Bezejmenná jáma

Bezejmenná jáma


„V hlubinách ukryté jeskyně nejsou určeny bádání vidoucích očí, neboť zázraky, jež střeží, podivné jsou a strašlivé. Prokletá je zem, kde mrtvé myšlenky jako nové žijí v prapodivných tělech, a zlovolná je mysl, kterou žádná hlava netřímá. Neboť se již dlouho tvrdí, že duše ďáblova příznivce ze své mrtvolné hlíny nespěchá, nýbrž červa hlodavce živí a vzdělává, dokud z hniloby nový život nevyraší a tupí mrchožrouti podzemští schopnosti týrat jej nezískají a do obludných rozměrů nenarostou, by jej usoužili.“
H. P. Lovecraft



„Uvidíš strašné věci. Ale nesmíš se ani na chvíli zastavit. A nikdy se neohlížej za sebe, i kdybys třeba slyšela, jak někdo volá tvoje jméno,“ napomínala ji starší klášterní sestra.
„Nesmím se vůbec ohlížet, sestro Michaelo?“ zeptala se zmateně mladá novicka.
„Nikdy.“
„Proč?“
„V životě se taky nesmíš ohlížet na to, co se stal dřív. Když si nedáš pozor, klidně by tě to mohlo taky zabít,“ opáčila kněžka a pokrčila rameny.
Nejistá novicka nerozhodně potěžkala v zkřehlé ruce objemné kovové vědro. Vlastně to byl spíš veliký džbán s jedním kluzkým hadovitým uchem. Stála společně s druhou řeholnicí před těžkým kamenným poklopem, který vedl kamsi dolů do tmy…
Roztřásla se lezavou zimou.
Svíraly je masivní zdi zasmrádlého sklepení a z nízkého hliněného stropu už nejmíň tisíc let zpátky začínaly rašit drobné krápníky. Už slyšela snad až příliš mnoho příšerných pověstí o doutnající jámě vyhlodané hluboko ve výživném humusu vlhké černé hlíny, o dutých dírách plných zpopelněných zbytků zpřerážených těl a o odporně páchnoucí propasti spadající palčivými průrvami přímo do horoucích pekel, plných nepopsatelného tělesného utrpení…
Lepkavá tma.
Když se zase začalo ozývat to zvláštní sténání z hlubin podsvětí, lidé z okolí dostali strašný strach a začali zamykat dveře domů. Vždy když opět uslyšeli ten srdcervoucí dívčí pláč, přihnalo se zpravidla do obce nějaké neštěstí. Ztráceli se lidé a stávaly se nehody. Někdo nehodný za to musel tak jako tak zaplatit.
„Bojíš se?“ ptala se jí chorobně bledá kněžka s matnýma očima, černýma jako samo zaprodané peklo.
„Já? Nikdy,“ odsekla okamžitě, i když se div nezadusila vlastním opuchlým jazykem. Nikdy by nikomu nepřiznala, že jen pouhopouhá myšlenka na tu temnou díru v dutém břiše země ji naplňuje nepopsatelnou hrůzou, která ji celou rozechvívá jako osikový list. Morbidní zvědavost vedla k strašlivým legendám, kde se z nedostupné dálky ozývalo zmučené sténání z nitra tuze zkostnatělé země. A skutečně znělo tak trochu jako usedavý dívčí pláč.
„Naše minulost patří do temnoty. Jakmile jsem začala sloužit v klášteře, vezdejší život už pro mě neměl žádnou cenu. Jediná věc, která dává skutečný smysl, je totiž konečná smrt. A možná holá lidská duše, když se konečně osvobodí z okovů zetlelého těla,“ řekla Michaela.
„Náš řád patří do temnoty. Proč si myslíš, že právě my opatrujeme mrtvé?“ odvětila zbožná novicka.
