Řeka mrtvých

Udělala jsem další krok. Ledová voda mě bodala jako tisíce jehel a znecitlivěla mi obě nohy. Další krok. Nechápala jsem, jak je možné, že ještě stojím na nohou. Byla jsem unavená, ne byla jsem na pokraji zhroucení, ale stále jsem pokračovala dál, i když jsem absolutně nechápala proč. Co mě hnalo? Kde se ve mně brala ta síla jít pořád dál? A proč jsem nevystoupila z té mrazivě chladné řeky? Tolik otázek mě svrbělo na jazyku, ale nebyl nikdo, komu bych je mohla položit. Jen já a já jsem na ně odpověď neznala. Noha se mi smekla po kluzkém kameni. Zavrávorala jsem, ale nějakým záhadným způsobem jsem neztratila rovnováhu a pokračovala jsem ve své nekonečné pouti. Nekonečné. Netušila jsem, jak dlouho už jdu, netušila jsem, kam jdu, dokonce jsem ani neměla sebemenší ponětí, kde bych mohla být. A nebyl tu nikdo, koho bych se mohla zeptat na cestu.
Zastavila jsem se, toho dne už poněkolikáté a zadívala jsem se směrem, kterým by správně mělo ležet nebe. To byla další věc, která mi přišla zvláštní. Všude kolem mě se povalovaly chumáče mlhy a vládlo neurčité šero, vlastně jsem neviděla nic jiného než podivně nazelenalou tmavou mlhu a řeku v níž jsem stála. Jak dlouho už? Bezradně jsem zvrátila hlavu a vykřikla jsem. Ani ozvěna se neozvala, mlha pohltila každičký decibel mého hlasu, byla jsem skutečně sama. Chtěla jsem si sednout. Potopit se do kalné, mrazivé řeky a setrvat zde až do konce svých dní, už jsem zkrátka neměla sílu jít dál. Jenomže nějaká zvláštní moc mě nenechala se posadit a hnala mě stále vpřed. Odevzdaně jsem učinila další vrávoravý krok. Kolikátý už? Plahočila jsem se dál, řekla bych celý den, ale v tom šeru jsem nebyla schopna rozpoznat, jestli je noc nebo den, jako bych byla v jeskyni. To ale nebylo možné, sice jsem toho neviděla moc, ale byl zde dostatek světla, jeskyně to být nemohla.
Mé nohy dotklo cosi ledového. Leknutím jsem nadskočila a při tom jsem vykřikla. Neměla jsem to dělat. Způsob, jakým se můj hlas v té strašidelné mlze ztrácel mě vyděsil daleko víc, než fakt, že se mi kolem nohou prohnalo něco, co jsem nebyla schopna skrze kalnou vodu zahlédnout. Povzdechla jsem si a opět jsem vykročila. Chtěla jsem se zastavit, ale nemohla jsem. Chtěla jsem si odpočinout, ale nedokázala jsem to. Připadalo mi to jako neuvěřitelně deptající noční můra. Chtěla jsem pryč. Ale kudy? Jediná cesta, kterou jsem viděla, byla ona řeka. Zajímalo by mě její jméno.
Zarazila jsem se. Nezaslechla jsem právě něco? Hukot, podivný a temný. V duši mi vzplanula nová naděje. Byl to první zvuk, který jsem od svého příchodu na toto místo zaslechla. A jakoby snad to světlo jež ozářilo mé srdce, bylo schopno prozářit i onu mlhu, byla jsem najednou schopna spatřit krajinu před sebou. Zamžourala jsem do šera a srdce mi poskočilo radostí. Rozeznala jsem siluety. Nebylo pochyb, byly lidské. S novým elánem jsem se rozeběhla směrem ke skupině postav. Jak jsem se blížila, rozpoznávala jsem další a další siluety. Doběhla jsem k nejbližší skupince. Až když jsem se ocitla téměř na dosah, uvědomila jsem si, že i oni stojí ve vodě. Proč ale?
