil, když zjistil, že Elis nikde není. Nakonec ale našel vzkaz na lednici, že jí volala kamarádka, a že za ní musí jet, takže si oddechl. Udělal si k snídani toast a pak vyrazil do práce. Jelikož ale auto si vzala Elis a on bydlel dost daleko od sídla novin, musel jít pěšky. Šťastný z toho nebyl, ale že by mu to zas tak vadilo se rozhodně nedalo říci. Když dorazil na pracoště, ozval se mobil, a on, v očekávání, že je to Elis, ho okamžitě zvedl. "Jak jste mi to mohl udělat?" ozval se křik ze sluchátka mobilu. "Kdo je tam?" zeptal se Ondřej. "Kdo asi? Na koho jste ve svém posledním článku naházel ty nechutné lži?" položil hlas v sluchadle řečnickou otázku. Martin Soukup... docvaklo konečně Ondřejovi.

"Nechápu co se vám na tom nelíbí. Jen jsem vás citoval." odvětil Ondřej klidně. "Ano, ale v špatném pořadí slov." odvětil hlas z mobilu. "Hoďte tam hezky zpátečku, odvolejte to, sakra!" dořekl hlas z mobilu. "To nepůjde pane Soukupe." řekl Ondřej klidně. "Tyto noviny si za svou pravdou stojí." poznamenal arogantně. "Víte co pane Nový? Buďto prohlásíte do zítřka, a mne opravdu nezajímá jak to uděláte, že jste sprostý lhář, nebo vám ze života udělám peklo." "Můj život už je peklo, víte? Takže se vás ani trochu nebojím." "Budete toho litovat." ozval se hlas, a pak rozhovor vypadl.

Když dorazil Ondřej domů, zdálo se mu, že je cosi jinak, ale nevěděl co. Rozhodl se najít v domě to co se mu nezdá a pustil se do prohledávání domu, ale zjistil, že všechny věci jeho ženy jsou pryč, stejně jako ona. "Elis!" zakřičel marně. Nikdo neodpovídal. Vyběhl z domu a rozběhl se k sousedovi, Erikovi Skopci. Zabouchal na dveře. Dlouho nikdo neotvíral, pak se ale náhle rozrazily dveře a z nich vyšel Erik, se svými blond vlasy a metrem osmdesát, hora svalů ale téměř bez mozku. "Neviděl jsi náhodou moji ženu?" zeptal se Ondřej Erika. "No, vlastně ano, vypadala, jako že jste se pohádali a odjela prý za svou matkou." řekl Erik a zatvářil se neklidně. "Bojím se, že se už nevrátí, brácho." dodal a poplácal Ondřeje po zádech.

Ondřejovi hlavou běžely neklidné myšlenky. Nepohádali jsme se. Odjela a ani nenechala vzkaz. Co se to tu, sakra, děje? "Musím jít." vykřikl Ondřej, a rozběhl se k domu. "Držim ti palce, brácho." zavolal za ním Erik, ale to už Ondřej mířil k svému domu. Popadl telefon a vytočil devět nenáviděných číslic. "Haló?" ozval se téměř mužský hlas jeho tchýně "Tady Ondřej Nový." odvětil Ondřej. "Kdo prosím?" otázal se nenáviděný hlas. "Váš zeť, manžel Elis, přece." odpověděl Ondřej. "To bude nějaký omyl. Naschledanou." ozval se hlas jeho tchýně a zavěsila. Ondřej proklel tu starou babiznu. Věděl dobře, že neakceptovala jeho existenci, ale takhle to najevo dávat nemusela. Rozhodl se, že si zítra zajede do práce, vezme si volno a pojede za ní pro Elis. Takhle pozdě to už nemělo cenu, přecijen tchýně bydlela skoro dvěstě padesát kilometrů daleko.

