..a na důkaz, že jsi tak učinil, mi přineseš její srdce

Zlá královna řekla: „Odvedeš Sněhurku do lesa, kde ji zabiješ, a na důkaz, že jsi tak učinil, mi přineseš její srdce.“

Zběsilý tlukot srdce cítím v celém tělě. Nevnímám nic jiného než svůj těžký dech a hučení v uších. Nepatrně se chvěju vzrušením. Za pár vteřin poruším páté přikázání, ale i přes to mám na tváři úsměv. Rukou přejedu po kapse bundy a naposledy se přesvědčím, že jsem na nic nezapomněla. Potichu si odříkám následující scénář a konečně se odhodlám zazvonit.
Za dveřmi se ozve šourání sešlapaných trepek po linu a pokašlávání. Když se zámek s klapnutím odemče a dveře se pomalu otevřou, skoro nedýchám. Přivítá mě alkoholem poznamenaný čtyřicátník v saténovém županu se sklenkou whiskey v ruce v domnění, že tak ze sebe udělá frajera. Ostatně, dělá to tak pokaždé, když si objedná děvku až do domu, aby na něm na první pohled nepoznala, že má malý penis a žena mu utekla s mladším a zaopatřenějším. Dodává si tím sebevědomí.
Normálně bych se mu vysmála do očí a utekla, ale dnes ne. Dnes musím splnit svůj úkol. Musím se tvářit, že mě jeho zažloutlé zuby neodpuzují, právě naopak. Zatím co si mě prohlíží jako vepřový bok v řeznictví, dívám se na něho co nejžádostivěji to jen jde. Nikdo nic neříká. Čas mě tlačí, musím přemoct nevolnost a vrhnout se do práce.
Proti mé promyšlené taktice se neubrání! Elegantně překročím práh a jdu k němu. Začíná funět a určitě už začala působit tabletka viagry, kterou před chvílí spolknul. Rychlým pohledem odhadnu, kde by mohla být ložnice a namířím si to tam. To prase přede mnou couvá jako by mělo strach, že mě nezvládne. Pomalu se k němu přibližuju a on nejistě našlapuje pozpátku až se zarazí o kraj postele. Na čele mu vyrašilo prvních pár kapek potu. Vezmu mu z ruky skleničku a odhodím ji za sebe, roztříští se o rám svatební fotky na zdi. Ze rtů mu ujede slabé kníknutí. Lituje, že si to raději neudělal sám.
Rozvážu mu pásek županu, omotám si ho kolem zápěstí a chvilku si s ním laškovně hraju. Z tváře mu zmizel vyděšený výraz a čeká, co všechno mu předvedu. Začíná se po mě sápat nenažranýma rukama s tunou pozlacených prstenů. Teď!
Zahraju na něj, že mu zavážu oči a potom ho provedu rájem, ale sotva se páskem dotknu očí a on se nadrženě pousměje, bleskurychle mu ho omotám kolem krku a vší silou zatáhnu. Vytřeští oči a jako hadrový panák se poskládá na postel. Rukama mává kolem sebe, ale nenapadne ho bránit se. Kolenem se zapřu o jeho ztopořené pěticentimetrové hovado a utahuju pásek. Dokonale si to užívám. Klečím na něm a blaženě sleduju jak z červené přechází v modrou a snaží se lapat po dechu. Přidušeně sýpe a chrčí. Má výdrž, ale mě už dochází síly. Rozhodnu se, že mu to trochu urychlím. Povolím pásek a jemu na pár vteřin svitne naděje, medově se na něho usměju. Nenechám ho ale doufat v lepší zítřky, chytnu ho za krk oběma rukama a z posledních sil trhnu! Jeho život skončí křupnutím vazu a následným poděláním. Za oknem uhodí blesk a ozve se hrom.
Slezu z něj a popadnu láhev zlatavé whiskey, kterou měl položenou na konferenčním stolku, a posadím se do postele k mrtvé hromadě masa. Ztěžka oddechuju a do paží mě chytají křeče. Ještě mě nemůžete zradit, čeká nás další práce!
Stolice na pomněnkovém povlečení od maminky začíná dost silně zapáchat, takže se dám do práce. Naposledy se napiju na kuráž. Zalovím v náprsní kapse a vytáhnu perfektně nabroušený skalpel a kleště. Natáhnu si rukavice a zaříznu se do kůže. Povedu řez skrz prales světlých chlupů a z rány se rozteče tenký pramínek ještě teplé krve. Prokousat se vrstvou podkožního tuku mi trvá věčnost, ale zůstávám trpělivá. Než přestříhám žebra dám si pauzu. Ruce od krve si utřu do zašedlých záclon a zapálím si. Déšť bubnuje do zábradlí balkónu a blesky křižují černou oblohu nad městem jako světelní hadi v agónii. Vychutnávám si zaslouženou cigaretu, kterou si dopřávám jen po práci, a pozoruju kroužky kouře, jak stoupají ke stropu. Jsem naprosto klidná a z ničeho nemám strach.
Vrátím se k otevřenému tělu. Opatrně stříhám jedno žebro po druhém, abych nepoškodila nic kolem a každé křupnutí je pro mě jako rajská hudba. Přistihnu se, že si pískám. Na posteli se tvoří kaluž krve, kterou už není proležená matrace schopna vsáknout. Jedno žebro odolává ostrým čepelím kleští, které po něm kloužou, a ne a ne ho zdolat. Konečně se mi dosud zamřížované srde ukáže v celé své kráse, s největší opatrností přeříznu tepny a žíly a jako svatý grál ho držím v dlaních a kochám se jeho krásou. Zkouším si ho představit ještě za plného zdraví, když bylo schopno pumpovat krev. Teď vypadá uboze a jako by na něm ani nezávisel život.
Ručičky se za pár minut potkají na dvanáctce a já finišuju. Odměním se druhou cigaretou, kterou rychle vykouřím, a vystřelím z bytu jako namydlený blesk. Nezdržuju se čekáním na výtah, schody dolů beru po dvou a občas zavadím stehnem o pytlík, který křečovitě svírám v ruce. V přízemí se zastavím u armády plechových schránek na dopisy. Najdu tu s číslem 11, jako jediná má vylomený zámek a je proto každému volně k dispozici. Najdu v ní slíbený balíček bankovek, který si důkladně schovám do kapsy a dávám pozor, aby mě nikdo neviděl. Na oplátku vložím do schránky sáček s obsahem a přivřu ji. Úkol splněn. Nezajímám se pro koho jsem to udělala a proč. Nikdy nechci znát důvod. Svoji odměnu jsem dostala a víc vědět nepotřebuju!
I když nebyl můj první ani poslední, stejně se dnes v noci opiju a budu doufat, že ráno to pro mě bude jen zamlžená vzpomínka. Jedním tahem otevřu prosklené dveře, konečně vdechnu do plic čerstvý vzduch pročištěný deštěm, na hlavu si dám kapuci a vydám se do nejbližšího baru.