Srdce Temnot

Na potemnělé podium nakráčela černooděná pětice.
Tři z nich, na rameni pověšené kytary, další si sedl za bicí a poslední vzal mikrofon, připevněný na stojanu a položil si nohu na trubku, která ohraňovala podium.
Bubeník třikrát praštil do činelu a hudba se rozjela.
Zpěvák jménem Milo Storm se podíval do davu pod sebou a pak se ještě ohlédl za sebe, kde stála jeho milovaná přítelkyně Paige.
Oba kytaristy už trhaly struny a publikum dostávalo hudbu co si tak žádalo.
Milo poprvé zařval svým typicky ochraptělým hlasem.
Takhle vypadal první velký koncert kapely Heart of Darkness.

„Tak co, líbilo se ti to zlato?“ zeptal se Milo potom co mu podala Paige ručník.
On si s nim otřel obličej a pak ho přehodil přes rameno.
„Byl jsi skvělej, jako vždycky.“ Odpověděla mu s úsměvem jeho milá a políbila ho.
Milo si otevřel láhev piva a napil se.
„Aaaa tohle jsem potřeboval. Trošku jsem to přehnal s tim řevem. Hlavně v uprostřed Depression song mi jsem to přepískl.“ Kritizoval se Milo.
Ale to bylo od něj očekávané. Málokdy se za něco pochválil a byl se sebou spokojen.
„Byl jsi skvělej. Tenhle koncert jste zmákly úžasně a teď máš tejden pauzu, takže si odpočineš.“ Usmála se na něj Paige.
On ji chytnul za boky, přitáhl k sobě a políbil.
„Co kdybychom odsud zmizely? Jen ty a já, na tu chatu v lese. Můžeme si tam odpočinout a zapomenout na okolní svět.“ Navrhl Milo.
„To zní skvěle. Odjedeme hned zítra?“ souhlasila Paige.
„Ano. Teď se půjdeme pobavit s kapelou a fanoušky, a zítra až vstaneme, tak se stavíme někde pro zásoby a pak sbohem civilizace.“
„To beru.“
Milo ji ještě jednou políbil a pak ji vedl do místnosti, kde už probíhala aftershow.
Paige si taky otevřela jedno pivo a Milo si vzal další.
Každý si dal několik panáků a opilost přišla sama. Pak už si jen Milo pamatoval jak ho jejich řidič vede do auta.

Milo napůl otevřel jedno oko.
Viděl svou ložnici, zahalenou ve tmě.
Otevřel i druhé oko a rozhlédl se.
Otřel si slinu, co mu vytekla z pusy a převalil se na druhou půlku postele, kde chtěl políbit Paige.
„Dobré ráno lásko. Dneska je náš odjezd z civilizace.“ Řekl ji a usmíval se přitom.
Paige ale na svojí polovině neležela.
„Paige?“ zavolal Milo a poslouchal jestli se jeho přítelkyně ozve.
Nic se neozvalo.
Vstal z postele a lehce se mu zamotala hlava.
Asi toho včerejší večer hodně vypil a teď mi bylo lehce špatně.
Vzal vodu stojící na zemi vedle postele a snad polovinu lahve vypil.
Žaludku to lehce pomohlo, ale i tak ho šíleně bolela hlava.
Vzal si domácí kalhoty, které měl položené na židli nedaleko a oblékl si je.
Zamířil nejprve do obýváku.
Tam Paige nenašel, tak přešel do kuchyně.
Ani tam nebyla.
„Určitě na mě čeká ve vaně.“ Usmál se Milo a zamířil tedy do koupelny.
„Kdopak tu na mě čeká?“ řekl s úsměvem když vcházel do koupelny.
Ale ani tam Paige nenašel.
Vrátil se do obýváku a vzal ze stolu mobil.
Nic na něm ale nebylo.
Posadil se na gauč, přitáhl si blíž krabičku cigaret a jednu si zapálil.
Po chvíli ale usoudil že to nebyl dobrý nápad, protože se mu trošku udělalo špatně.
Ale kouřil dál, protože začínal být nervózní z toho že nevěděl, kde je Paige.