„Máš pravdu,“ uznala zamyšlená sestra. „Ale poslední dobou mi přijde, že řád postupně upadá. Dokonce i matka představená je najednou nějaká jiná. Jako by konečně začala stárnout.“
„A proto chce tu zvláštní vodu?“
„To já nevím. Ale abatyše se nikdy sestrám s ničím nesvěřuje. Ty jsi z nás nejmladší. A ještě jsi ani nestačila složit svůj řeholní slib. Možná to má být něco jako tvoje poslední zkouška.“
„Jestli je to tak, nesmím ji zklamat,“ slíbila nahlas ubohá, nezdravě hubená novicka.
„Kéž je Bůh s tebou.“
Zasmušilá sestra ji pomalu políbila na obě tváře a vtiskla jí do dlaní dlouhou štíhlou svíci vymodelovanou z černého vosku, se kterou mlčenlivé řeholnice už kolikrát až do noci držely chmurnou stráž u mrtvého těla na tvrdé dřevěné lavici, dokud se těžce zkoušená duše společně s nimi nedočkala spásného úsvitu, který pronikal do temné krypty úzkými gotickými okny skrz vybledlé skleněné vitráže.
„Věřím, že se k nám vrátíš stejnou cestou, jakou jsi od nás odešla,“ zašeptala tiše sestra Michaela, když za ní zavírala těžká, železem pobitá vrata. Novicka jí na rozloučenou pouze pokynula zmrzlou rukou.
Tam v bílé jeskyni plné palčivého ledu pocítila cosi jako chmurnou předtuchu. Bylo to něco hluboce známého, a přece nikdy nepoznaného, jako skryté střípky mysli rozházené mezi vápencovými krápníky a zbujelým mechem na místech, kde ještě občas zasvítí zbloudilé paprsky lesního slunce. Připadalo jí, jako by se po dlouhé době opět vracela domů. Nedovedla to nijak vysvětlit, ale vždycky patřila jedině do temnoty.
Prosté klášterní povinnosti jí den co den přinášely milovaný vnitřní klid, kterého by nikdy nemohla dosáhnout jinak než modlitbami a přísným půstem. Neděsila ji noční hlídka u hrobu ani srdceryvný pláč nad mrtvými, pro které by jinak nikdo jiný kromě milosrdných sester sám od sebe netruchlil. Smrt byla stálou obyvatelkou jejich chmurného chrámu. A ony ji přijímaly celým svým zmírajícím jsoucnem, jako by byla jednou z nich.
Bílá Mora s kosou byla jako jejich nejstarší a nejděsivější sestra.
Zato novicka byla jenom poslední, nově přijatá členka. Sotva se stačila sama vylíhnout ze ztvrdlé skořápky bezcílného života vezdejšího. Dokonce i její nepohledný obličej si ještě jakž takž uchoval dojemně neladné dětské rysy, částečně skryté pod obrovským bílým čepcem. Plnohodnotné jeptišky nosily na holé hlavě vždycky černé zavinutí a jejich sinalé tváře navíc tonuly v milosrdném stínu objemné těžké kápě, cudně stažené hluboko do čela.
Svítila si posmrtnou svící a vedla ji jen její zjitřená fantasie. Dlouhé, předlouhé rukávy jejího volného řeholního roucha se couraly v mělkých kalužích tekutého mrazu. Mezi dvěma vysokými krápníkovými sloupy je ukrytý tajný vchod do podsvětí kamenných chodeb, nekonečného království minerálních hranolů a zamlžených zvuků prýštící podzemní vody…
Byla tam už úplná tma a zima jako ve sklepě.
Vidí, jak je ten kluzký kámen na světle průsvitný. Je napnutý, plochý a pružný jako stažené svaly a silné šlachy. A lesklé krystaly jsou voskově žluté, přesně jako kosti. A kousek za touhle úzkou chodbou leží obrovský dóm, vlhký a studený jako tlející tkáně a vyschlé cévy nějakého dávno, pradávno mrtvého těla. Popošla o další krok a chmurnou chodbou opět provanul vzdálený větřík…
Propadala se pořád dál a dál.
