Výkřik do tmy

Sobota - ráno - v autě…
Seděl jsem v autě, opřený o okýnko, a sledoval míjející okolí. Matku se nám nakonec podařilo přemluvit. Ale stalo se přesně to, co jsem říkal.
„A to mi jako řikáš až teď? Sem zvědavá, jak si to stihneš všechno připravit.“
Ale nakonec mě pustila pod podmínkou, že s námi pojedou i rodiče Venny. Ale dyť už mi je sedmnáct, tak snad bych mohl mít trochu víc tý svobody, ne?
Ani nevím, kde se mělo původně stanovat, ale ztratili jsme se. Zajeli jsme někam do lesa a tam jsme zabloudili. Ale rodiče Venny řekli, že se utáboříme a cestu zpátky budeme hledat až zítra. Celé odpoledne bylo úplně super. Hráli jsme spoustu her, máma Venny nám ještě před tím, než jsme vyrazili, uvařila skvělý oběd, takže jsme ani netrpěli hladem, a tak různě všelijak jsme se bavili. Je snad někde psáno, že skoro dospělí se nemohou zabavit dětskými hrami?
…

Sobota - večír - tábořiště…
Navečer jsme si připravili táborák. Sedli jsme si kolem a odzpívali všechny trampské písně, co jsme si pamatovali. Taťka Venny pro nás měl malé překvapení. Když jsme obědvali, připravil pro nás “stezku odvahy“. Byl by to skvělý nápad, kdybych se nebál tmy. Jo, možná vám teď přijde strašně divný, jak se sedmnáctiletej kluk může bát tmy, ale je to tak. Jako mám k tomu hned dvojí odůvodnění. Za prvé, nejsem tak úplně “obyčejnej“ kluk a za druhé se v mé rodině a u pár mých přátel již stalo pár “záhad“, takže si myslím, že mám právo bát se tmy. Naštěstí jsme nemuseli procházet stezku každý sám, ale šli jsme všichni tři najednou. Pro jistotu jsme si vzali naše mobily. Rudu, Blažeje a Božku.
Přesně tak se jmenovali. Ano, naše mobily mají jména. Áďin je Ruda, Vennin je Blažej a můj je Božka. No co, proč jim nedát jména, když jsou součástí vašeho každodenního života?
Úkolem na stezce bylo podle indicií projít celou trasu, po které bylo mimo dalších indicií poschováváno i pár písmen. Z nich jsme pak měli sestavit tajenku. Vyrazili jsme asi v jedenáct. Sice už bylo jaro v plném proudu, ale v tak pozdních hodinách byla furt zima. Vzhledem k tomu, že jsme vůbec s žádnou stezkou odvahy nepočítali, nevzali jsme si s sebou žádné bundy. Jasně, mikiny jsme měli, ale jen takové slabé. Mysleli jsme, že celý večer prosedíme u ohně a potom hned půjdeme spát. Ale podle mě byla až moc velká zima. Od úst nám chvílemi šli malé obláčky páry. Nu což, vyrazili jsme, když už si s tím Vennin táta dal takovou práci.
…