Ještě ho napadlo, že se třeba probudila dřív a šla nakoupit věci, na chatu.
Vzal tedy mobil znovu do ruky a začal ji volat.
„Volaný účastník, je dočasně nedostupný,….“ Ozvalo se z telefonu.
„Sakra!“ zaklel Milo.
Řekl si že počká, že třeba opravdu jen šla nakupovat a vybil se ji mobil, proto mu to nebere.
Dokouřil cigaretu a šel si nalít džus, aby se mu srovnal žaludek.
Jakmile se napil džusu a bylo mu lépe tak si dal vařit vodu v rychlovarné konvici.
Chtěl udělat to nejlepší co mu vždycky fungovalo na kocovinu.
Vzal si ze skřínky nudlovou kuřecí polévku a zalil ji horkou vodou z konvice.
Přes misku přehodil hadr a šel si umýt obličej po včerejším koncertu.
Když se podíval do zrcadla, skoro se nepoznával.
Připadalo mu že se na něj dívá někdo cizí.
Vrátil se do obýváku a pustil si televizi.
Sedl si na gauč a před sebe si položil polévku.
Pustil se do ní docela s chutí a jakmile ji snědl, žaludek se mu zklidnil úplně.
Odsunul prázdnou misku a vzal si další cigaretu.
Zapálil ji a začal prohlížet kanály v televizi.
Všude samej lepší pořad.
Vypnul tedy televizi a podíval se na hodiny.
Půl druhé odpoledne.
Vzal telefon do ruky a pokusil se ji znovu zavolat.
Opět to samé.
Začínal být pěkně nervózní a nevěděl jestli má čekat, nebo se ji pokusit hledat.
Zkusil zavolat kytaristovi z jeho kapely, Shaunovi.
„No co je?“ ozval se Shaun.
„Čau Shaune, hele neviděl si Paige?“ zeptal se hned na rovinu Milo.
„Nemáš ji v posteli?“
„Ne tam rozhodně není. Vstal jsem a ona už tu nebyla. Telefon má vypnutej a fakt nevím kde je. Mám docela o ni strach.“
„Hele klid kámo. Třeba šla jen nakupovat nebo tak něco. Znáš ženský. Jen stálý činnosti. Nakupování a tlachání.“
„To si nemyslím. Ženy jsou mocnější než muži. Mají o hodně větší moc.“ Zastával se něžného pohlaví Milo.
„No když to říkáš. Hele když se neozve nebo neobjeví za hoďku, ozvi se a pojedem ji hledat.“
„Dobře díky Shaune.“
„Za málo.“
Tím jejich rozhovor skončil.
Milo pak zavolal ještě zbytku kapely a pak ještě nejlepší kamarádce Paige, která ho sice neměla ráda, ale když se dozvěděla že Paige je nezvěstná, tak nenávist šla stranou.
„A kdy si ji viděl naposledy?“ zeptala se ho.
„Včera večer na tý aftershow. Tam jsme oba něco vypily a pak už si to moc nepamatuju. Když jsem se ale probudil v bytě, tak už tu nebyla.“ Vysvětloval Milo.
„A jak ses dostal do bytu?“
„Odvezl nás náš řidič. Celou kapelu.“
„A zkoušel si volat jemu?“
„Vidíš, to mě nenapadlo. Ale já se oblíknu a rovnou k němu zajedu. Protože jestli ji vzal k sobě, tak mu rozkopnu prdel.“
„Dělej jak myslíš. Každopádně jestli tam Paige nebude, tak se stav u mě.“
„Okej, jak si přeješ. Tak zatím.“
Milo položil mobil na stůl a šel se do ložnice převléknout. Vzal si černé tričko a rifle, které nosil nejčastěji.
Obul se, vzal klíčky od auta, mobil a cigarety a vyrazil.
Věděl kde bydlí jejich řidič, vždyť to on ho sám pro něj občas jezdil. Ale to jen proto aby mu dal auto a mohl pít.
Zaparkoval nedaleko jeho bytu a vystoupil z auta.
I když se snažil obléknout tak, aby nebudil pozornost, tak na něj kolemjdoucí zíraly.
„Sakra.“ Zamumlal Milo a vešel do paneláku kde bydlel řidič.