„Ehm, promiňte,“ oslovila jsem ženu, která stála nejblíže ke mně. „Mohla byste mi, prosím, prozradit, kde t jsme?“ Žena se ani nepohnula. „Haló, slyšíte mě? Já s vá-“ Zasekla jsem se v půli slova. Až v tu chvíli mi došlo, že jediný zvuk, který jsem slyšela, byl stále onen prapodivný hukot. Jenže to nebyl hukot lidí, ne. Ne, protože nikdo z nich ani nepromluvil. Přeběhl mi mráz po zádech. Obezřetně jsem obešla ženu, se kterou jsem se snažila navázat konverzaci, stála ke mně zády, chtěla jsem se jí podívat do tváře. Jenže když jsem spatřila její tvář, okamžitě jsem toho zalitovala. Spíš než živého člověka připomínala sochu. Prázdný pohled, zplihlé vlasy a tvář připomínající posmrtnou masku. Srdce se mi rozbušilo jako splašené. Pohrkaně jsem se otočila a vydala jsem se k ostatním. Nikdo z nich na tom ovšem nebyl lépe. Ženy, muži, starci i děti, ty nejmenší nevyjímaje, všichni tam stáli jako zkamenělí. A přitom to nevypadalo, že by byli mrtví. Ne, spíš jakoby spali. Hrůzným spánkem s otevřenýma očima a ve stoje, ale přeci jen spali. Kdesi vzadu v hlavě mi blikalo červené výstražné světlo, mé podvědomí na mě křičelo, ať se otočím a vezmu nohy na ramena, ale mě zvědavost nedala a vydala jsem se směrem, kterým se ozýval onen prapodivný hukot. Opatrně jsem se proplétala mezi zmraženými lidmi a blížila jsem se k místu, odkud dle mého úsudku vycházel ten zvláštní zvuk.
Prošla jsem kolem mladé dívky, mohlo jí být jen o něco málo míň jak mě. Její tvář mi přišla podivně povědomá, což mě donutilo se k ní vrátit. Postavila jsem se naproti ní a zkoumavě jsem se jí zahleděla do tváře. I přes ten děsivý výraz jsem měla pocit, že jí znám. Ale odkud? V hlavě mi svitl nápad, byla to jen dávno zasunutá vzpomínka a vlastně to byl naprostý nesmysl, ale přesto jsem se shýbla a vyhrnula jsem dívce pravý rukáv. Šlo to překvapivě ztuha, jakoby byl skutečně zmražený. Na obnažené kůži dívčiny paže se zcela zřetelně rýsovala křivolaká jizva stočená do půlměsíce. Zalapala jsem po dechu, ano, napadlo mě, že by to mohla být ona, ale vlastně mi to přišlo jako naprostá pitomost. Ještě chvíli jsem zírala na nezpochybnitelný důkaz, že tu přede mnou skutečně stojí má dávno mrtvá kamarádka, neschopna se nadechnout a pak jsem se narovnala. V hlavě se mi začalo rýsovat děsuplné podezření. Možnost tak děsivá, že jsem si ji nechtěla pustit blíž ke svým myšlenkám. Znovu jsem se zadívala do milované tváře. Byla to Rena, nebylo pochyb. Chtěla jsem jí odhrnout dlouhé vlasy z čela, abych mohla znovu spatřit tak dlouho postrádaný obličej, ale cosi mě zatahalo za sukni.
Shlédla jsem dolů. Usmívala se na mě roztomilá, malá holčička. Vlásky kudrnaté jako andílek, a i když byla bledá jako stěna, mezi všemi těmi lidskými sochami připomínala paprsek světla, kterému se zázrakem podařilo proniknout nehlubší jeskynní tmou. Znovu mě zatahala za lem šatů a napřáhla ke mně drobné ručky. Za jednu jsem ji opatrně uchopila. Jemným tlakem mi dala najevo, že ji mám následovat. Neměla jsem z toho úplně nejlepší pocit. I když byla evidentně živá, hýbala se, dýchala a usmívala se, přesto jsem z její titěrné dlaně cítila podivný chlad, jakoby to byla jen kamenná loutka.
Vedla mě bludištěm soch. Nikdo jiný se ani nepohnul. Renu jsem nechala daleko za sebou a následovala jsem tu dívenku, které nemohlo být víc než pět let, ale já z ní měla dojem, že musí být starší než lidstvo samo. Dovedla mě ledovou vodou až k místu, kde proud viditelně zrychloval. Mávla volnou ručkou a mlha se rozestoupila. Nejprve jsem nechápala, na co se to vlastně dívám. Chvíli tam byla řeka a pak nic. Zase jen mlha. Pak mi svitlo. Ten hluk, ten prapodivně useknutý horizont, všechno naznačovalo, že kdybychom vstoupily do proudu řeky, jež mi byla průvodkyní celým tímto ponurým krajem, zřítíme se dolů z vodopádu. Uvědomila jsem si, že stojíme. Tázavě jsem pohlédla na děvče, jež stále svíralo svojí drobnou dlaní tu moji. Náhle mě pustila a pohlédla na mě. Její pohled jakoby říkal běž. Tázavě jsem pozvedla obočí. Dívenka se zamračila, cosi v jejích očích se změnilo a já dostala strach. Nevěřila bych jakým způsobem dokážou oči změnit tvář člověka. Oči toho děvčátka planuly černým ohněm a to doslovně. Ochromená strachy jsem o krok ucouvla. Jenže nebylo břehu, který by mě zachytil a já se ponořila přímo do proudu směřujícího k vodopádu.
