Chlápek 1.část

Byla krásná noc, ani teplá, ani chladná. Hvězdy se třpytily jako diamanty a Měsíc přikryl krajinu svou stříbřitou pokrývkou. Nakrmil jsem oheň a usadil se pohodlněji, pozorujíc třpytivé divadlo nade mnou. Možná bych se kochal dokud bych neusnul, ale moje smysly zbystřily, když ticho narušil podezřelý šramot. Bleskurychle jsem sáhl po pušce, odjistil a namířil směrem kde jsem tušil vetřelce.
„Kdo tam?!“ zakřičel jsem do tmy.
Jako na povel vyšel do záře plamenů hubený chlápek, ruce zvednuté na důkaz že není ozbrojen. Kráčel směrem ke mně jako by mu bylo úplně jedno, že mu ve vteřině můžu prohnat hlavou kulku. Už byl tak blízko, že jsem mu viděl do obličeje. Zmocnil se mě podivný pocit, který jsem si neuměl nikam zařadit.
„Co seš zač? Co tu chceš?“ vyštěkl jsem. Poměrně nepřátelsky. Prst stále laškoval se spouští. Chlápek přistoupil o krok blíž a svěsil ruce. Mlčel. Naše pohledy se spojily a mně bylo jasné, že ten podivný chlápek přede mnou mi nejde po krku, chce jen stejně jako já, sednout si k ohni a přečkat noc. Nemám ponětí jak jsem na to přišel, bylo to takové souznění mezi dvěma chlapy v drsné krajině. Rozuměli jsme si beze slov.
Povolil jsem tlak ukazováčku na spoušti, namířil k zemi a zajistil pušku.
„Tak pojď kamaráde, místa je tu dost.“ Řekl jsem, teď už přátelsky, a rukou udělal gesto jež znamenalo to samé co jsem řekl. Pozvání. V chlápkově pohledu se objevila vděčnost. Usadili jsme se pár stop od sebe a já znovu pohlédl k hvězdné obloze. Po chvíli však, s pocitem že mě někdo pozoruje, podíval jsem se na chlápka a viděl jeho prosebný pohled. A zase to stalo, neřekl ani slovo, ale já i tak věděl co chce, že má hlad. Zašátral jsem v torně a z jejích útrob jsem vylovil jablko, krajíc už trochu tvrdého chleba a plátek sušeného masa. Sám jsem moc neměl, ale máma mi vždycky říkala abych nebyl škrt, že se mi to vrátí. Chlápek se dravě pustil do jídla. Ale byl tak moc hrr, až to působilo trochu komicky.
„Kamaráde, ty se láduješ jakobys tejden nejed,“ řekl jsem pobaveně. Odpovědí mi bylo jeho pousmátí, kratičké, aby se nezdržoval od jídla. Asi měl chudák fakt děsný hlad.
Natáhnul jsem se a ruce si dal pod hlavu. Chlápek dojedl a udělal to samé.
„Když jsem byl malej, tak jsem je vždycky chtěl všechny spočítat,“ řekl jsem k nebi. Žádná reakce. Otočil jsem hlavu abych na něj viděl. Jen tázavý pohled. „Hvězdy,“ odpověděl jsem a namířil ukazováček k obloze. Souhlasně přikývl. „Počítal jsem je hodněkrát. Ale vždycky jsem u toho usnul. Občas, když nemůžu spát, to dělám i teď, i když už z toho nemám takovou radost jako když jsem byl děcko. Ale uspí mě to vždycky.“
Chlápek nic neříkal, ale viděl jsem že pozorně poslouchá.
„Ach jo, zrovna já musím narazit na takhle ukecanýho chlapa. No jo, holt smůla. Aspoň že slyšíš, páč mě se huba nezavře. Jsem nějakej Tim, Tim Oak.“ Řekl jsem a natáhl k němu ruku. V leže jsme si je stiskli. „Oak, to mám podle toho, že mě našli u nějakýho dubu, aspoň tak mi to říkali v sirotčinci. Takže nevím kde jsem se narodil, ale když se někdo ptá jako ty, tak říkám že jsem z Texasu, ono to i líp zní. Tim Oak z Texasu. Byl to sirotčinec svatého Jakuba a stálo to tam pěkně za hovno, to ti povím. Takže když mi bylo šestnáct, sebral jsem si do uzlíku svý saky paky a šel se poprat se světem.“
Odmlčel jsem se a kouknul na chlápka. Ani nevím proč mu to kecám, ale měl jsem tak nějak chuť se vykecávat. A on se na mě koukal tím svým připitomělým kukučem.
„Dopadlo to různě, jednou jsem ho přepral já, pak dal zase on na prdel mně. Třeba teď mi taky pěkně dává, ale už mám něco za sebou a vrátím mu to i s úrokama.“ Při těch slovech jsem se posadil. Chlápek taky a vykouzlil tím na mých rtech pobavený úsměv. Měl jsem chuť vyskočit a poskakovat na jedné noze, jestli by to dělal taky. Místo toho jsem ale zase sáhnul do torny a vytasil láhev, kterou jsem si schovával pro „zvláštní příležitost“. Vytáhnul jsem zubama zátku a dopřál si pořádný doušek. Můj tichý kamarád ale na nabízenou láhev reagoval zavrtěním hlavou a odmítavým gestem.
