Stopy Krvavých Slz; kapitola 2 - Uvnitř pavoučí sítě

Krajina plápolala tisíci svíček.
Na okvětních listech pampelišek se zachytávala rosa a padala dolů na trávu, aby následně zvlhčila zem, po níž kráčelo nespočet těžkých bot, ničících okolí. Zpívala svou tesklivou píseň po slunci a nechávala droboulinké kapičky rosy splývat s krví.

Baal seděl na kamenné lavici na zahradě svého domu a pozoroval úsvit. Byl do poloviny těla nahý; rameno mu chladila látka namočená ve studené vodě potoka, který tekl kousek odtud. Těch pár služebnic, které jim osud zanechal, stále ještě nevstaly a on neměl sílu ani chuť je budit.
Jen seděl, pozorujíc zrození slunce, zas a znova.
Pořád dokola.

Svíc už nebylo potřeba.

Po paži jej pohladily konečky pečlivě rozčesaných vlasů. U ucha zazněl tlumený dívčí smích tolik vzdálený od vřavy na bitevním poli. Měkkost drobného těla se nevtíravě natiskla na Baalův bok. Pokaždé našlapovala téměř neslyšně. Plížila se spolu s prvními paprsky nového dně. Umně splývala s okolím, neboť naslouchala lůnu Země a ona jí na oplátku prozrazovala svá tajemství.
„Vítej doma, otče.“ přivítala jej s lehkým úsměvem a položila hlavu na nezraněné rameno. Vydržela takto klidná pouhý okamžik. „Voda? Myslíš, že ti uleví pouhá voda? Ta pouze bolest otupí.“ Anut káravě pohlédla na svého otce, sklouzla do trávy a do dlaně trhala rozličné květy, které zde bylo dosud možno najít, aby z nich zpracovala účinnější obklad.

Muž ji tiše pozoroval a cosi v jeho duši jej hřálo – vědomí, že jeho dcera se stále ještě dokáže smát, jakkoliv mohl být okolní svět krutý a ničit vše, na čem záleží: pitnou vodu, jídlo, střechu nad hlavou. Přestože oni tolik jídla pro svou potřebu nepotřebovali.
„Chtěl jsem to nechat na přírodě, ať to vyhojí svým vlastním tempem,“ zašeptal pouze.

Anut zvedla hlavu a věnovala mu další ze svých bezstarostných úsměvů. „To jsi celý ty.“ vhodila kvítky do dřevěné misky a přelila je vodou. „Příroda ti rány vyhojí, jen ji krapet popoženeme, to se smí.“ pousmála se. Na moment zadržela dech, načež o něco prudčeji vydechla. „Navíc…byl tu posel a králův pobočník by tě co nejdříve rád viděl. Menkh padl v bitvě.“ postup na žebříčku byl v časech války nepřirozeně rychlý a mnohdy i nespravedlivý. Na poctivé propracovávání a sbírání zkušeností zkrátka nebyla ta správná doba. Dívka sňala vlhký kus látky a znovu jej namočila, poté jej opět položila na Baalovo rameno. „Přiřadí ti více povinností, budeš méně častěji doma…“ šeptala nespokojeně.

„Není žádné místo, které by se dalo nazývat domovem. Alespoň v mém případě ne,“ zakroutil Baal hlavou a postavil se, aby mohl na svou dceru shlédnout, přestože nebyl nikterak impozantní postavy. U víl se však síla vždy měřila jinými parametry, než u lidí či upírů. „Děkuji ti za obvaz a tvou starost. Později napíši králově pobočníku svou odpověď a vyrazím na cestu. Můj kůň avšak potřebuje nějaký čas na zotavení se.“

Víla se pousmála a jemně přikývla a nechala otce odejít. „A já myslela, že tvůj domov bude vždy tam, kde jsem já.“ povzdychla si, když sklízela se stolu. Matku nahradit nedokázala, ač se o to velmi snažila. Leč sama tušila, že se blíží den, kdy bude provdána. List se jménem svého budoucího muže stále nechávala zapečetěný a otci se o tom ani kouskem slova nezmínila. Však ono se to k němu brzy donese. Zlých jazyků je kolem spousta.