Ráno se probudil načež si rychle udělal snídani a vyrazil do práce. Když doběhl na pracoviště, dostal se do konfliktu s ochrankou, která ho zřejmě považovala za někoho cizího. Když ukázal kartu a pustili ho dál vyrazil ihned za šéfem. Byl ve své kanceláři, pracovně s nejhorším osvětlením, údajně se světla štítil. "Dobrý den pane Kozel. Mohl bych si dneska vzít neplacené volno?" zahájil, když vběhl bez přemýšlení do šéfovy pracovny. "A vy jste?" zeptal se ho udiveně šéf. Dobře věděl, že jeho šéf je sklerotik a obzvláště na lidi má špatnou paměť. "Ondřej Nový, pracuji v sekci..." řekl ale šéf ho přerušil. "Na co chcete tu dovolenou?" zeptal se. Ondřej si byl jist, že nemůže říci po pravdě, že jeho žena z ničeho nic zmizela, bez udání důvodu, místo toho použil jen částečnou pravdu. "Pohádali jsme se s manželkou a ona odjela za svojí matkou. Chci jet za ní a omluvit se jí za své chování." řekl. "V tom případě si to volno pro mě za mě vemte." řekl šéf. "Ale pamatujte si, jen dneska a neplacené." dodal, když mu Ondřej již mizel ve dveřích.

V autobuse z Prahy do Břeclavi nepřijali jeho kartu na reportérskou slevu. Nabídl svou platební kartu, ale tvrdili mu, že ta karta je nepřijatelná. "Sakra, ti hajzlové z banky museli krachnout!" zaklel Ondřej a vyndal peníze, které s sebou měl. Bylo to sotva šest stovek, ale naštěstí stál lístek jen něco málo přes stovku. Když se autobus rozjel, uvažoval nad tím co se asi mohlo stát. Hlavou mu projela výhružka pana Soukupa... To by přece nemohl udělat. Elis ho miluje, jak by ji mohl přimět aby ho opustila během jediného dne. Zrušit bankovní konto a platnost průkazky za několik hodin? To by už bylo reálnější, ale i tak dost nereálné na to, abych to mohl hodit za hlavu.

Když vystoupil v Břeclavi, došlo mu že něco není v pořádku... domy stály trochu jinak... jiné barvy... co se to sakra? Běžel k domu své tchýně, jak nejrychleji mohl... a poprvé v životě si oddechl proto, že spatřil svou tchýni i její dům v pořádku a okamžitě se za to pokáral. "Kde je Elis?" vykřikl na ni okamžitě, ani ji nepozdravil. "Vy jste ten, kdo mi volal? Snažíte se být vtipný, nebo co?" vykřikla ona a rozbrečela se. "Co se děje?" zeptal se vyděšeně. "Elis je už čtyři roky mrtvá, to se děje, vy vtipálku. A vypadněte, než na vás zavolám policii." odvětila ta.

Myšlenky rotovaly Ondřejovou hlavou jako hřídele v motoru závodního auta... Elis poznal před pěti lety. Když ji před čtyřmi lety odkopl ten její, chtěla spáchat sebevraždu... ale Ondřej jí to překazil... "Jak zemřela?" zaptal se zamlženým hlasem. "Spáchala sebevraždu." řekla a zhroutila se na zem. Ondřejovi by ji bylo i líto, kdyby nevěděl že mu lže. "Nelžete mi sakra!" zvolal. "Kde je?" vykřikl. "Pohřbili jsme ji na hřbitově tady... v Praze, kde studovala, by to bylo moc daleko." vypustila mezi vzlyky. Ondřej ničeho nedbal a rozběhl se k hřbitovu.

Našel její hrob. "Jak je to sakra možné..." zaklel si, padl na hrob a vzlykal. Pak vstal. "Co je to za nesmysl." řekl a konečně se probral. "Za tenhle podraz mi, zaplatíš, Soukupe... Nevím jak jsi to udělal, ale zabiju tě..." vykřikl. Vyrazil na autobus... stihl jen tak tak poslední, kterým se dostal do Prahy. V Praze, jelikož žádný autobus už do Písku nejel se vydal do krámku koupit si pořádný nůž. Něco čím by ho mohl probodnout... hajzla...