Starodávná klášterní knihovna dodnes uchovávala mnohé děsivé svazky, které by každý ortodoxní inkvizitor okamžitě odeslal přímo na planoucí hranici. Přečetla příliš mnoho knih, které byly mnohem horší a hnusnější, než bývali lidé s okoralou morálkou a pokryteckým strachem z temnot. Vždycky ji fascinovala odvrácená stránka nevysvětlitelných jevů. Znovu si vzpomněla na volné verše z obávaného Necronomiconu, které nikdo nikdy nesměl přečíst nahlas:

Neboť pekelná propast leží pod světem
je dostupná klesajícím žebříkem
který má sedm příčlí
je dostupná sestupnou stezkou
která má sedm bran
a tam je zřízen
trůn
zlé a zhoubné síly.
Protože z dutin světa
vyráží ven zlí démoni
zlí bohové
zlí lapači duší
zlé přízraky
zlí ďáblové
zlé larvy
a dokážou nepravá znamení
smrtelnému člověku.

A MRTVÍ POVSTANOU A UCÍTÍ KUŘIDLO!!!

Neproniknutelné černo, sladká smrt, konečné zničení, surová síla, morbidní moudrost, krevnatá masitost, která tvoří veškerý vezdejší život. Ježatá plíseň všude kolem. Připravena spatřit stíny, tmavé stíny, které jsou na světle popírány. Ten poslední verš jí málem explodoval v hlavě, když si uvědomila, že možná její myšlenky samy od sebe vyvolávají mrtvé smetené v těchto tunelech…
Zarostlí v zatracení.
Probudí se v slepých tunelech a úsecích, které končí hliněnou zdí. Jejich bezcenné duše plují v podzemí jenom jako dávné odlesky. Vlhce se koulejí sem a tam v inkoustově černé tmě. Ochablá, uzlovitá změť chapadlovitých chlopní uzavírajících v sobě jejich měkká těla bez jakýchkoli kostí, chrupavek či pevných tkání. Prostě kompaktně konzistentní hmota…
Měkká.
Slizká.
Studená.
Zazdálo se jí, že v dálce zaslechla kradmé kroky. Nebylo to nic určitého, jen vzdálené zvuky přicházející z hlubin. Mohly to být obrovské krysy, mohli to být beznozí podzemní úhoři. Nebo slepé skalní šelmy s ostrými zkrvavenými zuby…
Byl to jen její prchavý pocit, navozený trpkou vůní zkažených kořenů a svíravou chutí nasládlé dolní vody?
Cítila, jak ji něco následuje.
Nebo si to možná jen namlouvala. Těsně za ní se plíží cosi neslyšného. A co kolem ní? Pod ní? Za ní? Na ní? Nekladla jí snad sestra Michaela na srdce, že se nikdy nesmí dívat zpátky?!
Slabé světlo svíce tančilo po prazvláštním životě vzrostlém v zapadlém podsvětí. Podivná kolonie měkkých mutantů tam v rozích, kde se už neodvažovali usídlit ani ti největší netopýři. Pučí kolem nich velké, vodově vybarvené muchomůrky.
Hladové houby.
Vydávají slabý, nepříjemně vlhký tep a přízračnou nazelenalou záři. Jsou z nich živoucí kořeny. Dlouhé, slepé výhonky, které se v hlíně proměňují v bledou, bíle nespojitou hnilobu…
Strašlivě silná.
Svalnatá.
Jako guma.
Máchla planoucí svící tak prudce, až jedna jiskřička odlétla dál a dopadla na slizký klobouk monstrózní masožravky. Masité podhoubí však přesto nechytlo, protože bylo příliš vlhké. Ale viděla, že ty vazké tvary se skutečně nehýbou, ani se nikam plazivě neposunují. Že by se bály žhavého ohně?!
Stanula na místě a rozhlédla se kolem.
