My Life

Byl pátek třináctého, rok 2007.. Už jen tohle samotné datum nevěstilo nic dobrého. Hned, jak jsem se probudila, cítila jsem, že se stane něco zvláštního..

Probudil mě v šest hodin budík, jako každé ráno. Zvedla jsem se, došla ho vypnout. Celé ráno pokračovalo, jako bych si pustila záznam z každého mého dne od té chvíle, co se to stalo. Došla jsem k ledničce, otevřela jsem ji, vzala kelímek připravený od včerejšího večera a napila se. Samozřejmě jsem to celé vypila naráz, tak velkou jsem měla žízeň.. Co v onom kelímku bylo? A co se vlastně v ten osudný den stalo? To se dozvíte v mém příběhu..

"Violetto, dělej!", křikl na mě otčím.. "Snad si nemyslíš, že na tebe budu čekat?! Nejsem tu jen pro tebe, ty spratku!", dodal.. Můj otčím mě moc rád neměl. Vlastně vůbec. Matka si ho vzala před třemi lety. Seznámili se spolu v lázních. On byl po operaci, matka si prý jela odpočinout. Jela tam na měsíc. V té době se neustále hádala s mým tátou. Tátu mám moc ráda. Vždy to byl on, kdo se o mě staral, kdo měl o mě strach, kdo se o mě zajímal.. Trávil se mnou spoustu času. To matka ne. Neustále byla na pracovních cestách nebo jezdila někam na dovolené si odpočinout. Vždy bez nás. Mně to ale nikdy nevadilo, alespoň jsem mola být neustále s tátou. Byla jsem s ním moc ráda..

Čekali jsme na ni na letišti, přesně na místě, kde čekáme pokaždé. Vystoupila ze dveří. Někdo ale vystoupil s ní. Přistoupila s ním k mému tátovi. Chvíli na sebe zmateně koukali a pak táta podal matce květiny. Byly to bílé růže, ty měla nejraději. "Vítej doma, Holly.", řekl jí a políbil ji na její opálenou tvář. Matka si tvář otřela a podívala se na mě znechuceným pohledem. Nechápala jsem, co se dějě. Holly podala tátovi nějakou obálku. Táta ji otevřel, chvíli překvapeně koukal a pak se rozplakal. "Proč? Holly. proč?? Vše bylo fajn, nikdy jsem tě v ničem neomezoval, miluji tě, ty to víš! Tak proč? Proč rozvod??", plakal dál.. Matka se podívala na svého spolucestujícího stojícío za ní a už i mně bylo vše jasné.. Rozplaka jsem se a objala tátu..

Další rok to bylo pořád dokola. Neustálá soudní řízení, přetahování se o mě.. Táhlo se to přesně devět měsíců, až pak soud rozhodl.. Boužel ne tak, jak jsem chtěla já. Otec byl ve zdravotním důchodu a nemohl chodit do práce. Matka pracovala pro velmi dobrou reklamní agenturu. Už od začátku bylo jasné, k do mě získá do své péče.. Zase jsem plakala, prosila jsem, ať to nedělají, že chci k tátovi, ale nikdo mě neposlouchal. Pak mi táta řekl, že mě miluje, vytáhl pistoli a střelil se do hlavy. Přímo přede mnou. Uvnitř soudní síně. Pro všechny to byl šok. Pro mě samozřejmě také. Bylo mi jedenáct..

Dalších šest let jsem neustále docházela na terapie a všem jsem lhala, že beru ty miliony tablet, co jsem měla každý den spolikat. Za těch šest let jsem si protrpěla hodně. Nenávist ze strany otčíma, ponižování, zneužívání.. Otčím mě sice nenáviděl, ale kdykoliv matka nebyla doma, zneužil toho. Následně anorexie, šikana ve škole.. Naprosto jsem se doizolovala od ostatních.

