Jenom sen - I. Sen

„Ne, prosím.Nechej ho.Pusť ho,prosím.Davideeeeee.“
„Vstávej,Chelsey, no tak vstávej.“
Celá zpocená se posadím na postel. Prohrábnu si vlasy a pomalu oddechuji. Snažím se vzpamatovat.
„Zase ten sen lásko?“ zeptá se David. Můj manžel. Moje drahá polovička. Otočím se na něj. Je tak krásný. Sedí vedle mě jenom v černých trenýrkách , ve kterých spává. Je děsně sexy. Poznali jsme se , když jsem jako sedmnáctiletá hlídávala jeho sestře děti.Pokaždé na mě krásně pokukoval. Byla to láska na první pohled. Byl o tři roky starší než já. Vzali jsme se, když mi bylo jednadvacet, a ani teď, po šesti letech manželství toho nelituji. Neztratil nic ze svého sex appealu, spíš naopak. Čím je starší, tím je více sexy.
„Lásko moje, tyhle noční můry tě provází už asi třetí týden.“ David mě bere do náruče. Miluji jeho obětí. V jeho silných rukou se cítím tak moc v bezpečí. Hladí mě po vlasech. Miluji ho, nikdy nepřestanu. Podívám se do jeho nádherných modrých očí. Jsou tak zářivé. Tak průzračné. Dalo by se v nich nádherně plavat. K jeho hnědým vlasům se krásně hodí.
„Ano, zase.“ Odpovím a uhnu pohledem. Připadám si jako blázen. Stále ten stejný sen. Každou noc. David uchopí mou tvář do dlaně a přiblíží můj obličej k jeho. Něžně mě políbí. Položím mě na záda a nádherně se pomilujeme. David byl můj první. Doufám, že i poslední. To jak mě miluje mi může každá jenom závidět. Je to dokonalý prototyp muže. Na nic si nehraje. Je upřímný a hodný. Za celou dobu, co ho znám, jsem na něm nenašla jedinou chybičku. Ano, on je dokonalý. Když skončíme je už půl šesté ráno. Budík rovnou přetočím na sedm hodin, dřív než zazvoní a probudí mou lásku. Jindy mu to nevadí, ale dnes spánek potřebuje. Má důležitou schůzi. K tomu ještě ten sex. Doufám, že bude čilý a že všechno zvládne. Jdu se osprchovat. David spí. Ani se mu nedivím po tak nádherném vyčerpávajícím výkonu. On má ještě čas. Do práce chodí na devátou. Ach jak mu závidím. Mezi dveřmi se ještě zastavím. Naposledy se podívám na jeho nádherné tělo, tentokrát bez trenýrek. Jdu se osprchovat. Ještě jednou nakouknu. Zavrtí sebou. Já ho tak žeru. Tentokrát už opravdu jdu do té sprchy. Na sobě nic nemám, takže se nemusím se svlékáním zaobírat. Otevřu dvířka od sprchového koutu. Vklouznu do něj. Spustím sprchu. Kapky vody mi stékají po těle. Zbožňuji sprchu po ránu. Takové probuzení. Je mi to velice příjemné.Zapnu si rádio. Je pověšené vedle mě. Je voděodolné. Vymoženost moderního světa. Zapínám ho pokaždé. Takový ranní rituál. Ťuk. Leknutím se otočím. Nic. Asi se mi něco zdálo. Pokračuji ve sprchování a lehkém tančení. I když nerada tančím, nebo spíš se stydím tančit, ve sprše ze mě ostych opadne. Dokonce si i zpívám. Ťuk. Rychlostí blesku vypnu rádio a sprchu. Pootevřu dvířka, ale nikde nikdo. Zvláštní. Mám takový divný pocit. Pocit, že zde nejsem sama. Zavřu dvířka. Rádio trošku ztlumím a pustím sprchu. Už si nezpívám, jen si potichu pobrukuji. Ťuk ťuk ťuk ťuk. Vypnu sprchu . Chytím ji do ruky, abych v nejhorším případě mohla voyera udeřit, a rozevřu dveře. Tam David.
„Och miláčku, opatrně s tou sprchou.“ Je celý vyděšený. Musela jsem mít v obličeji děsivý výraz.
„Promiň lásko, já sem jen myslela, že je to někdo jiný.“
„Kdo jiný? On tu s námi ještě někdo je? Ani sem si ho nevšiml? Ale vlastně ano, chystá nám dole snídani.“ Škodolibě se usmívá. Dělá si ze mě srandu.
„Nechej toho. Jak dlouho tu si?“
„Teď jsem přišel. Chtěl jsem se jenom zeptat, kde mám tu bílou košili, co si beru na významnější schůze?“
„Úplně sem zapomněla lásko. Není vyžehlená. Ještě je v prádle. Promiň. Nevím kde mi hlava stojí. Ty sny. A teď ještě nový šéf pro styky s veřejností. Musím udělat dojem, je to důležité.“
„No tak já si vezmu jinou no. Když je ti nějaký šéf pro styky důležitější.“ David žárlí. Jak roztomilé. Pořád má o mě zájem.
„Ty jsi pro mě to nejdůležitější na světě. Skočím ti ji rychle vyžehlit.“ Vypnu sprchu i rádio. Hodím na sebe župan. Beru drahouškovu košili a utíkám ji vyžehlit. V rychlosti ji přežehlím.
„Tady je zlato.“ Podávám ji své lásce. Zrovna se holí. Ráda se na něj koukám, když se zkulturňuje. Vlastně na něj koukám ráda pořád. V každé situaci vypadá božsky. Teda ve skoro každé.
„Dekuji. Doufám, že to vyjde. Kdyby jsme je dostali na naši stranu, měli bychom nad konkurencí veliký náskok. Je to důležitý sponzor. Nic se nesmí pokazit. Zapomněl jsem ti říct, že dneska jedu dříve. Musím ještě zařídit pár věcí, takže tě můžu do práce hodit. A po práci si tě můžu vyzvednout a můžeme zajít to oslavit. Teda jestli bude co.“
„Dobrý nápad. Jdu se připravit a nachystat snídani.“ Vyfénuji si vlasy. Jsou dlouhé a takové tmavé. Kamarádky mi je závidí. Nemají je tak husté jako já. Jsem za ně ráda. Hodím na sebe něco ucházejícího. Dnes chci vypadat dobře. Ale ne moc vyzývavě. Když dojdu do kuchyně jsou na stole dvě kávy a namazaný rohlík. Druhý rohlík ukusuje David. V druhé ruce drží noviny a čte si finanční rubriku. Všiml si mě. Dožvýká a povídá :
„Nachystal jsem snídani, abychom to stihli. Je to jenom provizorní.“
„Děkuju lásko.“ Kouknu na hodiny. Sedm. Jejda. „To už je tolik? Musíme letět zlato.“ Srknu si kávy, kousnu do rohlíku. David vstává od nedojedené snídaně. Není moc nadšený.