Výtahem vyjel až do desátého patra.
Postavil se před dveře a zazvonil.
„Stane otevři sakra chlape.“ Ozval se Milo, jenž už byl pěkně nervózní.
Dveře se lehce otevřeli a za nimi stál Stan jen v trenýrkách a vypadal, jako by ho Milo teprve probudil.
„Co se děje Milo?“ zeptal se nechápavě Stan.
„Hele je u tebe Paige?“ zeptal se Milo.
„Cože? O čem to mluvíš?“ nechápal Stan.
Milo už se neudržel a strčil do dveří. Stan, který stál za nimi se praštil o kliku a pak narazil do stěny, za sebou, ale Milo se protáhl dovnitř.
Prošel do obýváku, kde nikdo nebyl a pak i do ložnice.
Nikde Paige nenašel.
„Milo, můžeš mi říct co se děje?“ objevil se v obýváku Stan a masíroval si bolavé místo na boku.
Milo si sedl na gauč. Vzal si jednu cigaretu z krabičky na stole, řekl jen „Dík“ a zapálil si ji.
Potáhl si, vyfoukl kouř a pak teprve začal mluvit.
Vysvětlil Stanovi, jak se probudil a nenašel nikde svoji přítelkyni. Řekl mu, jak všechny obvolal a nikdo neví kde je. Tak si myslel že je tady.
„A ty fakt nevíš kde je?“ zeptal se nakonec Stan, který už taky kouřil.
„Nemám nejmenší tušení.“ Zavrtěl hlavou Milo.
Chvíli bylo ticho, jen se občas ozvalo vyfukování kouře.
„Ty nevíš co se stalo včera večer viď? Jestli jsem se s ní nějak nepohádal? Já mam okno, takže já nevím.“ Zeptal se Milo.
„No Milo, to já opravdu nevím. Přijel jsem a jen jsem vás odvezl. Nevím co se tam ten večer dělo.“ Odpověděl Stan.
„Sakra.“
„Ale počkej, pamatuju si že tam byla holka, co nepila. Všichni jste se ožraly jako vždycky, ale ona normálně odešla a něco si mumlala. Můžeš se ji zeptat jestli se něco stalo. Vím, kde odcházela, takže se za ní můžeš zastavit.“
Milovi svitla naděje.
Zapsal si adresu a pak se vrátil do auta.
Ještě než vyrazil na cestu, poslal smsku, Paige kamarádce, co se dozvěděl a kam jede, a že se ozve později.
Při jízdě si pustil metalovou kapelu Slipknot. Tvrdá hudba ho aspoň trochu uklidňovala, i když se nedá říct že by mu to extra pomohlo.
Netrvalo dlouho a zastavil před domem, kde měla bydlet ta dívka, která mu možná odhalí tajemství předchozího večera.
Vyběhl tři schody k jejím dveřím a zaklepal.
„Ano už jdu.“ Ozvalo se zevnitř.
Dveře se otevřeli a v nich stála mladá dívka, asi kolem 20-ti. Na sobě měla černé tílko a na očích kulaté brýle.
„Milo Storm? Proboha, čemu vděčím za tu návštěvu?“ nemohla uvěřit tomu koho před sebou vidí.
„Ty jsi byla na včerejší afterpárty?“ vyhrkl hned Milo.
„Ano byla, ale…“
„Co se tam stalo?“
„Co? Cože?“
„Potřebuju vědět co se tam včera stalo. Paige, ta dívka jak tam byla se mnou zmizela a já nevím kde je.“
„Bude lepší když půjdeš dovnitř.“ Řekla dívka a pustila Mila do dovnitř svého domu, kde se s ním posadila v obýváku na gauč.
„Včera jste se oba opily. No vlastně vy všichni. Byl tam takovej zvláštní chlápek v obleku. Starší, měl uhlazený vlasy a vousy, připadalo mi že tam vůbec nepatří a že se tam ocitl náhodou. Když ty si už moc chůzi nezvládal, tak si vzal Paige k sobě a asi půl hodiny tam s ní mluvil. Držel ji za ramena aby stála předním a dívala se mu do očí a pořád na ní mluvil. Když sis toho všiml tak tě to naštvalo a tvou kapelu taky, takže mu váš bubeník rozbil o hlavu láhev od piva. Ten chlap pak odešel ale Paige pak už moc nemluvila. To je vše co se tam zvláštního stalo.“ Povyprávěla dívka.