„Sakra, nemluvíš, nepiješ, jenom jíš. Připomínáš mi číňany.“ řekl jsem a dal si zase pořádného loka. „Nevadí, aspoň zbyde víc pro mě.“ Po těchto slovech jsem si zase lehnul. Chlápek jak jinak taky.
„Číňani, s těma by sis kamaráde asi rozuměl. Makal jsem s nima na železnici, už kdysi dávno. Dělal jsem jim předáka. Oni taky nemluvili. Teda mezi sebou žvatlali tu svojí srandovní řeč, kterou nikdo z nás neuměl ani kváknout. No a oni zas neuměli anglicky. Ale pracanti to byli hodně dobří, to mi věř, člověk jim jenom ukázal co maj dělat, oni to hned pochopili a nezastavili se dokud nebylo všechno hotový. No a taky nepili. Teda chlast, nikdy.“
Otočil jsem k němu hlavu a zazubil se. „Zkrátka úplně jako ty.“ Chlápek se jen trochu usmál a pohledem mě vybízel ať pokračuju.
„Ale ty jejich ženské kamaráde, to ti povím, to je něco. Byl jsem vždycky tak nějak zvědavý a nebránil se ničemu, spustil jsem se s černoškou, s indiánkou, dokonce i s jednou amiškou, která teda byla jako ďábel, ale to co jsem zažil s jednou čínskou holkou, to jsem ještě nikdy nezažil. A je mi úplně jasný že už nezažiju. Člověče, to bylo tóčo jako nikdy. Víš, ony jsou ty čínský holky takový jinačí než jiné ženské. Já ti nevím, měl jsem jich předtím dost a ona nedělala nic co bych předtím nedělal, ale ten cirkus co rozjela když si na mě sedla, člověče, já měl pocit že snad má mezi nohama tornádo. Fakt síla, to ti povídám. A když všechno skončilo, tak se v klidu sebrala, uklonila se a odešla. Už jsem ji pak nikdy neviděl, ale to mi věř kamaráde, nikdy na ni nezapomenu.“
Přihrál jsem rtům láhev a napil se. „Vážně si nedáš?“
„Stejně je to teď nějak všechno na nic. To asi rok a půl zpátky, to jsem byl někdo, to jsem si žil jako pán. V té době se všichni zbláznili po zlatě. Tam kde se něco našlo, nebo stačilo aby se jenom myslelo že se tam něco najít může, tam se nahrnuly spousty lidí a během chvilky tam stálo něco jako provizorní město. Fakt, nelžu ti, během pár dní. Já společně s třema parťákama jsme přišli na to, jak na tom trhnout a přitom se nekutat v zemi. Takhle, když má chlap prachy, za co je utratí? Přesně tak, za chlast a ženský. No a my jim to všechno dali. Otevřeli jsme vždycky rychle podnik, bylo v něm spousta chlastu, ženský a muzika. Občas jsme to vylepšili třeba o psí zápasy a nahrabali na sázkách. No není to geniální věc? No řekni? Oni ty troubové celej den hákovali a všechno co nahákovali nám večer odevzdali do kapes za předraženej levnej chlast a předražený levný štětky. Žili jsme si jak pánové. Občas se nám teda někdo sral do kšeftu a otevřel si taky podnik, ale to jsme vždycky vyřešili. Stačilo tam něco zapálit, tady někoho oddělat. Za nějaký část jsme měli takovou pověst, že už se nám do kšeftu nikdo srát neopovážil. A byli jsme v pohodě.“
Zase jsem se napil. Chlápek nehnutě leží, kouká do nebe ale pozorně poslouchá. Trochu mě to potěšilo a tak jsem pokračoval.
„Ale nic netrvá věčně, že jo. Když jsem se asi tak po šestý přesunovali jinam, páč tam kde jsme byli to vyschlo, tak tehdy jsme přitáhli do zlatokopeckýho města, kde už měl podobný hampejz nějaký ostrý hoch někde z jižního Texasu. Zkusili jsme mu trochu vyhrožovat, ale ten parchant se nedal a dal nám pěkně na prdel. Všichni to schytali, jenom já stihnul zdrhnout. A taky sejmou bráchu toho Texasana, páč mě ten pitomec zkoušel zastavit tak, že se mi postavil do cesty a střílel jak slepá bába. On a jeho chlapi po mně šli hrozně dlouho. Ale už pár měsíců jsem o nich neslyšel.“
Napil jsem se.
„No a abych to dopověděl, tak proto jsem teda teď tady, mám jen ty hadry na sobě, starou pušku co se zasekává a tenhle smradlavý bágl pod hlavou. Všechno jsem tam tehdá nechal.“
Hrdlo se zase ozvalo s touhou o alkohol, tak jsem mu dopřál co chtělo. Pak jsem se posadil, už mě to kecání začalo unavovat. Chlápek asi čtyři stopy ode mě. Nic neříkal, nic nedělal, tak jsem přiložil do ohně a zase se natáhnul.
„No a co ty? To seš fakt němej? Odkud jseš a tak, to by mě zajímalo.“ řekl jsem směrem k němu. On jen zvednul ruku a ukázal k obloze.