+++

Raesch seděl na jedné ze židlí v obývacím pokoji honosného sídla své rodiny uprostřed Říma a pozoroval pavouka, jak prochází mezi jeho prsty a vytváří tak dokonalou pavučinu. Nevěděl, jak dlouho již byl v této poloze, avšak stále se mu nezdála nepříjemná – byl zcela pohlcen oním zvířátkem, které se zdálo tolik zranitelné a přitom dokázalo tak snadno zabít.
Přiblížil svou ruku ke svíčce a obdivoval se dokonalosti každého vlákna, jež se tak lesklo pro její žlutavý svit.
„Pojďte dál,“ zašeptal, když se k jeho uším dostalo zaklepání na dveře jeho pokoje. Přestože byl princův, otec mu přísně zakázal se zde zamykat a nepovolovat ostatním vstup, neboť on musel správně reprezentovat svou rodinu za každých okolností. Dokonce i nyní, když jeho vlasy nebyly zapletené po aristokratickém způsobu a měl na sobě pouze poloprůhlednou látku svého jednodílného spacího úboru.

Dveře zavrzaly a dovnitř vstoupil upír s oním charakteristicky ohnivým pruhem v jinak světlých vlasech. Nyní zbaven zbroje a omyt bylinnými oleji, aby na sebe na ulici nepoutal pozornost zatoulaných divokých psů, nevypadal toliko hrozivě a krvežíznivě. Ačkoliv cosi bestiálního se odráželo i v byť nepatrném gestu, jež muž učinil.
„Princi.“ pokynul hlavou, jak předepisovala pravidla. „Nemáte chuť zúčastnit se radovánek na počest našeho úspěchu?“ optal se Nergal pouze z marnivé poslušnosti, ačkoliv věděl, že pro prince se oslavy v podobě zvrhlých orgií skutečně nehodí. „Pokud dovolíte, přivedl jsem vám, alespoň šťavnaté občerstvení.“ luskl prsty a škvírou mezi dveřmi proklouzla mladičká otrokyně. Upír se postavil za její záda a pár pohyby ji zbavil jednoduchých šatů. Odhalil tak olivovou pokožku dívky, která byla skoro dítětem. Shrnul stranou plebejsky tmavé kadeře a odhalil vábivou šíji.

Princ sebou mírně cukl a oddálil tak ruku s pavoukem dál od světla svíčky, aby svému miláčkovi neublížil. „Vyrušuješ mne pouze a jen kvůli tomu, abys mi dovedl tuhle dívku?“ Raesch nadzvedl obočí a kriticky si její tělo změřil pohledem, stejně tak, jako se opovržlivě zadíval na podřízeného svého vychovatele. „Nemám zájem o odpad z vašich půlnočních pitek, jsou mi odporné, stejně jako ty.“

Nergal pobaveně cukl koutky a mávnutím ruky dívce prozatím daroval pár minut života navíc. „Odpad? To bych si nedovolil, můj pane. Její linie je čistá.“ upír udělal pár kroků vpřed. „Byl jsem poslán vaším otcem, abych vyslechl a projednal s vámi vaše plány na pokoření krvavých víl. Shamak se mu svěřil, že vy jistě nebudete mít o pár…delikátních nápadů nouzi.“ muž se posadil. Král se dekadentně bavil a jeho syn musel být zaúkolován, aby jej náhodou nespatřil v nepatřičné situaci, či dokonce potupné poloze.

„Dobrá,“ princ si prázdnou rukou promnul kořen nosu a postavil se na nohy. Vzal pavoučka a velice opatrně jej vložil do jeho terária, aby byl v bezpečí a zároveň neutekl, neboť princ ještě se všemi svými pokusy na jeho těle neskončil a velice si přál pokračovat právě a jen s tímto exemplářem. „Avšak nerozumím, proč bych měl své připomínky projednávat právě s vámi.“

Nergal se mezitím pohodlně opřel o loket a krátce pozoroval princovo konání. Pokud bude pečlivý i vůči svým povinnostem, všechny klany jej při korunovaci podpoří. Následníkův nepřátelský postoj si upír nebral osobně a tudíž ho chlapcův tón hlasu nedokázal vyvést z míry. „Proč já?“ povytáhl upír obočí, propletl prsty. „Až vás král otec odejde na odpočinek, Shamak půjde spolu s ním, můj pane. Dozvěděl byste se to tak jako tak, nač vám tajit veřejně známou informaci.“ zadíval se upřeně na Raesche očekávajíc, že zbytek si bystře domyslí sám.

