Strach

Šla chodbou školy do své třídy a ještě pořád přemýšlela nad tou stupidní otázkou. Dneska měla vážně smůlu. Zamyšleně se zastavila před skleněnou výplní dveří a snažila se zachytit svůj odraz. Pozorovala své zrcadlové já. V chodbě byl dostatek světla na to, aby byl obraz velmi věrohodný. A nejednou nebyla jediná, kdo se ve skle odrážel. Za ní stála mužská postava. Na jeho odrazu bylo něco zvláštního. To ty oči. Tak tmavé a pichlavé oči ještě nikdy neviděla. Opatrně se podívala přes rameno.

Byl to ještě kluk, snad jen o málo starší než ona. A byl… nejvhodnější slovo by bylo asi zvláštní. Zíral na ní tváří bez výrazu. Jen ty oči… jako by pálily. Uvědomila si, že má nezvykle sucho v ústech. Jak je možné, že je tady najednou takové ticho? Copak přestávka už skončila? Neslyšela zvonění?! Uvědomovala si, že cítí nesmyslný strach. Vykročila chodbou dál, jak nejrychleji mohla. Cítila zoufalou potřebu dostat se mezi lidi. Na konci chodby se ještě ohlédla a než zahnula za roh, spatřila mužskou postavu stojící u skleněných dveří.

***

Nemohla na tu událost přestat myslet. Neustále se lekala každého hlasitého zvuku. Po cestě domů měla hrozivý pocit, že je sledována. Ale když se ohlédla, nikdo za ní nešel. Přesto jí to nutilo přemýšlet o tom zvláštním klukovi. Byl vysoký, hubený a byla si jistá, že měl černé, nebo tmavě hnědé vlasy. Ale nedokázala si přesně vybavit jeho tvář. V paměti jí utkvěly především ty oči. Přemýšlela, jestli ho zná, ale nedokázala si vybavit nikoho, jemu podobného. Přece jen nemohla znát všechny studenty jejich školy.

***

Zvláštní pocit nezmizel. Naopak. Když se večer podívala z okna na ulici, mohla by přísahat, že viděla temnou mužskou postavu s obličejem upřeným do jejího okna. Udělala to, co normálně nikdy. Zatáhla závěsy. Ujistila se ještě, že jsou dveře zamknuté a okna zavřené. Usnout se jí však podařilo až nad ránem.

***

„Přísahám ti, že na něm bylo něco divného! Měla jsem takový strach! Proto jsem ti zavolala, ať mě vyzvedneš. Sama bych do té školy dneska nedošla!“

„Podívej, jsi má nejlepší kamarádka a já ti důvěřuju, ale teď přeháníš! Určitě ses mu jen líbila, proto tak blbě koukal!“

Zrovna se nadechovala k odpovědi, když se jí zježily všechny chloupky v zátylku. Divný pocit ze včerejška se vrátil. S hrůzou se otočila a na rohu ulice uviděla jeho. Kráčel za nimi, jako robot a jeho oči byly upřené na ní.

„To je on! Za námi!“ zaskučela a chytila se dívky vedle sebe za ruku. Ta se ohlédla a po chvíli se trochu uchechtla.

„Toho znám! Je ve třídě s hrobařema. Vím to, protože jsem měla minulý týden rande s Romanem od nich. Povím ti, že je pěkně ulítlej. Ale neboj, takhle on kouká pořád. Tak si říkám, jestli někdo normální vůbec může studovat na hrobaře. Brr!“ drmolila a vlekla za sebou přítelkyni k bráně, vedoucí do školního kampusu.

***

Už to byl týden, co ho poprvé spatřila. Vídávala ho stále častěji. Kdykoliv šla po chodbě, byl někde vzadu. Když šla domů, mohla si být jistá, že někde mezi davem za jejími zády jsou ty zvláštní pichlavé oči. Když vyhlédla z okna, stál u protějšího domu a díval se nahoru. Už se nedokázala na nic soustředit. Nemohla spát a chuť k jídlu jí opustila. Nedokázala se bavit, ani učit. Všechen svůj čas teď trávila zíráním do zdi. Začínala mít panickou hrůzu ze samoty, tmy a otevřeného prostoru.

„Zlato, prosím tě, tady je lístek do čistírny. Potřebuji, abys tam skočila hned. Táta tam má oblek a zítra ho potřebuje. Musíš si pospíšit, za chvíli budou zavírat!“

„Ale… venku je tma!“ zašeptala bezbarvým hlasem.

„No tak, odkdy se bojíš tmy? Já za to nemůžu, že se teď tak rychle stmívá. Běž!“

***

Šla pomalu a opatrně si prohlížela každý stín. Snažila se držet pod světlem pouličních lamp. V ruce svírala deštník, který si vzala sebou, ačkoliv jí máma upozorňovala, že venku neprší a že je za deset minut zpět. Byla to její jediná zbraň. V dálce houkla siréna a ona sebou vylekaně trhla. Měla pocit jako by jeli pro ni. Hystericky se uchechtla svému nápadu a udělala dalších pár váhavých kroků. Pak se pár metrů před ní otevřely dveře a na ulici vyšla dospělá žena. Pospíšila si, aby byla v její blízkosti. Osoba jí dodávala pocit bezpečí. Přestala sledovat stíny okolo sebe a dlouhými kroky vyrazila vpřed.

Když se ze stínu vynořila ruka, která jí strhla k sobě, nestačila ani vykřiknout.