Ztracen v temném lese

Byla noc. Nad ztemnělou krajinou hustých hvozdů vycházel měsíc. Nastal úplněk. Černou nocí se neslo vytí vlků. Oněch nenáviděných stvoření, jejichž tesáků a drápů se každý bál. V těchto temných časech, kdy v Čechách žila jen hrstka odvážných a zocelených pohanských kmenů, byl vlk pekelnou bestií, mnohdy dosahující i velikosti medvěda. Ani ti nejodvážnější lovci se při úplňku nevydávali na lov, neboť každý totiž věděl, že úplněk má temnou, magickou moc.

Na pokraji temného šumavského hvozdu se utábořil nově příchozí kmen pohanů. Ozbrojení muži zapálili veliké ohně, aby odehnali šelmy, poté se chopili seker a jali se kácet les. Pro založení nové osady je třeba prostor. Na všech se tkvěla únava a vyhladovění z dlouhého pochodu neznámou krajinou. Nejvíce trpěli starci s ženami a dětmi. Proto náčelník i přes protesty šamana a svých mužů vydal rozkaz pro lovce, aby se chopili luků a vydali se na lov. V rozčilení pak nazval šamana, pokoušejícího se mu vysvělit, jak moc je to nebezpečné, starým bláznem, za což se mu poté příkře omluvil, protože šamani byli mezi lidmi ctěni a nemohl si ho rozhádat, nicméně své rozhodnutí nezměnil.

Velitel lovců Wolfrik přeze svá přesvědčení uposlechl náčelníkova rozkazu. Kromě svých mužů Wolfrik odpovídal i za plnění náčelníkových rozkazů, byl tedy též i velitelem ozbrojených sil kmene. Jako voják byl zvyklý plnit příkazy. Nic jiného mu většinou ani nezbylo. Svolal nejlepší lovce kmene. Wolfrik si potrpěl na disciplínu a muži už za léta pod jeho velením uznali jeho autoritu a byli mu bezmezně oddáni. Každý bez výjimky musel být ozbrojen lukem se šípy, křesadlem, loučemi, dýkou a sekyrou. Mnozí se ale ozbrojili ještě mečem či kyjem a samozřejmě si každý vzal nějaké jídlo a pití. Mezi lovci panovala mizerná nálada, neboť si byli jisti, že nic neuloví. Šamana, vykonávajícího oběť bohům nikdo nevnímal a Wolfrik dokonce odvrátil pohled, když šaman pozvedl srp a podřízl jím krk výstavní krávě. Vždy uctíval bohy, ale nechápal, proč museli bohům, těšícím se z hojnosti dávat tak velkolepé dary, když všichni hladověli, protože obětované zvíře nesmělo být pozřeno. Po skončení obřadu šaman popřál zachmuřeně lovcům úspěšný lov a každému pověsil na krk amulet, který měl odhánět síly zla, načež ještě rukama upatlanýma od krve nakreslil každému červenou hlínou na čelo bojová znamení. Poté se šaman otočil k Wolfrikovi:

„Dávej si pozor, příteli, cítím, že v těchto končinách číhá víc, než jen lítá zvěř.“ pravil šaman.

„Nebojím se.“ odpověděl Wolfrik

„Nepochybuji o tvé statečnosti, Wolfriku, děsí mne síly, se kterými budeš mít v nastávajících okamžicích co dočinění.“
S těmi slovy si z krku sundal jeden z mnoha amuletů, jimiž se pyšnil.

„Ty, co jsem vám dával na začátku, nefungují, neboť amulety jsou nesmírně vzácnými předměty, tento je však zaopatřen zaklínadlem, které tě ochrání před temnotou, dokud jej budeš mít na sobě. Opatruj se.“

Wolfrik si amulet pověsil kolem krku, zcela prostě odpověděl:

„Děkuji.“

Otočil se a dal lovcům povel k pochodu. Muži se dali na pochod směrem k lesu. Starý šaman jen se zármutkem hleděl na statné válečníky, odhodlané položit svůj život pro dobro kmene.