Na stanici zůstal... udržel se vzhůru jen díky kávovým automatům. Měl hlad... hrozný hlad, ale vydržel to. Když přišel další den, vyrazil o desáté prvním autobusem do Písku. Když mířil tam, kde prý ten Soukup žije, procházel okolo vlastního domu... a nemohl uvěřit co se děje. Uvnitř byla nastěhovaná nějaká rodina. Zaklepal na dveře. Otevřít mu přišla třicátnice... průměr co se týče krásy. "Dobrý den... přejete si?" zeptala se uctivě. "Tohle je můj dům." řekl Ondřej chladně. "To bude nějaký omyl, já, můj manžel a naše dvě děti tu žijeme už dva roky..." odvětila žena. Ondřej vytáhl nůž. "Takže kolik vám ten hajzl Soukup zaplatil?" vykřikl. "Nevím o čem to mluvíte." odvětila vyděšená žena. "Dovnitř!" rozkázal Ondřej a přitiskl jí nůž na krk.

Celá rodina, novorozeně, školačka, otec i matka se shromáždili v kuchyni. Ondřej přitiskl kudlu na krk školačce. "Záleží vám na jejím životě na tolik, abyste mi řekli o co tu jde?" vykřikl Ondřej. "O čem to tu mluvíte?" zeptal se otec. "Chybná odpověď." vykřikl Ondřej a zarazil jí do krku nůž. Krev začala vytékat z rány na krku, dívka, její matka i otec se rozbrečeli... "Co po nás chcete?" vykřikl s brekem otec rodiny. "Řekněte mi, proč tvrdíte, že je tohle váš dům?" zeptal se Ondřej. "Protože to je náš dům!" vykřikl se vztekem otec a dýka se zaryla hlouběji. "Ne! Dobrá, není to náš dům...." vykřikl otec náhle. "Aha... proč jste tedy tady?" zeptal se Ondřej znovu. "Já nevím. Jste blázen... žijeme tady poslední dva roky... mám papíry, které to dokládají... ale nechte mou dceru jít a odkývám vám cokoli." odvětil otec. Kudla se nyní opravdu zaryla do krku, dívka zachroptěla, z úst jí tekla krev, z krku také. Svalila se na zem ve stejném okamžiku, jako její otec, neschopen se na to dívat. "Kolik peněž vám stálo za její smrt? Miliony?" zeptal se Ondřej. "Vy hajzle!" vykřikl otec a vrhl se na Ondřeje jako zvíře.

V domě bylo ticho. Mrtvé ticho. Ondřej pomalu odcházel směrem do města. Nechával za sebou mrtvoly celé rodiny, která byla pro peníze ochotna zemřít. Nechápal to. To byli tak tupí, že jim peníze stáli za vlastní životy? Nechtěl je zabít... nedali mu jinou možnost. Zapadl do hospody, potřeboval se napít. Cítil na rukách krev. Dal si pivo a pořádné jídlo, zaplatil penězi, co vzal těm hajzlům, co se mu nastěhovali do domu. Teď si vychutná autora Martina Soukupa, ať už to udělal jakkoli, je zcela zřejmé, že za to může on. Zapadl do první budky, našel všech osm Martinů Soukupů v seznamu. Vyrazil na danné adesy a pokaždé se ptal na spisovatele Martina Soukupa. Teprve až na konec...

Stál před jednopatrovým domkem na kraji města. Poslední místo. Zazvonil. Jakýsi asi třicátník vykoukl z okna. "Dobrý den. Jste Martin Soukup?" zeptal se Ondřej. "Ano, to jsem." odvětil. "Spisovatel Martin Soukup?" zeptal se Ondřej opět. "Jistě, to jsem já." odvětil tázaný opět. V ten okamžik ho poznal. Ovšem, to byl ten Martin Soukup, kterého viděl předtím. Jeho blond vlasy, silné brýle i vypracovanou postavu – to vše teď Ondřej viděl před sebou, byl na dosah. "Pustíte mne nahoru?" zeptal se Ondřej beznadějně. "Potřebuji vám položit pár otázek ohledně díla." dodal. "Pro mě, za mě..." zamumlal spisovatel a otevřel mu bránu.