Milo se snažil přebrat si v hlavě všechno co se teď dozvěděl. Určitě ji má ten chlap, co tam do ní včera hustil svoje kecy.
Teď už jen kde ho najít.
„Ještě jedna věc, měl na ruce, na zápěstí takový zvláštní tetování.“ Řekla dívka a zvedla se z gauče. Na kuchyňské lince nedaleko si vzala kus papíru a tetování načrtla.
Byl to takový zvláštní kříž s kruhem.
Nevypadalo to ani jako keltský kříž, ani znak co kreslil vrah Zodiak.
„Snad ti to pomůže Milo.“ Řekla dívka.
„Tohle mi hodně pomohlo. Děkuju ti.“ Řekl Milo, pak se rozloučil a vrátil se do auta.
Sedl si ale nenastartoval. Nejprve si zapálil cigaretu a pak vytáhl z kapsy mobil.
Napsal sms že má další informace a vyrazil znovu na cestu.
Věděl přesně na jaké místo má zamířit.
Do nejtemnějšího klubu ve městě.
Jmenoval se Klub 23 a nikdo netušil proč zrovna takhle.
Jestli to bylo podle počtu schodů, které návštěvník musel sejít, nebo kvůli něčemu jinému, to nikdo netušil.
Ale klub vedla jeho dobrá přítelkyně Devon, a jestli někdo má vědět co ten symbol znamená, tak jedině ona.
Dorazil do středu města a vystoupil.
„Klub 23“ hlásala menší cedule. Nikdo moc nechtěl aby se vědělo co je to za místo, a pravidelný návštěvník věděl kde klub najít.
Milo otevřel dveře a pomalu sešel oněch dvacet tři schodů.
Tam otevřel další dveře. Musel ještě projít temnou chodbou a pak odhrnout závěs.
Když tak učinil spatřil to temné místo.
Když tu byl poprvé, říkal si, jestli tohle místo navštěvují jen lidé.
Když jeho kapela začínala, tak chodila po zkouškách jenom sem.
A když se Milo občas porozhlédl, viděl pár který si navzájem pil krev ze zápěstí.
Osamělce, kterým černal nápoj stojící před nimi.
Ale hlavně krásku Devon.
Černovláska s rudě zbarvenou rtěnkou, stála a vzhlížela na tu špínu a poskytovala jí útočiště.
Jakmile Milo vešel do klubu, spatřil ji stát u baru a usmívat se.
Udělal pár kroků k ní, když ho zastavil nějakej chlápek.
V ruce svíral žiletku, úsměv měl od krve.
„Co kamarádě? Nechtěl bys zkusit něco nového?“ zeptal se ho.
„Až budu chtít zkusit něco nového, tak to nebude s tebou.“ Odpověděl Milo, který rozhodně neměl náladu na něco takového.
„Ale no tak. Bude se ti to líbit.“
Milo začínal pěnit uvnitř a zatnul pěst.
Někdo položil tomu neznámému upírovi ruku na rameno.
„Silasi, co kdybys nechal mého přítele na pokoji?“ ozval se hlas, který Milo moc dobře znal.
Objevila se Devon.
Nádherná jako vždy.
„Jistě, má drahá. Jen jsme si povídali.“ Řekl Silas a znovu si sedl ke stolu.
Milo se jí podíval do očí.
„Devon.“ Řekl
„Milo. Můj nejdražší, tak ráda tě vidím.“ Objala ho Devon.
„Já tebe taky.“ Řekl Milo a políbil ji na tvář.
„Co že jsi vstoupil mezi temné duše?“
„Potřebuji tvou pomoct.“
Devon se na něj podívala s pozdviženým obočím.
Vzala ho za ruku a zavedla ho k baru.
Něco ukázala barmanovi a ten ji podal dva panáky nějakého nápoje.
„Napij se, pomůže ti to.“ Poručila mu Devon.