Azrael seděl u masivního bukového stolu, na němž ležela nesmírně tlustá kniha se zažloutlými listy. Azrael do ní právě bledou rukou, držící brk rudý jako krev zapisoval jména nově narozených. Jakmile napíše všechny narozené, dá se do mazání jmen těch, kdo zemřeli a zároveň se vydá pro jejich duše, aby je přivedl před boží soud. Byl andělem smrti, správcem duší, posledním, kdo zemře, nucen nést břímě smrti až do konce světa. Oděn byl v černý plášť s kápí, ušitou z čiré temnoty, přes níž mu nebylo vidět do obličeje. Šedočerná křídla měl orosená kapkami vody. Na zemi vedle něj ležela kosa se stříbřitým ostřím, kterou užíval k oddělení duše od těla. Když začínal mazat jména umrlců, náhle a bez varování se před ním zjevila žena. Byla překrásná, měla černé havraní vlasy, jež jí splývaly na zádech, oblečena v prostý, světlounce modrý splývavý šat, který zdobil jen náhrdelník ze šnečích ulit, jež měla pověšený kolem krku. Byla to Morana, pohanská bohyně smrti a vládkyně zimy. Teď však její místo zastoupil Azrael. Všemohoucí se chystal s lidmi, které stvořil, vykonat něco velkého, zasvěcení archandělé mluvili o čemsi, co nazývali „Bible“. Morana nechápala plný význam toho slova, proto přišla za někým, kdo jí byl blízký. Kdo jí ostatně mohl být bližší než anděl smrti? Azrael na ni úkosem pohlédl, na chvíli spatřila jeho oči, podlité krví.

„Nemám na to teď čas, Morano, sám nevím, co má v úmyslu, ostatně ani mne to příliš nezajímá, byl jsem tu s Bohem, dříve než stvořil svět, jsem první co kdy stvořil.“

„Proč mě ale nahradil,“ skočila mu do řeči Morana, po tváři jí stékala maličká, průzračná slza.

„Chce dát lidem novou víru, víru v jediného boha, v něj.“

„Co teď se mnou bude,“ zeptala se tiše.

Azrael luskl, před ním se objevila police. Na polici byly úhledně seřazeny hodiny nejrůznějších tvarů a podob. Byly tu všechny hodiny, které lidi vyrobili, nebo vyrobí, od přesýpacích, po hodiny digitální. Bez zaváhání vzal do ruky černé, nesmírně velké a staré přesýpací hodiny. Na hodinách byl štítek se jménem: Morana. Odložil hodiny zpět, neboť seznal, že bohyně má ještě dost času. Sklonil hlavu zpět ke knize, rozhovor ho přestal zajímat.

„Co teď se mnou bude,“ opakovala neodbytně svou otázku. Azrael jí odpověděl, aniž se přestal věnovat práci:

„Lidé na tebe nezapomenou, každý rok bude tradičním rituálem vynášení panenky Morany, kterou bude představovat figurína nebo samorost, kořen, či větev a po zakončení průvodu bude následovat její upálení a utopení.“

Morana se beze slova otočila a byla ta tam. Azrael smazal poslední jméno, vstal a sebral z police potřebné hodiny, které všechny naskládal do připraveného vaku a přidal i Velkou knihu, poté ze země sebral kosu a dlouze hvízdl, před ním se zhmotnil kůň, měl černou srst i hřívu a oči mu plály jako dva řeřavé uhlíky. Azrael koně pohladil, poté mu upevnil na hřbet sedlo a nasedl.

„Kam chceš, jet můj pane,“ zeptal se kůň hlubokým hlasem a pohodil hřívou, černou jako noc.

„Do prvního nebe, mezi lidi,“ odpověděl Azrael.

Kůň vyrazil tryskem do říše lidí. Ze třetího nebe to zdaleka pro statného hřebce nebylo daleko, horší to měl, když jeho pán jel do sedmého nebe, kde sídlí Stvořitel, to byla teprve námaha! Azrael pohlédl na list papíru, na němž byl seznam zemřelých a který si vypracoval, než tato jména smazal z Velké knihy, byli mezi nimi i lidé na pokraji smrti. První jméno na seznamu bylo: Wolfrik.

Skupina lovců zápasila s hustým porostem, les jako by se bránil, větve zachytávaly jejich paže a bránily jim v postupu, ostré trny píchaly muže do tváří. Mnozí zakopávali o hustou spleť kořenů. Trnité houští bylo tak husté, že se lovci začali prodírat kupředu s pomocí seker. K tomuto úkonu však bylo třeba uhasit louče, čímž ztratili přehled jeden o druhém. V černočerné tmě hustého lesa nebylo vidět na krok. Wolfrik náhle seznal, že neslyší ostatní, že je sám, slyšel jen vlastní šramot, cítil, jak se mu rozbušilo srdce.

„Slyšíte mě někdo,“ zakřičel do tmy, odpověděl mu jen šepot šustícího listí, do něhož se opíral lehký větřík. Pochopil, že se mu ostatní ztratili. Pocítil touhu otočit se a jít zpátky. Ne! Rozkaz zněl jasně, krom toho, jak by dopadl, kdyby se jako zbabělec vrátil zpátky k hladovějícímu kmenu? On, neohrožený válečník nebude utíkat před nějakým trním! Prodral se skrze keř. Zde křoviny končily a začínal druhý pás hustého stromoví.