„Ach tak – takže vy doufáte, že po jeho smrti obsadíte jeho momentální post?“ chlapec pozvedl obočí a přešel zpět ke svému křeslu, aby se na něj více než provokativně posadil. „Troufalé... proč myslíte, že bych si měl vybrat právě vás? Pokud vím, postavení Velitele je stále v kompetenci vládce, a není možno určení nástupce,“ tón chlapcova hlasu byl okořeněn notnou dávkou výsměchu, kterým při soukromých hovorech s tímto tvorem nikdy nešetřil.

„Já v nic nedoufám, princi.“ modravý plamen se zaklesl do mladíkova pohledu a nehodlal jej tak snadno propustit ze svého držení. „Znám své kvality a vím jistě, že tu není nikdo další, kdo by se mi v boji mohl rovnat.“ promluvil sebevědomě důstojník. „A troufalost není slabinou válečníka. Naopak. Být ustrašená krysa, už dávno prach z mého těla brázdí vzdušné víry nad oceány.“ zvláštním způsobem se mu Raeschovo chování zamlouvalo. Nergal měl provokace rád. Zbožňoval výzvy jakéhokoliv druhu. Postavil se vi hrdém držení válkou vypracovaného těla. „Nebo vy snad raději svěříte své bezpečí do rukou neschopných břídilů?“

„Obávám se, že v této době je třeba stratégů stejně tak, jako bojovníků, přestože se zdá, že tento odvěký spor vyhráváme a... vy jste se mi vždy zdál až příliš zbrklý a horlivý, že? Jedna z vašich nejhorších vlastností – až příliš horká krev,“ princ zakroutil hlavou a spokojeně se uvelebil ve svém měkkém sedadle, nic nedbajíc na svůj skrovný oděv, který odhaloval možná až příliš. Avšak jiná doba... jiné mravy, přestože princ byl třešničkou, skrz ni se dalo dostat až k těm nejvyšším stupínkům moci. „Můj otec ale neumírá, tudíž je tato debata zbytečná, asi tak, jako sníh uprostřed léta.“

Nergalovy rysy tváře ztvrdly. Kdo ví čím? Raeschovými soudy nad jeho hlavou, či svůdnou provokací poloprůhledného šatu? „Vláda panovníka nemusí nutně končit únavou těla, mladý pane. Jste moudrý a váš rozum je břitký jako ostří té nevychvalovanější čepele. Sám jste si musel povšimnout, že hlavy rodů nejsou s hýřivým stylem vlády krále zrovna spokojeny, ačkoliv bitvy se vyhrávají.“ upírův hlas podbarvilo cosi naléhavého a důkladného. Přešel až k princi a zlehka se dotkl jeho brady, aby k sobě navrátil jeho zrak. „Váš otec ztratil svá nejlepší léta, nyní je pozdě na nápravu a on je nadobro přikován ke svým radovánkám. Ale vy, princi…“ Nergal se mírně sklonil, snad aby dodal svým slovům patřičnou váhu. „Váš osud dosud není naplněn. Nepřivírejte slepě oči…“ bříška prstů zavadila o mladíkův ohryzek.

„Král je král, jakýkoliv je, měl by být respektován,“ zašeptal korunní princ tiše, jako kdyby svým slovům chtěl dát větší důraz pro výraz své tváře. „A já, jakkoliv jsem moudrý, či rozumný, nestojím stále o okovy na svých pažích a svém srdci.“
Princovi oči potemněly, když se prsty drzého stvoření dotkly jeho posvátné, opečovávané kůže, vonící po jasmínu. „Kdo si myslíte, že jste? Jakým právem se mne dotýkáte!“

Upírovy rty pokřivila lítost, zřejmě hraná. „Ah, děsíte se, že vás pošpiním?“ upír záměrně ignoroval rozhořčené otázky a dál pokoušel svůj osud.

Chlapec, přestože se muži před sebou v síle nemohl rovnat, udělil upírovi přesně mířenou facku na levou tvář. Stále se tvářil poněkud poplašeně, avšak tento pocit pomalu překrývalo rozhořčení. „I má matka se ptá, zda se mne dotknout může. Mé tělo není stvořeno k dotekům – hlavně ne od mužů, jako vy. A už vůbec ne od špinavých vrahů.“

Nergal necítil bolest. Pouze slabé mravenčení, jež přecházelo v horkost. Držel a dál jakoby svou tvář princi nastavoval. Ostatně, on byl pouhým služebníkem. Je libo další ránu? Tak prosím, vaše veličenstvo.
„Vaše tělo, můj drahý princi, je o to křehčí.“ samet v upírově hlase podmaňoval. „Neměl byste jej tak úzkostně střežit. Jisté dotyky mu naopak dokáží velmi prospět.“ Nergal se pousmál a narovnal se, připraven odejít.