Naráz nepřehlédnutelné propasti, které jen pouhou svou kolosální rozlohou podvědomě evokují ty nejplíživější představy zbujelých organismů, drtivě postižených hlubokomořským gigantismem, obrovskou masou živoucí hmoty, do které mohou narůst jedině v opuštěných prostorách tak obrovských, že málem nemají hranice…
Zabořovala se do země.
Divné nerovnosti v podezřele rozměklém rudém jílu už téměř všude vyplňovaly samé mělké louže zvláštně viskózní vody. Nápadná červeň té kluzké látky rozlezlé po zdech jí nápadně připomínala mrtvé maso…, samé ploské pláty hladkého svalstva pučící z kluzkého kamení…
O kus dál se kulatý koridor znovu stáčel za roh, takže nemohla vidět, kam se vlastně vydala. I stěny toho tunelu se leskly kanoucí vlhkostí. Jakýsi lepivý sliz nebo šílený šlem nebo –
Sliny.
Lačné sliny.
Asi o deset kroků dál se chodba znovu stáčela, takže do ní neviděla. Narazila na díru v zemi a zírala do temné šachty, která nevedla nikam, odkud by se mohla kdy znovu vrátit. Zaslechne temné bublání z hloubi a uvidí bledé kosti okousané od neznámých čelistí…
Totální temnota.
Stála na místě jako němá socha, strnulá a nehybná postava na okraji koberce z chřestících kostí. V nejhlubší komoře se snad rozkládalo jakési skryté jezero, kterému vazká hlína, bohatá na železo, dodává hnědočervený nádech, takže vlažná voda vyhlíží skoro jako rudá krev. Mokvavá rána ve výživných žílách hnijícího humusu…
Tělo se vždycky vrací do země.
Žbluňkání vycházelo ze středu jeskyně, kde byla bažina plná slané vody. Pěnivé bubliny stoupaly na povrch jako dusivý dech z široce rozevřeného chřtánu nějakého žravého netvora. Vyděsily ji vybledlé kosti pohozené kolem velké louže. Do hola ohlodané lidské kosti, chmurné pozůstatky jiných zajatců hamižné hory…
Vlní se ve vodě.
Neviditelné díry a průduchy chrlily modročerná mračna mineralizované vody. V průzračných proudech se pohybovalo a plulo neuvěřitelné množství obojživelných larev, podobných šíleným spletencům zašmodrchaných krvavých střev. Neskutečné množství masitých červených, růžových a purpurových živočichů všemožných tvarů a velikostí. Jako by každý z nich byl k prasknutí nateklý lidskou krví. Ti největší a nejtlustší byli hustě protkáni silnými žílami, které dutě pulsovaly, jako by šlo o pouhé nesamostatné orgány sloužící vyloženě jen k uchopování…
A vtahování.
Jako kolosální kolonie dužnatých polypů, kde jeden jedinec tvoří druhého a všichni společně tvoří jednoho. Jako obrovský organismus, který příroda prozíravě pospojovala z více samostatných částí obdařených autonomním rozumem a vlastní omezenou pohyblivostí…
Svět skrytý v rozměklém mase.
Zdeformovaní obyvatelé těch nejtitěrnějších škvír a štěrbin, kteří postupně narostli do divných rozměrů přesně podle uzoučkých tunýlků, které je samovolně zplodily. Měly totiž tvar podle nádoby. A kdo ví, jak až by ty podzemní kolonie mohly vyrůst dokonce venku, svobodně roztažení ve volném prostoru…
Ona ty perfidní ďábly přece na vlastní kůži znala!!!
Pokoušeli ji ve spánku, pronikali k ní i přes silnou stěnu úpěnlivých modliteb v těch nejhorších nočních můrách, ze kterých se vždycky probouzela totálně ztýraná a vnitřně úplně rozložená, přesně jako rozměklé, hnijící jablko, skrznaskrz nakažené hnusnými ovocnými červy, spadlé do plytkého bahna z jinak zdravého, košatě rozrostlého stromu…
Ale teprve teď se konečně řádně zhmotnili. Leknutím upustila hořící svíci i těžké vědro. To s dutou ranou dopadlo na skalnatou zem, ale postup těch abnormálních obscenit nezastavilo ani o prachsprostou píď.
