Vánoční dárek

Byl zimní večer a ona se vracela domů od jezera, na kterém se před chvílí doklouzala. Od rybníku vedla úzká neosvětlená cestička, která kličkovala mezi stromy, keři, polokeři i bylinným porostem. V měsíčním svitu rozeznala tisíce vloček padající k zemi, sníh pod jejími nohami křupal do rytmu jejích kroků a v dáli viděla světla vesnice, do které měla namířeno. Do toho všeho foukal zimní vánek, který roztancoval listí stromů i keřů lemující cestičku. Zaposlouchala se do rytmického šustění. S takovým přírodním koncertem přišla až do vesnice. Na návsi zářil velký vánoční stromeček ověšený různými baňkami, slaměnými ozdoby, zvonečky a celý byl zahalený zimní peřinou. Na chvilku se zastavila, aby si vychutnala ten okamžik, kdy je u stromku úplně sama. V tom se z nedalekého kostelíka začali ozývat zvony. Právě odbyla 23. hodina a ona ještě nebyla doma. Rozeběhla se vesnicí zapadanou do bílé sněhové pokrývky a za chvilku už stála u malého rodinného domku. Než stačila zazvonit, otevřela jí maminka. Místo toho, aby se zlobila, jen se na ni usmála a podávala ji hrnek s horkým čajem. K čaji zakousla kousek vánočky a rychle šla spát. Zítra bude velký den.
Druhý den ráno nemohla samou nedočkavostí dospat. Sluneční paprsky ještě zdaleka nepokryly ranní krajinu a ona už byla převlečená v obýváku a dívala se na tradiční vánoční pohádky. Celý den pak pečlivě pomáhala s přípravou na štědrovečerní večeři. Když nastal ten pravý čas, všichni usedli ke stolu. Při večeři si povídali různé historky, ale i nejtajnější přání. Po večeři se odebrali ke stromku, kde byl pro každého nejeden dárek. Jen ona nic nedostala. Zklamaná a smutná se odebrala na dvorek, kde sedla na lavičku a začala přemýšlet, co se stalo. Zapomněli na ni snad? Vždyť je jejich dcera! Jak by mohli zapomenout? Její smutek ale najednou něco přerušilo. Byl to opravdu zvuk, který slyšela nebo má jen halucinace? Zaposlouchala se, a znovu se ozval. Šla po zvuku, až došla za dům, na jejich obrovskou zahradu. Ten zvuk přicházel z jejich starého kumbálu. Teď si ale všimla, že vypadá poněkud jinak, než byl naposled, co ho viděla. Šla se celá zvědavá podívat dovnitř, a co nevidí. Její sluch nelhal! Stál tam! A opravdový! A přesně ten, kterého si vždy přála! Měl sametově černou srst a hříva i ocas se vlnili až k zemi. Ano, byl to kůň. Dostala svého prvního koně.
Protože je ale kůň společenské zvíře a kdyby byl sám, nedělalo by to dobrotu, hned druhý den ji čekalo ještě jedno překvapení. V brzkých ranních hodinách před domem zastavilo auto a z dopravníku, které vezlo za sebou, vyběhl další kůň. A byl přesně takový, jaký čeká na zahradě. Teď je ta nejšťastnější holka na světě. Nemá jednoho, ale rovnou dva frízské koně. Ty, které si tolik přála.

Jak ale rodiče znali, její největší přání, když se jim o tom nikdy nezmínila? Zapůsobilo snad vánoční kouzlo?