Dotek

Zdravím Tě,

ozývalo se z dálky, kde už ani slova nemohla znít. "Zdravím Tě" ta slova se ozvala přímo za uchem a na chvíli bylo cítit něco chladného a žhnoucího zároveň. Hned kousek za krkem. Kousek od ucha. Ale o chvilku později už tam nebyl ani ten stín, který by mohl vydávat hlas... Nebo snad hlasy? Byl jeden, nebo jich bylo víc? Opovážit se ohlédnout, nebo raději dál koukat v před? Dylema. Nic tam nebude, byl to jen sen, možná jen zdání něčeho minulého. Vzpomínka na žhavé chvíle, trocha mrazení. Pochybnosti.

Ne, nic tam nebylo. Pohled za sebe nic neprozradil, odhalil jen prázdné ticho prostoru vzadu. Mohl by to být klidně osamělý pokoj v podkroví horské chaty, kde nikdo není. Mohla by to být hlavní loď katedrály svatáho Víta v den jejího dokončení, ale ani jedno z toho to nebylo. Byla to obyčejná kavárna. Byl den, světlo a kolem lidé. A přeci... ten pocit osamění. Chvilkový pocit jiného prostoru. A ta slova na zátylku, tak chladná a vášnivá. Tak známá a tak cizí.

Dotek na ruce, která ležela na stole, a rychlé ohlédnutí zpět. Copak už se dostavilo bláznovství, že se začínají zjevovat doteky a hlasy? Nebo snad se začíná podepisovat něco z minulosti? Alkohol, tráva, cigarety? Ne, to jenom stěží... Ale co tedy znamená tan svíravý pocit kolem žaludku? Proč zvýšený tep? Proč ta jedna studená kapička potu na páteři mezi lopatkami? Tak pomalu se sune po páteři níž a níž, ale není odvaha udělat jediný pohyb. Strach paralyzuje, nutí zhluboka dýchat. A srdce buší. A kapka studí. Už je skoro na zadku...

"Těšíš se?" Teď ta slova byla slyšet naprosto jasně. Ano, ano, je to jistota. Hned za krkem, ještě je cítit dotek dechu ve vlasech. Opět se to ozvalo ze zadu, ale zároveň něco pohladilo na krku. Od ucha až po rameno.

Po první kapce se jich teď přidává víc. Zorničky už se dávno rozšířili, dech je hluboký, studený pot, tlukot srdce a paralýza. Takový pocit bezmoci. Snad by se šlo pohnout, jenom se trochu více snažit. Stačí chtít! Nebo jenom zavolat o pomoc. Vždyť sedím mezi lidmi. Někdo by mi musel přijít na pomoc. Ani hlásek, ani pohyb a přeci je stále svým pánem, stále soudná a ví, že co se děje je tak reálné.

"Já se těším." Tenhle dotek nebyl vymyšlený. Byl v něm cítit studený výtr nad irskými mokřady na podzim, skučel v něm pohřební vítr a klapaly kosti morových umrlců. Hřál, spaloval touhou a vzrušoval všude, kde se dotknul. Spaloval vášní dobyvatelů, pálil touhou divochů a zvířat. Pevně uchopil i jen něžně se dotkl, bylo to tak těžké rozeznat. Dotkl se a po cestě kapky projel po páteři od krku přes záda, bedra až mezi půlky, kde se zastavil, ale stále byl cítit. "Vzrušuješ mě." Koho vzrušuje? A proč tady, teď, mezi lidmi? Jen sedět, ochromený, nemoci se hýbat a snášet ledově vařící doteky.

Chuť křičet, ale kousá se do jazyka. Cítí skutečně krev? Asi ano, cítí jasnou chuť krve, ostrou, palčivou, kovovou, divokou a rozvášňující. Dotek na konci páteře nemizí, ale je cítit další. Kolem pasu. Pevný a majetnický, který silou přitáhne k opěradlu židle a donutí sedět vzpříma. Ruce bezvládně padají do klína a v puse se sliny mísí s krví.

Vzrušení přichází i navzdory strachu. V těch dotycích je něco magického, zvířecího, divokého, slibujícího mnoho. Ale tady mezi lidmi? Kolem je přeci kavárna, lidé, obsluha a všichni se baví. Nikdo nevypadá, že by si všímal nepřirozeně rovného sedu, pevně zatnutých rtů, které mají v koutku jen lehký náznak krve. Rozšířených zorniček, zrychleného dechu si nikdo, ani obsluha nevšímá. Bouřit se nějak nelze, sebevětší vůle by byla napřena. A tak nezbývá než sedět a ucítit první polibek na krku.