Milo bezmyšlenkovitě vzal skleničku a obsah do sebe rychle nalil.
V tu chvíli mu bylo jedno že venku má auto a že bude muset řídit.
„Tak teď povídej“ řekla mu Devon.
Milo vytáhl lístek se znakem z kapsy a ukázal jí ho.
„Potřebuji zjistit co to znamená. Nebo ještě líp, ke komu to patří.“ Pověděl jí Milo.
Devon se na ten lístek podívala a v jejích očích bylo vidět že se jí ten symbol nelíbí.
„Pojď se mnou.Nevím sice co to znamená, ale vím kdo, nebo spíš co, ti poradí.“ Řekla mu Devon a vedla ho někam dozadu klubu.
Milo přemýšlel nad tím co řekla. Co ti poradí? Co?
Devon se zastavila a vzala za kliku dveří, u kterých stála.
„Milo, to co uvidíš, není takové jak jsi věci dosud vnímal.“ Řekla mu Devon, otevřela dveře a Mila strčila dovnitř. Hned za ním dveře zavřela.
Opravdu to nebylo to co dosud Milo viděl, nebo o čem slyšel.
Stanul v místnosti se stolem a jednou bytostí.
Ta právě seděla u stolu a rozdávala tam karty.
Na hlavě měla cylindr, zpod něj Milo viděl černé vlasy.
Ta žena, nebo co to bylo, na sobě měla svatební šaty.
Teda možná kdysi to byli svatební šaty. Její tvář byla děsivá. Horní ret vůbec neměla a tak jí z úst vyčuhovaly špičaté zuby. Tvář měla napůl zetlelou, jako kdyby byla už mnoho dní po smrti.
„Vítám tě Milo. Posaď se ke mně. Já nekoušu.“ Řekla mu ta bytost chraptivým hlasem a usmála se, aby ukázala zuby, kterými nekouše.
Milo se posadil.
„Jak znáte mé jméno?“ zeptal se ji.
Vím o tobě mnoho. Hledáš svou milou že?“
Milo jen přikývl. Nezmohl se na ani jednou slůvko.
„Ukaž mi ten symbol.“ Řekla mu ta žena.
Milo sáhla do kapsy a podal jí lístek.
Ona se na něj podívala a zasmála se.
„Tento symbol na své ruce nosí, ten kdo má ve jméně syna samotné jitřenky.“ Pověděla mu Dáma.
„Syna Jitřenky?“ nechápal Milo.
„Christian Tanas!“
„Christian Tanas? Kdo to je? A kde ho najdu?“
„Co jsi potřeboval zjistit, jsi zjistil. Co jsi chtěl vědět, tak víš. Teď už si budeš muset poradit sám.“
Milo pochopil že to nejdůležitější už ví. Vstal uklonil se a odpustil místnost.
Jakmile za sebou zavřel dveře, tak cítil jak se mu uvolňují ztuhlé svaly.
„Dej si.“ Ozval se hlas před ním.
Otevřel oči a spatřil Devon. Podávala mu další sklenku s nápojem.
Milo ji zval do ruky a nápoj do sebe nalil.
„Zjistil jsi co si potřeboval?“ zeptala se ho.
„Ano i ne. Říká ti něco jméno Christian Tanas?“
„Mě ne. Ale vím komu to něco bude říkat.“ Odpověděla Devon, otočila se k baru a něco mu napsala na lístek.
„Zajeď si na tohle místo. Žije tam rodina Tanasů. Oni ho budou určitě znát.“ Pověděla mu a lístek mu podala.
On si ho převzal, poděkoval jí a opustil bar.
Jakmile vyšel na světlou ulici, byl poněkud oslepen.
Nasedl do auta a nastartoval.
Vyrazil na místo podle lístku.
Podle všeho to bylo někde za městem.
Asi po půl hodině zastavil s vozem před polorozpadlým domem.
Na první pohled to vypadalo že tam snad nikdo nežije, ale zevnitř slyšel nějaký hluk.
Potom co vystoupil, tak obešel auto. Postavil se před kufr a otevřel ho. Chvíli hrabal uvnitř, až našel ve špinavém hadru schovanou pistoli.