V hlavě jí jásal zlý smích.
Ty tvary se plazivě pohnuly směrem k ní, obludně se vyduly – a v tu chvíli na ni dopadlo cosi těžkého a mazlavého. Po tvářích jí těkavě stékala nějaká šlemovitá hmota. Oslepila jí obě v hrůze vytřeštěné oči. Pravda, zachytila to sice jen na okamžik, když se z temnoty vlhce vynořila ta černá, slizká věc a přejela jí tlustou blánou přes špinavý obličej, studeně ji polaskala jako rozvětvená ruka nějaké tupé podzemní příšery. I ten krátký okamžik hrůzy jí vrchovatě stačil ke konečnému nervovému zhroucení –
Její silný hlas se dutě odrážel od zdí. Křičela a řvala.
Přisálo se na nic cosi hustého a hnilobně páchnoucího. Skoro jako by se jí snažily zmocnit nějaké studené, tenké ruce. Nějaká těžká, mokrá věc se jí snadno sunula po zádech. A ze stěn obrovského žaludku začaly kapat trávící šťávy…
Uvězněná v břiše šelmy.
Po pažích a nohou se jí plížily vlhké jazyky jako klubka kloubnatých, sulcovitých střev. Přesně jako ve snu, když ji začal pokoušet neporazitelný Satan a ona nemohla na lůžku pohnout ani prstem. Ten pocit absolutně nesnášela. A ještě víc nesnášela ten slizký a lepkavý dotek onoho černého tvaru pověšeného na stropě jeskyně. Cítila, jak jí pomalu po páteři stéká pramínek čehosi horkého a palčivého. Jako by se jí těsně pod pokožkou svíjelo hnízdo nenarozených hádků…
Co když to byly všechny její nikdy nevyslovené hříšné myšlenky???
Chuchvalcovitá chapadla, podobná k nerozeznání ohavným plazím hlavám, nesčetné slepence, svíjející se jako slizké kožené biče, omráčí vás a drtivě obemknou jako ta nejpevnější pouta; temné dutiny jako klece, ústa jako kobky plné rzí rozežraných řetězů… Jen chytit, obalit a už nikdy, nikdy nepustit…
Polapit.
Uchopit.
A pozřít.
Možná že v té šílené sluji ústila na svět nějaká zbloudilá černá díra. Obrovský, vesmírný, prázdný prostor, oslepující smršť čiré antihmoty, která nenasytně nasává vše, co se dostane do jejího dosahu…
Stala se další obětí kruté bytosti bez věku.
Ta jáma měla opravdu kluzké stěny, takže když do ní člověk jednou začal proklouzávat, byl konec. Mohl do těch stahujících se stěn zoufale zarývat krátké nehty a pomalý pád trošku zmírňovat, ale tím si pochopitelně jen prodlužoval tu hnusnou agónii bezmocného pádu do pekel.