„Vypadněte,“ zasyčel princ, pohoršen slovy světlovlasého důstojníka, který si dovoloval až příliš. „Vypadněte z mých pokojů a tu holku vemte sebou. Nemám zájem o nic, čeho jste se byť jen dotkl. Od tohoto dne na věčnost, máte vstup do mých soukromých pokojů zakázán.“

„A měl jsem ho kdy vůbec povolen?“ upír věnoval princi jeden ze svých mnohoznačných úsměvů. Přivolal si dívku a přivinul ji ke svému pružnému tělu. Dotýkal se jí takovým způsobem, jež mohl Raeschovi připomínat, oč přišel a co mohl tak snadno mít. „Přeji vám krásnou noc, můj pane.“ Nergal se poklonil a bříšky prstů, kterými se dotkl zakázané princovy pokožky, si přejel po rtech a odešel.

Chlapec přimhouřil svoje krásné oči a přešel ke své knihovně, z níž vytáhl nějaké z těch starších svitků, jež měl v opatrování pro potřeby studia, a pro vlastní poučení; některé až hříšně necudné, a přitiskl si je na prsa. Položil je na stůl a začal se převlékat do obyčejného oděvu římského občana, aby splynul s davy. Nakonec dal ruku zpět do terária a nechal svého společníka, aby mu vylezl na rameno.
„Pojď, Romule, dnes už nejspíš nikdo nepřijde!“
něco jej nutilo ke spěchu a nebyl to jen pocit, že musí co nejrychleji opustit tyto zdi. Vzal zpět do náruče ony drahé svitky a vyběhl ven ze svého pokoje jednou z tajných cest – tak se dostal na Hlavní chodbu, ze které se většinou dalo snadno uniknout.

A ne jinak tomu bylo i po dnešní noc. Dokonce i obyčejná stráž našla kličky, jak si přihnout opojné krve ve službě. Přestože nebyla ředěna zkvašenými vinnými hrozny. Sem tam se prostorem mihla bosá otrokyně s obrovskou mísou naleženou ovocem, či pečeným masem. Každý ví, že lidé chutnají lépe s plným žaludkem. Prostě oblečeného mladíka si tedy nikdo nevšímal a cesta do Knihoven byla zdánlivě volná. Vzdušné a prosvětlené prostory plné vysokých polic s naskládanými svitky svorně čekaly a lákaly svým věděním. Avšak v poslední zatáčce kdosi Raeshe nevybíravě chytil za límec a vtáhl jej zpět do chodby. Že by ten dotěrný důstojník, který se nezdráhá prince dotknout?
„Raeshi!“ brunátný hlas možnou domněnku vyvrátil. Vysoká postava se ukázala být princovým vychovatelem. Shamak si založil ruce na hrudi a mírně se naklonil. „Už zase? To se jediný večer bez těch svých zaprášených svitků neobejdete?“ zamručel a propaloval dokumenty pichlavým pohledem. „Zrovna dnes!“

Jak jinak. „Dnes je ideální doba pro další z oněch rituálů,“ zaprotestoval. „Všichni jsou opilí slávou a vítězstvím a mé nepřítomnosti si nevšimnou, navíc nebudou ani dávat pozor, kdyby se dělo něco nepředvídaného...“ zašeptal chlapec a v jeho očích se najednou zjevily ony nebezpečné ohníčky, které Shamaka tolik děsily, neboť naznačovaly něco, čeho se upír tak dlouho obával.
„Je to ideální příležitost!“

Přes vojevůdcův přísný obličej se mihl stín zachmuření. Ani v nejmenším mu nebylo pochuti, jak si princ zahrával s rituální magií. Takové věci byli dost nevyzpytatelné a kdyby se mu vymkla z rukou byť nepatrná chybička…nebyl by Raesch jediným, kdo by odešel na onen svět. Ale co válečník zmohl proti vůli potomka krále? Odpor byl marný. Zde se na fyzickou sílu nehrálo. „Víte, že se mi tyhle kejkle nelíbí. A neschvaluju je a nikdy ani nebudu.“