Když člověk hraje v rockový kapele, musí mít něco na ochranu.
Byla to obyčejná Beretta, ale i tak mu to postačilo. Zkontroloval zásobník, nabitý na patnáct nábojů, pak zbraň zajistil a zastrčil za kalhoty.
Potom vešel na verandu a zaklepal na vchodové dveře.
Hluk zevnitř utichl ale nikdo mu neotevřel.
Milo zkusil zaklepat ještě jednou.
„Kdo to je?“ zeptal se někdo z domu.
„Tady je Milo Storm. Hledám Christiana Tanase.“ Odpověděl Milo a sevřel rukojeť pistole v ruce.
Dveře se otevřeli.
„Zas někdo hledá mého úžasného bratříčka.“ Ozval se hlas, který otevřel dveře.
Milo vešel do domu a zavřel za sebou.
Okamžitě ucítil zvláštní pach.
Bylo mu z toho na zvracení.
V domě bylo šero, ale i tak Milo viděl hromadu nepořádku a špíny.
Následoval postavu, která ho pustila dovnitř.
Zavedla ho do jídelny.
Tam seděla krásná blondýnka a starší muž.
Blondýnka měla jednu ruku na stole a v ní svírala nůž. Druhou ruku měla pod stolem, odkud se ozývalo nějaké mumlání.
„Posaď se u nás. Neboj se, tady nic nechytíš. Tady je všechno sterilní.“ Řekla mu ta postava, která ho vedla.
O tom že je aspoň něco v tom domě sterilní Milo silně pochyboval.
„Kdo to je?“ zeptala se blondýna jemným hláskem.
„Nemám tušení Honey. Ale hledá toho mého zkurveného bratříčka.“ Řekl muž, který si sedl do čela stolu.
Měl dlouhý bílé mastné vlasy a stejně tak bílé vousy.
„Tak co chcete od toho zmrda?“ zeptal se muž.
„Chci od něj něco co je moje.“ Odpověděl Milo odvážně. Ale moc odvahy v tomhle domě neměl.
Muž se zašklebil.
„Ten hajzl zas něco ukrad? Od tý doby co si založil ten jeho povedenej kult to s ním jde z kopce.“ Řekl
„Neukradl. Unesl mi přítelkyni.“ Opravil ho Milo.
Muž se na něj nenávistně podíval.
„Tak unesl….Tohle byste o mém bratrovi říkat neměl.“
Milo opět sáhl po zbrani.
„Ale pomůžu vám, protože ho nemám rád. Sám si žije v přepychu a podívejte co nechal nám!“ zařval muž a rozpřáhl ruce.
Zpod stolu se ozvalo znovu mumlání.
Honey kopla pod stůl.
„Zmlkni. Když budeš hodnej, tak pozdějc dostaneš odměnu. Teď máme hosty.“ Řekla směrem pod stůl a pak se příjemně usmála na Mila.
„Kde ho najdu?“ zeptal se Milo.
„Ten jeho kult se každý večer schází v té velké budově uprostřed města. Maj tam takovej ten divnej symbol. Určitě už jste mockrát jel vokolo.“ Vysvětlil ten muž.
Milovi došlo co myslí a divil se že ho netrklo hned.
Uprostřed města opravdu byla velká budova, která měla na štítě ten symbol, který Milo nosil na lístku.
Něco se pod stolem pohnulo.
Vedle Honey se objevil muž, svázaný, který měl zalepené oči.
Bylo na něm vidět že už si prožil hodně mučení.
Naklonil se nad stůl a začal zvracet.
Milovi se udělalo špatně.
„Podívej se co ten zmrd udělal. Poblil nám celou večeri. To si ho nemůžeš držet na uzdě!“ křičel asi pán domu.
„Stejně bys to nežral, tak nevim co se rozčiluješ!“ křičela na něj Honey.
„Víš jakej mám kurva hlad! A teď to celý poblil!“
„Bež si radši šukat s těma svejma mrtvolama!“
Muž vzal hlavu toho svázaného a praštil s ní o stůl do těch zvratků. To zopakoval asi ještě třikrát.
Objevila se krev.