***

Probudila se s chraplavým výkřikem a zoufale zalapala po dechu. Jen o vlásek unikla kruté noční můře, ve které marně prchala před čímsi nepopsatelným. Sestra Michaela se zmateně posadila na tvrdém slamníku a po chvíli zažehla částečně ohořelou svíci u svého osamělého lože. Teplý plamínek zatančil po nerovných zdech její studeně tmavé cely. Spartánské prostředí jí jindy dodávalo nádherný klid potřebný k duševní koncentraci, ale nyní nedokázala myslet na nic jiného, než na mladou novicku, kterou ona sama vyprovázela na nedobrovolnou pouť do prokletých pekel…
Vzpomněla si, jak ta malá ubožačka stála celá ztuhlá v jejím posledním objetí. Jak jí letmo přitiskla svá milostivá ústa na pobledlou tvář. Na její dosud neostříhaný věnec světlých vlasů, který jí vždycky ve velké umývárně zplihle visel až na ohnutá záda. Michaele pokaždé připomněl hadovitý příslib vrozené ženské marnivosti nebo nějakého studeného vodního živočicha, pevně přisátého na holé lebce budoucí zbožné jeptišky…
Představa černé jeskyně, která ji právě pohlcuje, byla najednou tak znepokojivě živá, že se Michaela musela vší silou přemáhat, aby nezačala nahlas křičet. Zachvátila ji obvyklá noční nevolnost. Už zase dostala ty bolestivé křeče v břiše, vždy tak neplodně plochém a konejšivě prázdném…
Otevřela ničím nezdobenou, hladce ohoblovanou truhlu v koutě chladné cely a rychle se začala oblékat. Přetáhla přes sebe dlouhý hábit i těžkou kutnu a honem si zavinula ostříhanou hlavu do několika překrývajících se vrstev tenké černé látky. Až úplně na dně pod oblečením ležel její nejcennější hmotný majetek – stará, bohatě iluminovaná modlitební kniha vázaná ve vydělané teletině, pokrytá tenounkými plátky zašlého zlata, odkud na ni hleděla umná rytina blahoslavené Bohorodičky se svým milovaným synem v milosrdném náručí. Při pohledu na něžné dítě pocítila sestra Michaela divný smutek.
Co je to za jeptišku, když tak zoufale vzhlíží k dlouhým vlasům, nalitým ňadrům a širokým bokům?!
Hrubý režný provaz, původně vlastně spletený jako konopné lano, se jí pevně obtočil kolem dosud dost útlého pasu jako jedovatý had kolem spícího pacholete, které se chystá zadusit a pozřít v jeho vlastní kolébce. Protože každé lidské maso je už od narození nezvratně predestinováno k postupnému hříšnému rozkladu. Sestra Michaela sama až moc dobře věděla, jak snadno mohou takové černé vášně zemřít, změnit se a zmutovat, neuvěřitelně se znetvořit a nakonec totálně zdegenerovat…
Obraz všemocné Madony jí laskavě kynul, když se na něj ještě naposledy zadívala slzami smáčeným pohledem. Nedostupný chrám jí nabízel bezpečné nebe. Nadpozemské nebe, kam se nikdy nikdo neprokope, dokonalé nebe prosté jakýchkoli rušivých vlivů nebo zhoubných venkovních vlivů. A Michaela není nikdy sama, protože má všechny svoje počestné sestry a společně tvoří jednu velkou, požehnaně rozvětvenou rodinu…
Silná svíce naráz zaprskala a zhasla. Michaela zůstala sama v mrazivé temnotě s vzácným žaltářem, uzamčeným v pevně sevřených rukách, a s nepříjemným zápachem spáleného vosku, zalezlým až vzadu v rovném nose…
Zhasne takhle jednou i jasná svíce jejího svatého života?
Ne, nemohla zemřít dřív, dokud se nedozví, co se stalo se ztracenou novickou. Milovala ji jako vlastní dceru a jednoduše nedokázala být tak trestuhodně lhostejná k jejímu krutému osudu. Odložila malou modlitební knihu na zavřené víko dřevěné truhly a ihned vyrazila rovnou do podzemí. Na cestě ztichlým klášterem nemíjela žádné jiné řeholnice, protože bylo ještě moc brzy, a dokonce ani nevyšlo slabé zimní slunce. Sestry vždy vstávaly přesně za úsvitu. Tehdy svorně zaklekly k prvním ranním modlitbám…
Svaté ženy na nekonečné hlídce u nového mrtvého a všudypřítomné tiché klapání malinkých kuliček vroucně odříkávaného růžence. Nikým nedotčená těla, potopená v lavině volných látek, sklopené tváře, hladké a bílé jako živoucí umrlčí lebky, a vzorně sepjaté ruce jako kostnaté hnáty vyklouznuvší z potrhaného rubáše…
Provází bludné duše přímo do stínů podsvětí.