Popadla mě panická hrůza. Co teď? Pokoušela jsem se plavat proti proudu, ale veškerá snaha přišla vniveč. Nehodlala jsem to vzdát, ale stejná síla, která mě po celou mou pouť nenechala spočinout, mi teď zabránila ve snaze bojovat s nevyvratitelným osudem. Proud mě donesl až na samý okraj. Řev vody byl tak ohlušující, že naplnil celou mou bytost, stala jsem se součástí toho hluku. Masa vody se převalila přes okraj a já s ní. Očekávala jsem pád, ne moc dlouhý, ale v konečné fázi smrtelný. Očekávala jsem, že se mé křehké lidské tělo pod tím neuvěřitelným množstvím vody rozdrtí a zbude z něj jen nerozpoznatelná kaše vnitřností a kostí. Zavřela jsem oči a rychle jsem se smiřovala s osudem, který na mě čekal tam dole.
Čekala jsem. Ale nic se nestalo. Odvážila jsem se otevřít oči a nestačila jsem se divit. Nepadala jsem, stála jsem. Veškeré mé představy a přesvědčení o funkcích a principech světa vzaly v tu chvíli za své. Nestála jsem totiž na římse, či nějakém výstupku, ale volně jsem levitovala ve vzduchu. Už jen samotná představa, že se jen tak vznáším, ne, že stojím na vzduchu, byla k smíchu. Bylo to nesmyslné, ale přesto se to dělo. Zmateně jsem se rozhlížela a hledala jsem nějaké vysvětlení. Jakékoli vysvětlení tohohle všeho.
„Tak tuhle dívku jsi mi vybrala, má nerozlučná přítelkyně?“ Ozval se mrazivý a děsvzbuzující hlas při kterém mi zamrzly všechny nervy v těle. „A jakou jsi na sebe vzala podobu, hmm, netušil jsem, že ten humanoidní tvar dovedla k takové dokonalosti.“ Odkudsi se ozvalo zachichotání, které by mohlo být považováno za dívčí. plné zadostiučinění. „Tak se na ni podíváme.“ Pokračoval hlas. Vprostřed volného prostoru přede mnou vzplanuly černé plameny. Chvíli se jen tak mihotaly, než na sebe počaly brát tvar lidské bytosti. Teda mohla by býti lidskou, kdyby neměřila dobré tři metry, jak jsem odhadovala. Nakonec se plameny zformovaly ve vysokého muže s nepřirozeně bledým obličejem. Nebyl vyloženě ošklivý, ale pohled jeho očí studil, provrtal se až do samého nitra mojí bytosti a zmrazil zbytky mého lidského tepla v kousky ledu. Muž ke mně natáhl svou vyhublou paži a ledovými prsty mi přejel po tváři. Jakoby se mě dotkla sama smrt. Zalapala jsem po dechu.
„Musíš být vyděšená.“ Mluvil na mě, věděla jsem to, ale nebyla jsem schopná odpovědět. „Má drahá Styx mi tě vybrala, nemám ve zvyku se ptát ale i tak se zeptám. Staneš se mou ženou?“ Vyděšeně jsem zírala na cizího a přitom děsivě povědomého muže přede mnou. Už, už jsem chtěla zavrtět hlavou, když vtom mě něco napadalo. „Co se stane, když odmítnu?“ Muž se usmál. „Nejsi hloupá.“ Poznamenal spokojeně. „Když odmítneš, čeká tě věčné zatracení. Není to fér, já vím, ale vybrala tě sama Styx.“
Styx, to jméno mi něco říkalo. Zarazila jsem se. Mohlo by to skutečně být? Podívala jsem se na muže před sebou, teď už jsem s jistotou věděla, kdo to přede mnou stojí. Ještě jednou jsem si v hlavě probrala vše, co se až doposud stalo a rozvážně jsem přikývla. „Ano, Háde, stanu se tvojí ženou.“ Duch řeky Styx se zatetelil radostí, Říše mrtvých i její vládce se po dlouhých letech dočkali své královny.