Milo začal couvat.
„Omluvíte nás pane Storme?“ řekl muž a dál s hlavou mlátil o stůl.
„S radostí.“ Řekl Milo, otočil se a opustil dům.
Byl docela rád, když zavřel dveře a nadechl se čerstvého vzduchu.
Vrátil se do auta a zapálil si cigaretu.
Pak vzal do ruky mobil a začal telefonovat.
Volal kamarádce Paige.
„Milo?“ řekla hned zkraje.
„Jo to jsem já. Vím kde je Paige. Unesl ji nějakej Christian Tanas, kterej má nějakej kult uprostřed města. Jedu tam pro ni.“ Vysvětlil Milo.
„Kult? Počkej, co s ní jako chtěj udělat?“
„To nemám tušení. Jedu tam a klidně je povraždím abych ji našel.“
„Povraždíš? Milo co chceš dělat? Pojedu s tebou!“
„Ne nejezdi se mnou. Jedu pro Paige.“
Milo ukončil hovor a schoval mobil do kapsy.
Nastartoval a vytáhl zbraň. Napadlo ho že by se mu hodila brokovnice, ale tu by si těžko sehnal.
Měl jen tuhle Berettu a patnáct nábojů.
Hodil zbraň na vedlejší sedadlo a rozjel se.
Cíl měl jasný.

Před budovou zastavil po patnácti minutách.
Opravdu měla na štítě ten znak.
Pokusil se otevřít hlavní vchod a povedlo se.
Vešel do té budovy.
Uvnitř bylo podezřelé ticho.
Stál v nějaké chodbě, kde na konci stála postava v kápi a byla k Milovi zády.
Milo vytáhl zbraň.
Tiše se začal plížit k té postavě.
Jakmile se dostal k ní chytl ji za rameno a přitiskl ke stěně.
Hlaveň pistole ji přitiskl k bradě.
„Kde najdu Christiana Tanase?!“ procedil Milo skrz zuby.
„Kdo jste?“ zeptal se kapucín.
„Možná poslední člověk, se kterým mluvíš. Kde najdu Tanase?“
„Dole v modlitebně. Chtějí obětovat tu novou čubku co ulovily.“
V Milovi vybuchl vztek.
Pažbou pistole praštil mnicha do tváře.
„Copak? Ztratil jsi něco? Není to snad tvoje děvka? Tak běž za nimi. Už na tebe čekají.“smál se mnich přes bolest.
„Co jste sakra zač?“zeptal se ho Milo.
„Jsme následníci prvorozeného. Spali jsme před tisíc let a teď jsme probuzeni.“
„Přes tisíc let jo? Tomu říkám dlouhej spánek. Tak si ještě zdřímni.“ Řekl Milo a stiskl spoušť.
Ozval se ohlušující výstřel.
Milo nemířil do hlavy ale střelil ho do břicha.
Mnich padl na kolena a pak na bok.
Milo se od něj odvrátil a mířil dál chodbou.
Musel najít schody dolů, jak se dozvěděl.
Ono to nebylo ani moc těžké, protože jakmile došel na konec chodby, tak tam našel jen dvoje schody. Jedny nahoru a druhé dolů.
Se zbraní připravenou začal scházet dolů.
Tady už slyšel nějaký hluk.
Znělo to jako nějaká modlitba.
Dostal se po schodech až ke dveřím, které ihned otevřel
Viděl místnost, která se svažovala.
U stěn stálo několik mnichů, mezi nimi louče a rudé závěsy a uprostřed byl oltář.
Na něm ležela Paige.
Vedle ni stál pravděpodobně Christian Tanas.
„Tanasi!“ zařval Milo.
Všichni mniši na něj pohlédli.
Jeden se k němu začal blížit ale Milo po něm střelil. Trefil ho do stehna a mnich sebou praštil o zem. Ostatní se ani nehnuli.
„Aaa pan Storm. Očekával jsem vás.“ Řekl s úsměvem Tanas.
„Čekal si mě, tak jsem tady.“ Řekl mu Milo a zbraní zamířil na něj.
