Hořká

V ruce držel sluchátko telefonu.
„Máte strach? Nic neříkejte, vím že máte strach. Bojíte se smrti.“
„Poradím Vám jak se zbavit strachu. Možná byste ho mohl překonat. Stačí zemřít.“
Potom se z druhé strany telefonu ozvala tlumená hudba. Chvíli ještě čekal a poslouchal, jestli se hlas nevrátí, ale nevrátil se, jenom tichá hudba stále pokračovala.
Zavěsil sluchátko a všiml si, že na zemi leží několik desítek vyražených zubů.
O kousek dál leželo několik špinavých bot.
Vyšel po schodech nahoru, ale východ byl uzavřený a zatažený plechovou roletou. Vše ozařovalo bílé světlo zářivky, ale jinak tu nebylo nic. Nedalo se dělat nic jiného než se vrátit dolů na stanici metra.
Posadil se na lavičku u zdi a vytáhl z kapsy zmuchlané noviny. Začal je číst. Po chvíli si všiml, že u sloupu ve stínu stál muž, který teď vyšel a díval se do tunelu metra, takže jeho obličej osvětlovalo světlo. Jeho obličej měl nějakým způsobem zvláštní tvar. Pod nosem měl knírek.
Byl nějakým způsobem povědomý, i když těžko říct jestli ho skutečně znal nebo se jenom podobal někomu z jeho fantazie. Muž se několikrát podíval směrem ke schodišti a pousmál se, když se jejich pohledy setkaly.
Po chvíli došel na stránku, kde jeho pozornost upoutala fotografie. K neuvěření – byl to portrét muže dost podobného tomu, který tu stál a čekal na metro.
Celé nástupiště zaplnil hluk přijíždějícího metra. Zvedl oči a viděl, jak muž nastoupil. Když se metro rozjelo, obrátil se muž k oknu a s lhostejným úsměvem se díval směrem k němu.
Bylo to tak, byl to přesně on. Naprosto přesně on.
Metro zmizelo v tunelu a jemu přeběhl mráz po zádech. Portrét toho muže byl na stránce oznamující úmrtí.