V ten den, kdy na mě otčím křičel hned poránu, jsem ned brzy ráno jela k mé psycholožce na nějaké testy. Otčím s matkou mi samozřejmě celou cestu vyčítali, že za terapie platí sposty peněz a stejně mi nic není. Že prý vše moc zveličuji a že se snažím zviditelnit. Nic jsem jim na to neříkala, bála jsem se, že by mi pak mé terapie zakázali. Chodila jsem na ně ráda, bylo to jediné místo, kde jsem měla prostor se vyjádřit. A samozřejmě to bylo jediné místo, kde se mnou nemohl být i otčím.

"Vždyť ty jsi naprosto k ničemu! Prý další testy! Další léky! A ty si, sakra, myslíš, že ti budeme dávat padesát tisíc měsíčně?!", rozkřikli se na mě oba dva. To už jsem to nevydržela a spustila jsem na ně: "Copak jsem to vymyslela já?? Tohle si vymysleli doktoři, za jejich blbost já nemůžu!!" Otčím zrudl a začal mi nadávat. Zase. Prý byl byl nejšťastnější, kdybych umřela. "Chcípni!!", křičel na mě. Nijak mě to nepřekvapilo. V to mi z nosu začala téct krev. Tak jsem odešla na toalety.

Koukla jsem se na sebe do zrcadla. Voda smísená s krví mi stékala po obličeji. Viděla jsem, jak rudé kapky pomalu skapávají do bělostného umyvadla. Měla jsem rozmazanou řasenku kolem očí, plakala jsem a cítila chuť své sladké krve na rtech. Neustále jsem slyšela: "Chcípni!!" Znělo mi to jako ozvěna v hlavě, až se mi z toho hlava šíleně zamotala. Cítila jsem uvnitř své lebky tupou bolest a neustále se to zhoršovalo a zhoršovalo. Nachvíli to ustalo, tupá bolest se proměnila v krutou myšlenku. Podívala jsem se na své ruce. Pak na zrcadlo. Praštila jsem svým čelem do zrcadla, až mi z hlavy vystříkla krev a pozorovala, jak jednotlivé díly zrcadla dopadají na dlaždicovitou podlahu. Ten cinkavý zvuk se mi nelíbil. Zas přišla ta tupá bolest. Popadla jsem jeden střep, ten nejšpičatější, co tam ležel. Zakousla jsem se do do své mikiny a hluboce se řízla do ruky. Další krev. Tentokrát ale tekla rychleji. Svěsila jsem ruku dolu a vnímala teplo, které se mi po ní roztékalo.

Sakra. Mám hlad!

Nějak mi to ale nepomáhalo. Chystala jsem se umřít. A teď jsem akorát cítila příjemnou a silnou bolest. Koukla jsem s z okna. Byla jsem ve dvacátém patře a přímo pod oknem bylo jen prázdné parkoviště za mrakodrapem. Všichni parkovali na druhé straně. Vylezla jsem na římsu pod oknem, podívala se dolu a řekla: "Jdu za tebou, tati!"...

Letěla jsem vzduchem a po dlouhé době jsem si zas připadala šťastná. Letěla jsem jako pták. Těšila jsem se na tu chvíli, až dopadnu na tvrdý beton, ale v tom mě něco chytilo a vtálo zpět do budovy! Nechápala jsem, jak je to možné! Dopadli jsme na podlahu a já jsem se jen třásla. Napůl stále štěstím, napůl strachem. Není přece možné, aby měl někdo takovou sílu, aby mě mohl v té rychlosti, kterou jsem letěla chytit a vtáhnout oknem zpátky! Pak jsem se jen koukla nad sebe a viděla, jak se nad námi točí a třese skleněný lustr ozdobený malými ostrými stříbrnými bodci. Lustr nejspíš pocítil ránu, jakou jsme dopadli na podlahu. V tom jeden osten spadl azabodl se mi do nohy. Takle zblízka už se mi tak malý nezdál. A spasl druhý, třetí, čtvrtý...