Dóm uprostřed vln

Měsíc je velký.Jeho bělobledé oči ozařují zčeřené vlny černého oceánu.Všude je ticho. Magické, mocné, až hrůzu nahánějící. Nikde nikoho není. Jen v blízkém boroví u břehu houká temnou melodií sova. I ryby plavou temnou vodou neslyšně. Jako by život ustal, jako by srdce všech dočasně přestala bít. Noc. Jako každá jiná, a přitom neustává její síla, její moc. Spolu s tichem nahání hrůzu, ale zároveň přitahuje mé srdce. Touha. Neovladatelná. Černé vlny bijící o dlouhý kamenný most, jenž pozbývá obou břehů. Utíká zdáli a směřuje za horizont, kde se ztrácí v mlžných oparech, které splývající se vzdálenými vodami tmavého oceánu. Plovoucí po větru mrazivý dech. Snad měsíce. Kdo ví. Možná jen ledové kapky tříštící se o kamennou bariéru, které potřísnily mou bledou tvář. Vlasy slepené od soli. Spadávají do očí, jak vítr hýří ztichlým okolím.

Uprostřed ticha, uprostřed nekonečných vln temných sil, tam v dáli, na samém horizontu vidění, kde temná obloha sestupuje ke svému druhu, stejně temnému oceánu, rýsuje se věž, jejíž vrcholek dotýká se měsíce. Stoupá přímo z vln a jeví se jako přízrak. Vzdálený, tichý, zdánlivě neviditelný, jak jeho černé, do nebe šplhající stěny splývají s nebesy a vzbouřenými vlnami. Každý ví, co se v té věži děje. I ona sova v boroví. I němé ryby. Nikdo o tom ale radši nemluví. Hrůza, děs a slovy nepopsatelné zážitky všem svazují jazyky. Přesto má touha plane po dosažení úpatí onoho přeludu, který brázdí vody na samém okraji jsoucna. Má stejnou moc jako noc. Nelze to ovládnout, musím. Moriturus...

Nasedám do bárky a odrážím se od paty kamenné zdi táhnoucí se napříč celého obzoru. Dál jsem nikdy nebyl. Vše pomalu mizí v dálce a zahaluje se mlhou, která halí i horizont, aby se snad někdo nerozhodl opouštět břeh. I sova utichla. Jen temný šepot vod vůkol mě. Husí kůže. Strach. Srdce jako by se bálo bít. Vlny zkrápí můj obličej a šlehají do trupu loďky. Nejsem tu vítán. Ve vodě nejsou žádné ryby. Teď ne, teď za úplňku. Oko měsíce mě bedlivě sleduje a výhružně vrhá své mrtvolné světlo na štít mrakodrapu čnícího z hladiny. Něco mě ale nedovoluje otočit se zpět. Tentokrát už ne...

Co bude dál? Čemu pluji vstříc? A před čím utíkám? Přede mnou jen mrakodrap tyčící se z hlubin, který mě straší a přitom přitahuje celý život. Musí to mít nějaký smysl. Musí! Luno, dej znamení. Jako by celý vesmír nade mnou zatajil dech a sledoval, zda se dostanu k úpatí věže, či se ztratím v nenávratných vodách tmavého oceánu, který odnáší pohlcená těla až na samý kraj světa. Ticho. Ticho, až řve. Trhá uši. Běsní a rezonuje v uších. A hvězdy nade mnou se smějí. A měsíc bez kousku citu sleduje moji agónii. Ale já, já to musím dokázat.

Co bude, až stanu na úpatí mrakodrapu? Co čekám? V co doufám? Jaké byly mé dětské fantaskní sny? Tyrkysová nebesa odhalí pravý význam, já výtahem zamířím k nebesům a dotknu se hvězd. Ale...co když se nestane nic? Co když se má mysl soustředila celé ty roky na pouhý blud? Na přelud brázdící vody oceánů? Není lepší slepě doufat v nevědomosti po celý život, než v jediném okamžiku přijít o veškeré iluze? Neměl bych tu bárku otočit, vždyť ani ty vlny nevydávají zvuku. Jako bych mířil k mrtvému bodu.

...Ne, teď už se otočit nemůžu, teď už musím plout jen vstříc...