Stromy byly natěsnané neuvěřitelně blízko u sebe. Jak postupoval dál, byly mohutnější a mohutnější. Náhle se povrch lesa začal svažovat do nízké kotliny. Sešel dolů. Před sebou spatřil jeskyni. Najednou pocítil únavu. Už ani nevěděl, jak dlouho se prodíral mezi stromy a lesním porostem. Zakopával o pařezy, víčka se mu klížila. Uvědomil si, že v nastálé tmě nic neuloví. Rozhodl se, že si v jeskyni odpočine a ráno si najde cestu zpátky a možná i něco uloví. Vlezl do jeskyně. Byla sice nízká, ale celkem prostorná. Odhadl, že by se sem vešlo zhruba pět ležících mužů. Pohodlně se schoulil, tak, aby mohl případně rychle zaútočit. Byl tak unavený, že ani nerozdělal oheň, stejně by tím jen přilákal dravce. Připravil si vedle sebe luk se šípy a pevně stiskl sekeru. Než usnul, přemýšlel, co se stalo s ostatními. Nakonec, provázen hrůznými představami, upadl do neklidného spánku. Probudilo ho hlasité vytí. Podvědomě, jak byl zvyklý, se vymrštil a bouchl se hlavou o strop, zaklel a připravil si luk, do jehož tětivy už předem zasadil šíp. V jeskyni byla tma jako v pytli. Vylezl ven a rozhlédl se. Kotlinu osvětloval stříbrný svit měsíce v úplňku. Z dálky k němu dolehlo další vytí.

Wolfrik rychle vytáhl křesadlo a pochodeň, kterou rychle zapálil. Luk položil na zem a rozhlédl se. Cítil, že ho něco pozoruje. Ve tmě zahlédl pár zelených očí. Vlk? Ne, ty oči nebyly vlčí. Byly mnohem kulatější, skoro jako ty lidské. Vzpomněl si na jednoho z lovců, který míval stejné oči. Rychle se chopil luku a vystřelil naslepo do křoví, kde před chvílí ony oči spatřil. Ze tmy se ozvalo zakňučení, zavrčení a poté jakýsi skřípot, jako když zuby hryžou dřevo a před Wolfrika dopadl na zem okousaný šíp. Jeho hrot byl od krve. Pohlédl do křoví. Stín se pohnul a vkročil do světla hořící pochodně. Tvor vypadal jako obrovský člověk zkřížený s vlkem. Na těle neměl ani škrábanec od šípu, který ho musel zasáhnout. Wolfrik zahodil luk a sáhl si pro amulet. Nebyl tam! Musel ho někde ztratit! „Tak tedy pěkně po staru!“ zabručel si, potěžkal sekeru a mrštil ji po stvůře hodem tak silným, že by rozpůlil člověka.

Sekera zasáhla bestii přímo do hrudníku. Vlkodlak zachrčel bolestí, popadl sekeru a vyrval si ji z těla. Wolfrik se vítězoslavně usmál, tohle znamenalo jistou smrt. Pohlédl na hrudník příšery, rána se okamžitě zacelila. Zvíře mrštilo sekyrou do stromu a mocně zavylo. Wolfrik zatím tasil meč a postavil se, drže v jedné ruce pochodeň, v druhé meč, připravený zaútočit. Vlkodlak se mohutným skokem vymrštil přímo k Wolfrikovi. Wolfrik však byl připraven a vší silou bestii přetáhl hořící pochodní. Vlkodlak zařval (na vlkodlaky působí jedině stříbro a oheň), a zmítaje se v bolestných křečích máchl prackou, Wolfrik viděl, jak se na ní zaleskly drápy. Ucítil prudkou bolest v břiše. Podíval se dolů. Spatřil ve svém břiše hluboké škrábance. Spadl na zem. Zrak se mu zmlžil. Než upadl do temnoty, spatřil, jak se vlkodlak, skučící bolestí odpotácel do stínu stromů.

Azrael zastavil koně. Všude byly stopy po souboji. Před sebou spatřil v rozryté půdě ležící, bezvládné tělo se třemi hlubokými škrábanci na břiše. Vytáhl malé, ručičkové hodinky. Čas na nich stál. Rozhlédl se. Nikde žádná duše. Co to mělo všechno znamenat? Znovu pohlédl na hodinky. Na skleněném povrchu byly tři hluboké rýhy, z nichž do hodinek proudila černá barva. Po chvíli byly hodinky zcela černé. Ručičky hodinek se začaly znovu pohybovat a člověk, ležící před ním začal dýchat. Azrael hodinky pečlivě schoval, poté z brašny vytáhl Velkou knihu a do kolonky Nemrtví- Lykantropi připsal jméno ubohého vůdce lovců, který jen svědomitě plnil rozkaz udělený zbrklým náčelníkem. Lov byl u konce.

Wolfrik otevřel oči. Viděl neobyčejně ostře a cítil každý pach kolem sebe. Zavyl na měsíc a rozeběhl se vstříc kořisti…