Nápad

Bože, dneska v noci jdu na záchod už asi po třetí. Chce se mi spát. Otevřu dveře od toalet a vejdu. Je to prostorná místnost. Nebo spíš chodba, protože má troje dveře. Dvoje na jedné straně, mezi nimi u zdi onen porcelánový bůh a jedny naproti. Všechny dost velké na to aby jimi proudily davy a přitom to má být spíš intimní místo. Co naděláte, stará budova, asi se chodilo za potřebou ven v době kdy to stavěli. Za mísou, naproti jedněm posouvacím dveřím je kuchyňská linka. A na ní meloun. A v něm lžíce, dám si, dobrej meloun, sladkej. Pak jsem teda vykonala tu věc, kvůli které jsem vylezla z postele už nejmíň potřetí. Jaká úleva, nechápu, zas jsem tolik nepila. Prý je to z určitýho napětí, řekl mi kdysi někdo chytrý. Kdo by nebyl napjatý z hajzlu, který má troje dveře?
Dokonáno, natáhnu si kalhotky a stáhnu tričko, otočím se a spláchnu a stojí tam týpek. Fakt. Opřený o posouvací dveře za mísou, naproti linky, má zkřížené nohy, v rukou ten dobrej meloun a kouká do země. A je úplně žlutý. A mokrý. Ne žlutý. Spíš bílý, průsvitný nebo úplně bezbarvý. Prostě nejsvětlejší odstín světlé mu kape z vlasů a stejně světlou má kůži i oči.
- Čau – říká.
- Čau – říkám.
- Dáš si meloun?
- Už jsem měla, je dobrej. Dík.
- Nemáš zač.
- Stojíš tu dlouho? – ptám se, trochu nervózně, páč přemýšlím nad tím co mohl a nejspíš taky viděl.
- Hmm – kývnul – Vadí? – říká lhostejně.
- Ne, v pohodě – říkám jakoby nic.
Nebyl to vůbec můj typ, krátké světlé vlasy, normální hadry, vypadal jak mrtvola, tak bílý a už na pohled příšerně studený, dokonce snad i mokrý, ale stejně se mi líbil. Ono když někoho potkáte na záchodě, při činnosti, kterou i královny vykonávaj samy, je jasný, že to nebude jen tak někdo.
- No a co tady tak stojíš, na hajzlu? – ptám se.
- Čekám.
- Jako na mě?
- No.
- A čekáš dlouho?
- Ne, v pohodě. Meloun?
Dám si, je dobrej, sladkej.
- Dobrej meloun.
- Dík, je pro tebe.
- Dík.
Dám si, dobrej meloun, sladkej.
- Asi už půjdu – říkám, když si uvědomím, že tu stojím jen v tričku a kalhotkách a je mi zima na bosé nohy.
- OK, tak jdem.
Byla to dlouhá cesta. Prošli jsme snad všechny chodby v budově a byla to velká budova. A potkali hodně lidí, kteří se courali po budově v pyžamech a mikinách, navštěvovali se a potkávali a chodili z pokojů na jiné pokoje za jinýma lidma a jiným pitím a na balkóny a terasy na cígo a pohled na noční oblohu. A my se s něma zdravili a oni nás zvali na pití, na cíga i špeky, ale stejně jsme si jich moc nevšímali, protože jsme si povídali. A hodně. Teda hlavně o mně. Probírali jsme co dělám, co dělat chci, co dělat budu a proč a jak. A probrali jsme celej můj život a všechno co s ním chci nebo hodlám udělat. A říkala jsem mu o tom co všechno chci napsat a jak mi to nejde. A jak bych nejraději celou svou hlavu vyblila na papír, nebo alespoň pár lepších příběhů o postavách, které mi straší ve věži, se kterýma žiju a kterými se čas od času stávám a jak bych chtěla osvobodit sebe i je. A říkala jsem mu jak je sakra těžký najít způsob jak to udělat. A on mě utěšoval, že to bude dobrý, že to zvládnu, že se to pokusí zařídit. A to mě trochu zarazilo, protože mi došlo, že vůbec nemám páru s kým mám tu čest. Zastavila jsem se abych si ho pořádně prohlídla. Už nevypadal tak průsvitně ani chladně, ale pořád na mě jeho zjev působil poněkud záhadným dojmem tak jsem zeptala:
- Promiň, kdo jsi?
- Ty nevíš? – zasmál se, vůbec ne překvapeně a já si připadala trochu hloupě a jen jsem zakroutila hlavou, že ne.
- Napovím ti. Jsem něco co tví přátelé nemají.
Aha, proto ta průsvitnost, světlá barva a všechna ta podivnost co z něj vyzařovala. No jasně, příliš zajímavý na to aby byl skutečný, říkala jsem si v duchu smutně.
- Tak už vím, že jsi z mé hlavy, ale pořád nevím co jsi zač.
- Snaž se trochu.
- No jo...něco co mí přátelé nemají...Pochopení?
- Ani náhodou.
Sakra, příliš sebevědomé, hned jsem věděla, že jsem mimo.
- Jsem něco co ty máš a oni ne.
- Nějaká schopnost?
- To ne, ale něco co pochází od tebe, něco ti pomůže ve tvém snažení. Něco co ti dá směr a otevře cestu.
- Achjo, nic mě nenapadá.
- Ale jo, jen se musíš snažit.
- Fakt nevím, nemám žádný ná...Nápad?
Jen se usmívá a přikyvuje.
- Cože? Ty jsi můj Nápad?
- Přesně tak – říká a tváří se potěšeně, že jsem na to přišla, ale mě to vůbec nepotěšilo.
Taková blbost. Takových nápadů jsem už měla mrtě a stejně z toho vždycky bylo akorát velké nic.
- Ty nemáš radost? – vypadá asi tak zklamaně jako nejspíš já.
- Promiň, já nevím co s tebou. Takových jako ty už bylo...
Zabočila jsem do svého pokoje, kde na mě čekala má postel a on se mi začal vzdalovat.
- Jen si mě musíš zapamatovat. Slyšíš? – volá za mnou z chodby – Jen si vzpomenout až se ráno vzbudíš. Prosím, nezapomeň na mě!
- Dobrá, nezapomenu, slibuju -a zavírám před ním dveře, už nebyl vůbec průsvitný,
ani chladný a nevypadal mrtvolně nýbrž velmi živě – nezapomenu- lehám si do postele a opakuju si – nezapomenu tě, nezapomenu tě, nezapomenu...
Pak jsem usnula a zdál se mi sen. Šla jsem po chodbě a byla tam spousta žlutého světla a naproti mě šla moje kamarádka a já ji zastavila říkám:
- Musím ti něco říct, protože to nesmím zapomenout, rozumíš? Potkal mě jeden můj Nápad a já ho nesmím zapomenout, musím ti to říct, než to zapomenu. Šla jsem na záchod a on tam byl a vypadal hrozně zvláštně a měl meloun a v něm lžíci a byl sladký, ten meloun myslím, on byl žlutý, ne ten meloun, tak jsem si dala ještě než tam byl a pak mi říká čau a já mu říkám čau a pak jsme se procházeli a dlouho si povídali a – pak jsem se vzbudila protože se mi chtělo na záchod a taky mi zvonil budík.

I když je budík největší zabiják vzpomínek a snů, já přesto vstávala s jedinou myšlenkou – že nesmím zapomenout na svůj nápad.