„A to je to jediné, co můžete,“ řekl princ krutě. Jeho ruka vystřelila k upírově tváři a jemně po ní přejela, stejně tak, jako milenka, dotýkající se své lásky. „Protestovat a mlčet, neboť takový příkaz, který by vás opravňoval se o tom šířit, jsem nevydal a nikdy nevydám,“ Raesh se nevinně usmál a vrátil své prsty zpět k listinám.“Měl byste jít zpět, jinak se o vás budou bát.“

Shamak si vše, co princ řekl až bolestně uvědomoval. A to je úděl podřízených. Sloužit šíleným králům a nakonec najít záhubu v jejich šlépějích. Ale..tak strašné to snad nebude. „Dobrá, mladý pane. Dávejte na sebe pozor.“ neodpustil si válečník kapku starostlivé sentimentálnosti a zdržel se zbytečných protestů. Doprovázel jej pouze pohledem, dokud po Raeshově přítomnosti nezbyl pouhý závan jasmínu. Udělal v jeho výchově chybu?

Konečně... svoboda! Nebo alespoň její napodobenina – to jej vždy napadalo, když běžel po ulici směrem k Velké Knihovně. Takto v noci byla většině lidí uzavřena – ne tak jemu, neboť on platil přímo královskou daň za vstup. Svou drahocennou krev královské dynastie s bělostnými vlasy.
Cítil jak pavouček v jeho vlasech protestuje proti každému jeho dalšímu pohybu, avšak to on nevnímal. Každý jeho další krok byl cestou ke spasení jeho národa.

Proběhl celou návštěvníkům přístupnou částí Knihovny, než narazil na dveře, které se odemykaly jen vyvoleným. Klesl na zem a poklekl před nimi, ruce natažené před sebe. Pak krátká bolest jak, tenké, ostré jehlice projely jeho dlaněmi; krev vykreslovala na podlaze pentagram.
Jakmile byl celý, mocně zazářil a v zámku cvaklo, jak se otevřely závory do chrámu Nesmrtelnosti.

Hutné stěny prorostlé neznámým písmem, či spíše obrazci o jejichž významu mohlo tušit pouze pár přeživších Prastarých. Vlhkost napadala kámen, jehož povrch obrušovala do hladka a mnoho vzácných textů mizelo v nenávratnu. Železitý pach krve byl krocen kouřem běsnícím nad bronzovými zrcadly, na nichž se spalovaly rozličné esence. Všudypřítomné žlábky na odtok krve tvořily důmyslný systém pěti důležitých a základních pentagramů blízko hlavního oltáře. Nebylo zde svic, ani pochodní, přesto byl prostor nevtíravě osvětlen, že nikoho ani nenapadlo pátrat po jeho původu.

Raesh se nadechl a zvedl se, čímž vytrhl své dlaně jehlicím – mírně to zabolelo, avšak tato rutinní bolest jej již nedonutila sténat, jak tomu bývalo dříve. Spolu s drahocennými svitky a svým pavoukem vešel dovnitř a nechal první kapky vody spadnout na svá ramena.
„Přišel jsem, za noci první po krvavém úplňku, kdy hvězdy září nejjasněji a kdy krev nevinných prosakuje do hlubin země, do tvého chřtánu, ó Matko, ty která jsi stvořila náš svět a v jejímž lůnu se zrodil život, kterýžto jsi dala nám, smrtelným i nesmrtelným, abychom dál ve slávě šířili tvé jméno. Přišel jsem a nyní poklekám před tebou, aby bylo splněno, co bylo slíbeno a skončilo, co bylo předurčeno ke zhoubě.“

Prudký závan neviděného narazil do princových prsou a cosi nepopsatelného prošlo skrze jeho tělo. Jako by si Ona přála nahlédnout do útrob nemrtvého a přesvědčit se o jeho přísaze. Chlapcovi rány se zacelily a vše kolem na moment utichlo. Nasytila se krvavé oběti a nechávala Raesche projít dál. U jednoho ze sloupů se silou vůle na nohou držela sotva desetileté děvče. Těžká hlava ji přepadávala, zpola ji stravovala horečka. Po vnitřní straně stehen jí stékaly zlověstně rudé pramínky krve. Buď dnes padne za živou oběť a v případě kdyby rituál přežila…má slušnou šanci stát se chrámovou kněžkou.
„Očekávali jsme vás, pane. Pojďte.“ postarší vrásčitý muž, člověk, oděný v hrubé tunice bez zbytečného otálení zamířil průchodem do vedlejších prostor. Jmenoval se Plautus a podle běžných měřítek by už měl být dávno pod drnem, kdyby jednoho dne neobětoval svou duši pochybným praktikám.