Vchod do spletité sítě tajemných jeskyní se nacházel přímo pod velikou kostnicí. Stále je to osamělá místnost, kde za hlubokých podzimních nocí pořád protahuje a za vlhkých večerů plných ledové mlhy se z ní line ohavně mrtvolný puch. Klenutá krypta plná slepých lebek a lidských ostatků, seskládaných dohromady pečlivýma rukama pracovitých jeptišek, aby jeden s druhým společně stvořily odporné obrazce upomínající na absurdní marnost a totální nepodstatnost veškerého světského života…
A pod ní se nachází ještě jedna zapovězená prostora. Čistě přírodní výtvor, který vypadá jako potvorná předsíň prorokovaného pekla. Prapodivné zpotvořeniny šlachovitých kořenů nabývaly místy těch nejsugestivnějších podob. Byly to fosforeskující hnáty a rozbitá torza. Ležely dole v zemi, vyrůstaly ze slizkých stěn i z hliněného stropu… Jako by se sestra Michaela ocitla zároveň na nějakém hrozném hřbitově, zahrabaná v rozpraskané, plesnivé hlíně pod tím zaneřáděným krchovem… Přímo mezi ztrouchnivělými rakvemi…
Tam dole bylo cosi démonického.
Zase k ní nesrozumitelně mluvily tajemnou řečí hrozivé hory a vlídné lesy. Ozývaly se vždycky, když bývaly za nocí v okolí jeskyně k spatření zvláštní stíny. Stíny bledé, nebezpečné a vražedné…
Bezkrevné běsy z podsvětí.
Říkalo se, že tato krápníková jeskyně je brána do pekla nebo vstup do jiného, stísněného světa. Podle pověstí z ní prý na povrch prosakuje zlo. Zlo, které si obyčejný smrtelný člověk jen těžko dokáže nějak konkrétně představit…
Našla tam i novicka svou smrt?!
Michaela o tom nepochybovala. Zbylo z ní pouhopouhé prázdné tělo, pohřbené kdesi hluboko v neoznačeném hrobě. Uvědomila si, že tiše vzlyká a z temných očí jí tečou čiré slzy. Pokusila se odříkat krátkou modlitbu za mrtvé, ale zradil ji vlastní hlas. Bylo jí, jako kdyby se opírala o vysokou skálu a pak najednou zděšeně zjistila, že pod pevným povrchem se skrývá veliká propast. Nedozírná, zející jeskyně žalu, která ji celou pomalu pohlcuje…
Mohla udělat jen jednu užitečnou věc. Musela své selhání neprodleně oznámit matce představené. Věděla, že ji jako vždy nejspíš najde v její soukromé kapli. Abatyše se ráda modlila dlouho do noci, jako by snad ani nepotřebovala slast spravedlivého spánku. I nyní pokorně klečela před prostým oltářem a lepý stín vysoké svíce se na jejím zamyšleném obličeji vlnil jako černá voda…
Mnozí by bezprostředně po prvním setkání s ní okamžitě usoudili, že tato žena je na jeptišku až příliš pohledná. Nekonečný půst a nepřetržité pokání v příšeří si na ní kupodivu – alespoň navenek – nikdy nevybralo svou krutou daň.
