Obraz duše

Suchý vzduch mi pronikal zlehka do plic a těžce se mi v nich usazoval. Připadal mi trochu jako ostré čepele zařezávající se do mého hrdla a útrob, ale ignoroval jsem to a s pocitem naplnění se soustředil na lidi střídající se v sále. Pozoroval jsem jejich reakce a čekal na každou maličkost, která by mi prozradila alespoň část z jejich mínění. Na to, jaké vedro teď uprostřed léta bylo, se tu sešla pěkná řádka příznivců umění a všichni jen proto, aby viděli mou výstavu. Musel jsem říct, že ať jsem chtěl nebo nechtěl, něco takového mě naplňovalo hrdostí a asi málokdo by to považoval za špatnou věc. Během chvilky se mi povedlo něco, na co jiní museli čekat celé roky.
Vzpomínal jsem na doby, kdy jsem jako malý neprojevoval žádný zvláštní talent a malba nebo kreslení pro mě představovaly jen dětskou hru, s níž jsem zabíjel čas. Až s postupem času, s potřebou se nějak vyjádřit, přerostla moje malá šaráda v něco mnohem většího a objevilo se u mě cosi jako talent. Byla to možná spíš potřeba - neustálá, žíznivá touha po něčem lepším, po něčem dokonalejším, co by nejen ubralo něco z mého času, ale zároveň dalo okolí znát, kdo doopravdy jsem. A tak jsem nakonec maloval jako šílený. Jako blázen jsem trávil dny i noci ve vlastním světě abych stvořil něco, co ten reálný bude obdivovat. A právě teď jsem měl pocit, že jsem jen krůček daleko od splnění tohohle mého tajného snu.
V mých výtvorech se projevovala moje pedantská touha po dokonalosti stejně tak jako netrpělivost a problém s vytrvalostí, moc dobře jsem si to uvědomoval. Vrýval jsem do nich svoje vášně a divokost stejně jako naivitu, díky které jsem doufal, že existuje něco absolutního. Něco dokonale krásného stejně jako dokonale odporného nebo děsivého. Dalo by se říct, že jsem byl dokonalostí přímo posedlý. Skrytě jsem čekal a sledoval, kdo něco z toho objeví. Kdo to pochopí. Kdo snad pochopí mě.
Nehledě na hlubší smysl ukrytý za mojí činností mi to jednoduše přinášelo dobrý pocit. Vydržel jsem po celou tu dobu nehnutě stát a prohlížel si procházející. Opřený o sloup jsem je sledoval a chvílemi měl i chuť je nakreslit. V takových okamžicích jsem jednoduše vytáhl skicák a začal přejíždět hrotem tužky po papíře. Malíř a kreslíř se ve mně prostě nezapřel nikdy a i tím jsem byl zvláštní. Zatímco ostatní se v hemžení lidí bavili, já byl schopný se bez ostychu věnovat v cizí společnosti svým vlastním záležitostem a uzavřít se do sebe.
Slunce se s postupem chýlilo k západu a vytvářelo na stěnách nádherně barevné odlesky. Světlo se lámalo od ohromných okenních tabulí a dopadalo na stěnu, vykreslovalo své vlastní obrazce a dodávalo jim ten křehký nádech života. Pokaždé, když jsem vzal do ruky štětec, mi došlo, jak mrtvě a prázdně vypadají předměty, pokud neodráží světlo a tenhle pohled to ve mně jen umocňoval.

„Líbí se vám?“ ozvalo se vedle mě, když se blížila zavírací hodina a já mlčky postával před jedním z pláten.
„A vám?“ zeptal jsem se namísto odpovědi a zahleděl se do tváře mladé dívky.
Na okamžik se odmlčela a já netušil, jestli přemýšlí, nebo vůbec nemá v úsmyslu promluvit.
„Mě ne,“ vyšlo jí ze rtů náhle a ostře. Ačkoli byl její hlas tichý a jemný, měl jsem dojem, že její slova rozřízla místnost jako břitva a rozdělila ji na dvě poloviny.
Chvíli jsem vůbec nereagoval a ani jsem nemusel.
„Je v nich něco morbidního. Ta spousta smutku jako by mi bránila dýchat. Jako by svazovala.“
Zůstal jsem tiše. Jediný ohlas jaký jsem kdy pro tenhle obraz získal, bylo „nádherné“, nebo „tak jemné, něžné“, „uklidňující“, ale označení jako morbidní a smutné tak bez obalu vyřčená pro zobrazení motýla… Nechápal jsem, co se kolem mě děje. Její slova visela ve vzduchu i mě na rtech a věděl jsem, že kdybych promluvil, zopakoval bych přesně to, co před chvílí vyslovila.
Nechal jsem ji odejít. Měl jsem chuť ji zastavit, ale nic jsem neudělal. Nemohl jsem. Přimrzl jsem k podlaze a nedokázal se hnout. Svaly mě přestaly poslouchat – nohy, ruce, trup i hlasivky. V tu chvíli mi nepatřili, ovládnul je někdo cizí. I moje oči mě přestali poslouchat.
Všechno se začalo rozostřovat a po tváři mi stekla první slza. Ta holka byla chytrá… moje jemné, skoro až naivní obrazy, které jsem miloval a zároveň se za ně styděl, protože odhalovali to, co se normálně snaží člověk skrýt, ke kterým jsem byl krutě kritický a na nichž samotných nebylo morbidního nebo krutého vůbec nic, ty obrazy měli v sobě tolik smutku, že jsem ho sám nemohl unést. Moje bolest, moje samota, moje nepochopení… Vždycky když jsem říkal, co si myslím, co cítím, pokaždé jsem zahlédl ten výraz. Nechápavý, podivený, odcizený. A s každým pohledem, každou větou ve mně sílila stopa bolesti. Když jsem to vnímal, přestal jsem mluvit. Zoufale jsem bojoval se světem, ve kterém žijeme. Zoufale jsem se snažil najít způsob, díky kterému by mi někdo rozuměl.
Když se tak nestalo, rezignoval jsem. Nevěděl jsem, co mám dělat a ani jsem po tom poznání netoužil. A teď si najednou přijde a řekne… že jsou morbidní. Že já jsem morbidní a plný smutku. A že mám v sobě něco, co do člověka vůbec nepatří - to ohromné množství bolesti co mě trhá zaživa.
Něco ve mně se zhroutilo a já se utopený v slzách a s obličejem zakrytým rukama pomalu začínal smát. Dostával jsem úplný záchvat, až jsem to nevydržel, a naplno se rozřehtal jako šílenec, kterého právě uvěznili do svěrací kazajky. Nešlo přestat. Vždyť ona to pochopila! Ona to viděla!
Trvalo mi snad celou půlhodinu, než jsem se trochu uklidnil a sotva popadal dech. Ale slzy co ve mně probudila, ty se nedaly tak snadno utišit. Nedokázal jsem na svojí práci ani pohlédnout…Vždyť moje ztrhaná duše, to byl můj vlastní obraz!