Princ se zazubil, avšak... nebyl to nijak hezký pohled. Jeho jindy půvabná tvář dívky se celá zkroutila pod veškerým náporem síly, která jeho tělem projela při doteku Bohyně. Zhluboka vdechoval okolní vzduch pro jeho nasycenost mocí a magií a postupoval dál, hlouběji do utajené komnaty, tam, kde se sbíhaly odtoky krve do všech pentragramů, které pokrývaly podlahu a které byly popsány výše.
Podrážky jeho bot rozechvívaly vzduch pokaždé, kdy se dotkl kamenné podlahy.

Raesh přešel až k velkému kruhovému stolu, jenž vrůstal do skály, po které stékaly pramínky čiré vody. Kdyby vzhlédl, mohl by obdivovat nádheru Bohyně, jejíž vyobrazení bylo vtesáno hluboko do struktury kamene. Avšak tato monstrózní podobizna jej nikdy neděsila, jakkoliv se tesaři snažili, aby působila hrdě a hrozivě.
Vypletl ze svých vlasů pavouka a položil jej doprostřed stou, kolem rozvinul svitky. „Už jen dvě noci, Plaute,“ zašeptal a něco v jeho hlase bylo hrozivým a nebezpečným. Začínal už princ šílet? Nebyl by první, ani poslední.

Muž se zamumláním přitakal a pohladil se po pleši, kde nosil vypálený znak Matky. Sám musel být svým způsobem vyšinutý. Na tomto místě nebylo pokřivené vnímání nic nemístného. Naopak. Každý takový zde byl vítán. Prohnilý svět, zborcená pravidla společnosti, všemohoucí čas…to zde nemělo váhu. Zde plynulo bytí svým vlastním tempem. „Zdá se to neuvěřitelné, že? Tolik let jsme čekali na příhodný okamžik, na vhodnou konstelaci vesmírných těles, na uspokojivou míru nasycení Bohyně…a nyní nás od velikých činů dělí pouhé zrnko písku.“ zasýpal Plautus, svraštělé rty drcené v úšklebku. Třaslavou paží se dotkl zažloutlého pergamenu. Zbýval poslední detail. Krvavá víla.

„Ach ano. Je to velice vzrušující,“ přiznal princ a pohladil Romula po jeho chlupatém těle. „Nemám dnes tolik času – přistupme tedy k obřadu a naplňme Matčino lůno čerstvou krví.“ Raesh přešel do středu místnosti a pomalu se začal svlékat, odhalujíc svou bělostnou pokožku pohledům.

Kolem prince se začalo shromažďovat procesí zahalených postav. Ti, kteří se vzdali svého Já, se stavěli na cípy pentagramu. Plautus dovedl do místnosti dívenku. Sotva se potácela. Jisto jistě musela být omámená výluhem z půlnočních bylin. Bez známky odporu se nechala svléknout. Oproti Raeshovi byla její kůže špinavá, zanesená prachem. „Nevinná čistota, dnešní nocí poprvé poskvrněná darem přeměny v ženu…avšak stále cudná a mužem nedotčená.“ představoval děvče Plautus. Zostuzená lilie připoutaná k oltáři. Prostorem jako jeden hlas rezonovaly hrdelní modlitby, vzývání Nejvyšší.

Poslední kousek Raeshova oblečení spadl na zem a byl rychle odklizen, aby nezabraňoval krvi v jejím toku a dovolil zaplnit i ten nejposlednější kout místnosti její nezaměnitelnou vůní. Princ se s chladem a odporem zadíval na nahou dívenku před sebou a opět pocítil onu nechuť, která se v něm zvedala pokaždé v přítomnosti otravného kapitána. Strašné, jak se tyto pocity přenášely sem, za zdi chrámu.
Upír přešel k smrtelnici stejným krokem, jakým šelma přistupuje ke své oběti. Mírně se mračil, když se dotýkal jejích kolen, aby je od sebe oddálil.