Zatímco ostatní sestry po dlouhých, bohulibých letech strávených oddanou službou v tvrdém klášteře vypadaly jenom jako cosi dávno mrtvého, ale dosud nepohřbeného, co už se táhne na nohou jen nezdolnou silou své absolutní vůle, ona byla stále tak silná a urostlá, jako by sám Bůh všemohoucí štědře obdařil svou svatou pozemskou nevěstu důvěrným vděkem vnadných tvarů. Michaela si také uvědomila, že vlastně nikdy v životě neviděla zbožnou abatyši nic jíst. Ona opravdu nikdy nevložila do úst ani okoralou kůrku ztvrdlého chleba. Abatyše jim přece musela jít správným příkladem…
Onu mučivou směs milosrdné lásky a posvátné hrůzy ještě více umocňovala jemná temnota, narušená pouze plamínky skomírajících svíček, zasazených v rozích kamenné komnaty. Její ostře řezané líce bez nejmenší stopy hřejivé červeně byly bílé jako planoucí perly a ušlechtilé stříbro vystavené na hrubém černém suknu její mocné hrudi se blyštělo v komíhavém světle mosazných svícnů jako ohnivé dravčí oči…
Bylo to jako tichá modlitba v mlčící svatyni.
„Zdravím vás, matko představená. Bohužel vám přináším neradostnou zvěst.“
„Co se stalo, dcero?“ ptala se abatyše. Její zvučný hlas zněl pro každou řádovou sestru, zvyklou jen na protivné krákání žravých vran a zvonivý zvuk kostelního umíráčku, jako osvěžující šum slaných mořských vln.
„Jde o naši nejmladší novicku, kterou jste včera po nešporách poslala pro vodu. Dosud se nevrátila,“ oznámila neochotně Michaela.
„Vskutku?“
„Skutečně je to tak, jak říkám, matko představená. Bojím se, že už se k nám nevrátí vůbec.“
„Zřejmě zklamala,“ odtušila ledově krásná abatyše.
„Moc mě to mrzí,“ zamručela sestra Michaela.
„Jestli skutečně zklamala, tak jenom proto, že její duše nebyla dostatečně čistá, aby byl schopná složit poslední zkoušku. Vy na tom nenesete nejmenší vinu, sestro.“
„Jistě je to tak, jak říkáte. Ale troufám si tvrdit, že její duše byla čistá. Pečovala jsem o ni celou dobu, co strávila v klášteře. Byla bez poskvrnky. Bez nejmenšího kazu.“
„Její duši může dodatečně posoudit jen náš Pán na nebesích. A příště si svoje názory nechte laskavě pro sebe, sestro Michaelo.“
„Omlouvám se, matko představená,“ řekla rychle prostá jeptiška. Když byla pěkně zticha a pokorně sklonila pečlivě zavinutou hlavu, mohla bezpečně prožít celý život zahalená ve stínu, aniž by si jí vůbec kdo kdy všiml…
„Odpouštím ti, dcero,“ zavrněla abatyše mazlivě.
Michaela se na ni smutně usmála. Její tvrdá neústupnost nebyla ničím jiným než zoufalou snahou poskytnout ochranu měkkému morku uloženému pod neprodyšným obalem křehké kosti. Citlivá a pochybovačná uvnitř, ale navenek naprosto bezcitná, dokonale bělostná a bezmezně oddaná svému starobylému řádu.
„A teď se vrať ke svým povinnostem,“ přikázala představená.
Řeholnice jí na rozloučenou poslušně políbila těžký pečetní prsten. Michaela nemohla vědět, jak její milovaná abatyše přišla zrovna k takovému skvostnému šperku. Sestra si také mimoděk uvědomila, jak svěží a živý náhle vyhlíží její obličej. Jako by se jí nějak záhadně vyhladily dokonce i téměř neznatelné vrásky kolem lehce pootevřených úst.
Abatyše si samozřejmě všimla jejího letmého pohledu a mimoděk se dotkla svého masivního stříbrného krucifixu, který jí visel na tlustém řetězu kolem štíhlého krku. Drahocenný klenot byl celý posázený velkými, leskle vybroušenými drahokamy, které jí po mnoho let stále znovu a znovu přinášely sladkou esenci všeho bytí, která dovede prodloužit ztracené mládí víc než živá voda. Každý zářivý rubín, z kterého doslova kanul krvavý karmín, představoval jednu lačně vysátou lidskou duši.