„Víte pane Storme, vlastně nám nešlo o vaší milou, ale šlo nám o vás. Ale věděli jsme, že když sem dostaneme ji, tak sem dostaneme vás.“
Milo nechápal co po něm chtěl nějakej kult.
„Jednáme tak abychom mohli přivolat prvorozeného. Ten jenž byl zrozen před adamem a evou. Byl uvržen do temnot znechucen a nenáviděn.“ Vaším obětováním, by se nám to podařilo.“
„S tim nepočítej hajzle.“ Odpověděl mu Milo.
Zaslechl kroky po své pravici.
Zamířil tam pistolí a vystřelil.
Tentokrát mnicha střelil do hlavy.
Ten odlétl a spadl na jednu z loučí.
Kápě mu začala hořet.
Hořící se převalil a padl na dalšího mnicha.
Ten začal taky okamžitě hořet.
Ozval se jeho řev a on začal běhat dokola.
Závěsy okamžitě chytly a oheň se velmi rychle rozšířil.
Milo udělal několik kroků a začal se blížit k Tanasovi.
Ten chtěl couvat ale oheň mu to nedovoloval.
Jakmile se Milo dostal k Paige, přestal na něj mířit a chtěl ji vzít do náručí aby ji mohl odnést z tohohle hořícího pekla.
Tanas se přiblížil.
Bylo to ještě předtím než Milo vzal svou přítelkyni a tak jen vystřelil.
Tanas se chytil za břicho.
Padl na zem.
„Můžete možná zničit mě….ale můj sen nezničíte.“ Řekl ještě Christian Tanas a pak padl na zem.
„Možná příště.“ Řekl Milo a vzal svou přítelkyni.
Oheň se rozšířil po větší části budovy.
Když kráčel po chodbě cítil všude přítomný žár.
Jakmile však vyšel na ulici déšť ho příjemně ochladil.
Někdo už musel zavolat hasiče, protože Milo slyšel houkačky.
Paige se pomalu probírala.
„Milo? Co se stalo?“ zeptala se omámeně.
„Nic maličká. Všechno je v pořádku.“ Odpověděl ji a políbil ji na čelo.

Po chvíli opravdu přijeli hasiči. Už neměli moc co hasit, protože požár spořádal většinu budovy.
Za Milem přišel detektiv.
„Pane Storme, vypadá to že jste se ocitl na špatném místě ve špatnou dobu.“ Řekl mu hned po podání ruky.
„Tak nějak.“ Odpověděl Milo. Nevěděl jestli příjdou na to, že to on tam spustil ten požár.
Detektiv se díval na uhasínající plameny.
„No tak dlouho si ten kult hrál se sirkama, až shořel.“ Řekl detektiv.
Pak se usmál na Mila.
V tu chvíli pochopil, že detektiv ho z ničeho vinit nebude. Byl sám rád že se toho kultu zbavil.
„No pane Storme, nebudeme vás tu držet. Klidně jeďte domů.“ Řekl detektiv a ještě jednou podal Milovi ruku.
Milo se zvedl, chytl kolem pasu Paige a vedl ji k autu.
„A pane Storme?“ ozvalo se mu za zády.
Milovi se rozbušilo srdce.
Otočil se na detektiva. Ten držel v ruce zápisník a propisku.
„Mohu vás požádat o autogram?“ zeptal se detektiv.



O mnoho kilometrů dál seděla v potemnělé místnosti osamocená osoba.
Ozvalo se dupání a na jeho dveře někdo zaklepal.
„Mistře? Promiňte že vás ruším.“ Řekl příchozí.
„O co jde Briane?“ otázal se Mistr.
„Pane, někdo nám spálil shromaždiště. Naše hlavní sídlo bylo spáleno.“ Řekl Brian a podal mistrovi nějaké papíry s fotografiemi.
„Přežil to někdo?“ zeptal se mistr, hledíc na fotografie spáleniště.
„Podle toho co víme, tak ne pane.“
Mistr zavřel oči.
„Ale přežil…“ ozval se sípavý hlas ze dveří.
Brian i mistr pohleděli na dalšího příchozího.
Stála tam postava s ohořelou tváří. Držela se za bok, kde mu prosakovala krev mezi prsty.
„Přežil mistře…“