Děvče se zdálo být povolné, ačkoliv trnulo nevysvětlitelnou hrůzou. Kdesi hluboko vřeštěla a oddávala se prastarým instinktům kořisti. Ale nezmohla ani na odmítavé zasténání.
„Ty synu První rasy, vyvolený mezi všemi, pokorný služebníku lůna naší Matky.“ Plautův hlas byl rozmělňován vibracemi. „Očisti lidské pokolení, daruj Bohyni pannenskou krev a utiš její hněv.“

Náhle se dívka bolestně prohnula v zádech jako tětiva luku. Oči otevřené dokořán. Byly nelidské, plné čehosi dávno pohřbeného a zapomenutého. Zrcadlil se v nich příběh okamžiku, kdy poprvé jeden člověk usmrtil druhého. Vybledlé rty němě artikulovaly. A Raesch mohl cítit jak mu mysl otevírá a prokluzuje do ní živelná síla. Slyšel šepot pradávného jazyka uvnitř sebe. Dnes v noci bude pronikat do těla samotné Matky.

Každá částečka jeho těla se roztřásla vzrušením a touhou pos pojení se svou Bohyní, jíž byl oddán každým kousíčkem sebe. Jeho prsty se opatrně zaryly do kůže dívky a její pánev byla přitáhnuta blíž k princovu oddaně klečícímu tělu. Hlasy kněžek se měnily v dokonalou vzpomínku, prostupující vším živým i neživým; podlaha začala hřát a zdálo se, že obrovitá podobizna bohyně nad stolem se již nemračí, avšak schovívavě usímívá. Její vlasy zářily jasným světlem, které stěží mohlo být pouhým odrazem světel světa.

A pak do ní pronikl, aby si přivlastnil tělo krásnější než všechny slova básníků, neboť to bylo vryto hluboko do představ jeho duše.

Rzí pokryté okovy matně zachřestily a dětské prstíky naléhavě tiskly Raeschovo boky. Dívka zvrátila hlavu a bolest křivila její tvář. Nepřirozeně jasné oči však nedovolovaly princi, aby byť mrkl. Purpurové slzy zkrápěly její vlasy, šíji…ba i vlhký a těsný klín, v němž upír rozpoutal spalující žár. Krev omývala její tělo, jako by ji po něm se zvrácenou láskyplnou péčí roztírala sama Bohyně. Žleby se plnily. Aura hladověla.

Ano, jeho Bohyně žádala krev a on jí ji přes toto až zvrácené spojení nabízel. Zatímco znásilňoval to křehké, tak mladé tělo, krev znesvěcovala jeho panensky neposkrvněnou kůži, splétala vlasy a smotávala je do nevzhledných chuchvalců, jak se otíraly o pošpiněnou zem. Pentagramy začaly zářit mocným světlem, jakmile se do nich nalilo potřebné množství krve. Atmosféra houstla a ve všech zúčastněných bylo znát jisté napětí. Bylo to jako experiment.

Pomatení smyslů doléhalo na každou živou bytost. Propadali transu, oddaní otroci svého přesvědčení. Oči převrácené v sloup, zrudlá bělma. Siluety míhající se ve stínech, jež zanikali pod náporem Světla.
Dívčiny nehty rozedřely v osmi pravidelných rýhách princovu hladkou kůži. Vrchol onoho dokonalého spojení, kdy se promísila krev upíří dynastie s tou, již žádala Matka. Po té se zneužité tělo dívky bezvládně sesunulo pod Raesche. Zdálo se, že je mrtvá. Nevydržela nápor převtělení a obrovskou ztrátu krve. Příliš slabá, pomíjivá krása poupěte. Bytí Bohyně z ní vyprchávalo a prosycovalo chlapcovo okolí. Bezostyšně se do prince cosi hanebného zakusovalo, jako kdyby mu rvalo kusy masa. Ačkoliv tělo zůstávalo neporušeno.

Chlapec se opřel dlaněmi po stranách dívčina bezvládného těla a ztěžka oddechoval. Oči měl vytřeštěné, podlité krví a touhou, která pomalu vyprchávala, neboť musela uvolnit místo logickému myšlení. Krev z jeho zad stékala dolů a i jeho klín byl celý vlhký a zakrvácený pro dívku. Nakonec se uklidnil a stáhl se pryč ze středu místnosti; síla magie mu však stále svazovala srdce a jazyk.
Cítil, jak do něj proudí a bylo to až neuvěřitelné.

Těstě předtím, než omdlel, jeho tvář probleskl záchvěv spokojeného úsměvu.