Ondřej doslova vyběhl nahoru. Okamžitě se na spisovatele vrhl a bodal. Respektive bodl, sice pořádně, avšak jen jednou. Pak mu někdo vytrhl nůž z ruky. Za ním stál jakýsi stařík, možná Martinův otec a svíral nůž... Ondřej s nimi bojoval do posledních sil, ale byli na něj dva a ačkoli se snažil, kousal, trhal, kopal, nedařilo se mu získat převahu. Párkrát ho zasáhl Martinův otec dýkou, párkrát ho Martin kopl do břicha, a pak se mu před očima zatmělo... Poslední věc, co si uvědomil, bylo, že mu z tašky, kterou sebou měl vypadla ta prokletá kniha Reportáž.

Probral se. Byl v místnosti zcela bílé a polštářovité. Všiml si, co má na sobě.. svěrací kazajku? To není možné! Jak se probůh dostal do blázince? Vždyť to přece... to... to... Rozběhl se proti zdi... Znovu... a znovu... a znovu... a pak začal vřískat, či ječet, bylo to jako cosi mezi kočkou tahanou za ocas a zkaženým zpěvem operní pěvkyně, možná kastráta. Začal provádět šílené pohyby, vrtěl se jako červ, pak poskakoval jako klokan, válel se jako sud...

"Otče?" zašeptal zesláblým hlasem Martin Soukup. "Co je synu?" zeptal se stařík, sklánějící se nad ním. "Přišlo se na to, proč to ten hajzl udělal?" zeptal se Martin tiše. "Ukázalo se, že to je blázen, schizofrenik, utekl nedávno z jednoho blázince. Neustále cosi mektal o nějaké vaší knize s názvem Reportáž." ozval se od dveří nemocničního pokoje mladý policejní kapitán. "Takovou knihu jsem nikdy nenapsal!" zvolal Martin Soukup hlasitě, jako by ho nevědomost toho blázna vyvedla z míry natolik, že doslova ignoroval ztrátu krve.

"Ani žádný jiný Martin Soukup na celém světě. To jsem již ověřil. Je to šílené..." zamumlal kapitán. "Kapitáne?" zeptal se Martin náhle. "Můžete mne oslovovat Jane, jestli chcete." řekl mladý kapitán, naprosto nesnášející tohle formální oslovění. "Dobrá, Jane, mohl by jste mi říci, kde ten blázen vzal oblek, peníze a tak dále?" dokončil mladý spisovatel otázku. "Je to prosté. V Písku na autobusovém nádraží zapomněl reportér Ivan Jinský svou tašku s novinářským průkazem a penězi... Zbytek si asi, jakožto spisovatel, umíte představit." odvětil sarkasticky kapitán. Martinovi však neuniklo, že se Jan tváří trochu... až možná velmi podezřele, ale Martin byl teď natolik zesláblý, že se již neptal a spal...

Bylo třičtvrtě na deset. Před hodinou se kapitán Jan Sengovský vrátil domů z práce. Celý ten případ co řešil byl svinský již od začátku. Všechno zapadalo do sebe, jen jeden střípek přebýval... A přebýval tak bolestně... Včera třikrát kontroloval seznam knih vytištěných nakladatelstvím Albatros... Sevřel v ruce knihu a tentokrát se nedíval na obláku a otevřel ji a začal číst. Když po deseti hodinách čtení zaklapl knihu, byl nesmírně unavený. Naštěstí byla sobota, dnes měl volno.
Oheň v krbu, který proti všem českým zvyklostem měl ve svém domě, dohoříval. "Budu muset přiložit..." zamumlal si nahlas sám pro sebe. Pohled mu padl na knihu. Knihu, která byla trnem v zdárném vyřešení celého případu. Vydalo nakladetelství Albatros... To sotva, když o tom Albatros nemá záznam. Už chtěl mít od tohoto případu pokoj. Hodil knihu do krbu a v ohni se její stránky začaly měnit pomalu v popel. Kapitán vstal, došel si pro vodku a dal si jednoho panáka. "Ach ne, důkaz byl zničen." zamumlal si potichu, když se vrátil, a kniha již hořela v plném ohni. Usadil se, vyložil nohy na stůl a usnul...