Uštknutí hada! Jed se rozlije v žilách a začíná pálit zevnitř. Na pokožce studený pot, už zdaleka nezůstalo jen u jediné kapky. Zevnitř oheň, venku led. Vlhké dlaně v klíně, jedna mne druhou ve snaze zabránit tomu všemu. Ale marný zápas se tady bojuje. Zápas, u kterého už ani není jasné, jestli chce být vyhrán.

Další a další uštknutí hada. Polibky postupují po krku nahoru až k uchu. Tlak na pas nepřestává a nepřestává nutit sedět co nejtěsněji v židli, zatímco druhý dotek stoupá opět po páteří a začíná řádit po zádech. Začíná tichý danse macbre, tanec umrlce na zádech. Brodí se ledovým potem a v kůži za sebou zanechává žhnoucí stopu, která ještě chvíli pálí, než se opět zaplní ledem... "Chci Tě!" Zašeptá onen hlas u ucha své už paralyzované oběti.

Dotek z páteře se pomalu přesouvá po krku ke druhému uchu, na spánek, na čelo. Nic není vidět a najednou není vidět doslova nic. Dotek přejel po víčkách a oči se proti své vůli zavřely. Možná je to tak dobře. Aspoň trochu mizí strach z toho, že někdo z přítomných si všimne. I když tenhle strach už zmizel. Je vidět, že nikdo nic nevidí a neuvidí.

Hadí uštknutí na tváři. Hadí uštknutí na koutku rtů. Hadí ušktnutí na rty. Nastavuje je a nechává se kousat. Saje chlad a líbá žár. Bohové, snad nikdo nic nevidí, snad jsou všichni pro tuhle chvíli oslepeni, chce se podat, už jen kousek bojuje proti hlasu odnikud.

Polibky pomalu dozněly a všechny doteky se na chvíli stáhly. Ale jen na chvíli, aby se vrátili s dvojnásobnou intenzitou. Skála dopadla na ramena, přílivová vlna přejela po ramenou, sjela po pažích až dolu, přes zápěstí až k vlhkým dlaním, které se vzájemně drží pevně, tak pevně... A v ústech se chuť vlastní krve mísí s cizími slinami a hadím jedem.

Pevné, jemné pohlazení po hřbetech oddělí ruce od sebe. Pohladí po jednotlivých prstech, jako kdyby si navlékal rukavičky. A možná i navléká. Prsty se pohybují proti vlastní vůli. Pravá ruka zajíždí za opasek, pod spodní prádlo a pravá se dere pod tričku na břicho a zatíná nehty. Vlastní nehty. To nemůže hlas aspoň použít svoje? Bohové, ať se nikdo nedívá.

Ve chvíli kdy se prsty pravé ruky dostanou až na pohlavní orgány, oči se prudce otevřou ve zděšení. Ve zděšení toho, co se děje v kavárně, kde nikdo nic nevidí, ve zděšení z vlastních pocitů, ve vášni... Kousne se do rtů.

Cizí ruce na ledové kůži vlastních prstů vedou ke stále odvážnějším a více vzrušujícím dotekům, kterým nedokáže a už snad ani nechce odolávat. Otevřené oči sice vidí lidi kolem, ale nevnímá. I hadí uštknutí se stávají agresivnějšími a šírí se po celém těle. Oheň z nitra žil začíná pronikat i ven a ledový pot se začíná zahřívat, začíná pálit a hluboký dech jen rozdmíchává ten oheň.

"Chci Tě a dostanu Tě." řekne hlas před tím, než pustí prsty, které ale dále zůstanou na místě a samotné doteky hlasu se začnou šířit dál. Dříždit, hladit, pálit i mrazit. Tohle už nejde ani přirovnat ke kolotoči, tohle je prudce gradující horská dráha. Jen matně si uvědomuje, že v kavárně se popová hudba změnila přes rok na metal. Ano, metal. To teď sedí... Krev s jedem a slinami v ústech. Oheň propalující se ledem její kůže a vlastní i cizí doteky na vlastním tělem.

Orgasmus je jako malý vůbuch. Vůle hlasu končí a vláda se navrací zkoušenému tělu... Pomíjí i kouzlo, kdy se ostatní nekoukali a hlavy se pomalu začínají obracet k osamělému hostu kavárny, který má vlastní ruce na nevhodných místech. Poslední políbení na krk a vzdalující se smích...

Servírka v údivu upustila tác s pitím. Vlhko se rolzlévá po podlaze a je tak analogií situace mezi nohami...

Zmatené probuzení, koukání do tmy... Sen. Byl to sen... Peřina je zmuchlaná a odhozená, prostěradlo propocené. Ale co ten smích, který ještě zní v uších?