Sobota - hluboká noc - uprostřed lesa…
Nejdřív to byla docela zábava. Ale nic netrvá věčně. Zase jsme se ztratili. Už podruhé za tenhle den. Docela jsem dostal strach. Šli jsme podle jedné z indicií, ale ta nikam nevedla. Když jsme se chtěli vrátit zpátky, nenašli jsme ten předchozí ukazatel. Jakoby zmizel. Dostali jsme strach.
„Co teď?“ zeptal jsem se holek. Nejspíš se mi docela klepal hlas.
„Já nevim. Nechápu, kam se poděl ten ukazatel. Eště je táta schválně dělal oboustranně, kdyby sme nenašli další, aby sme se mohli vrátit zpátky,“ řekla Venny, taky už docela rozrušeným hlasem.
„Radši mu zavoláme,“ řekla Áďa a Venny hned vytáhla Blažeje z kapsy a vytáčela číslo.
„Tu du dy …“ ozvalo se ze sluchátka.
„Kurva … Nemám signál, ale před chvílí sem ho měla!“ vyzuřila ze sebe narychlo, „Máte aspoň vy signál?“
S Áďou jsme vyndali telefony z kapes … Ani Božka ani Ruda signál nechytali.
„To je divný, hodně divný. Co budem dělat?“ Měl jsem už docela strach a bylo to na mě hodně poznat.
„Myslim, že nejlepší bude, když se pokusíme vrátit po našich stopách. Došli jsme docela daleko od stanů a kdyby sme křičeli, tak by nás stejně nikdo neslyšel,“ řekla Venny.
Tak jsme šli. Nejdřív jsme okolí poznávali, ale během chvíle, za které se mimo jiné ještě více setmělo a teplota klesla minimálně o dalších deset stupňů, jsme se ocitli na úplně neznámém místě. Ale jakoby tam vůbec nesedělo. Stromy byli vyšší, víc rozrostlý, takže jsme měsíc zahlídli jen zřídkakdy. Náš strach narostl obrovských rozměrů. A ještě k tomu ta zima. Byli jsme zmrzlí až na kost. Najednou jsme slyšeli ránu. Jako když někdo prudce přibouchne dveře.
„Co to bylo?“ vyjekli jsme všichni tři najednou a rozhlíželi se kolem, ve snaze přijít odkud ta rána vyšla.
Ještě štěstí, že jsme s sebou měli baterky. Bez nich bychom asi nedali ani ránu.‘
„Třeba to byl táta! No jasně, přibouchl dveře od auta … Určitě to byl on,“ nadhodila Venny s upřímnou radostí v hlase … Opravdu tomu věřila, že to byly dveře od auta.
„Tati! Mami! Tady jsme!“ zakřičela v okamžení. Odpovědi se však nedočkala. Nebo spíš dočkala, ale ne takové, jakou čekala. Někdo zakřičel. Přesně naším směrem. Nebylo to však zavolání jakéhokoliv našeho jména. To ani náhodou. Byl to zoufalý ženský výkřik. Přesně takový, jaký se objevuje v těch americkej hororech alá Vřískot a spol. Okamžitě nám naskočila husí kůže. A víte co se ještě stalo? To co by každý v té chvíli uvítal. Jo přesně tohle, zhasly nám baterky! A to všechny tři naráz. Jaká ironie osudu.
„To … to … to si děláš kozy!“ Nic jiného jsem ani já ani holky ze sebe nedostali. Ani jsme o tom ne-přemýšleli a přitiskli se k sobě. Slyšeli jsme tlukot našich srdcí.
„Co Božka? Máš přece blesk na Božce, ne?“ protrhla mlčení mezi námi Áďa.
„Co? … Jo, no jo vlastně.“ Bez váhání jsem vyndal Božku z kapsy a hledal zapnutí světla. Ruka se mi strašně třásla. Ještě štěstí, že jsem dal v pátek přes noc Božku na nabíječku.
„Ale nevim, jak dlouho to vydrží,“ řekl jsem, když se konečně Božce rozsvítilo, to jako, že už jsem zapnul sví-tilnu, „A netušíte, co to bylo za výkřik?“
„Já … nevim. Ale bylo tak strašně moc … zoufalý a bolestný,“ prohodila Áďa. A měla pravdu. Bylo v něm slyšet zoufalství, bolest a strach. A to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo to, jak skončil. Jako když by někdo tu ženu, jestli to byla žena, někam zavřel a tam jí … mno prostě dodělal. Nejdřív se ten křik ztlumil a pak náhle přestal.
„Radši bychom tady neměli zůstávat,“ řekla Venny, která se asi bála nejmíň z nás, nebo to na sobě nedala tak znát.
„Ale kam půjdem?“ zeptal jsem se polohlasem.
„To je jedno, jen když to nebude tím směrem, odkud šel ten výkřik,“ namítla Venny a vyrazila jako první. My jsme šli okamžitě za ní, abychom nezůstali o samotě.
Často jsme se zastavovali a rozhlíželi se kolem. Vůbec jsme neměli tušení, kam jdeme. Ale doufali jsem, že se nepotkáme s příčinou toho křiku. Skoro půl hodiny bloudění jsme neprohodili ani slovo. Nemuseli jsme. Jako bychom si v tak krizové situaci rozuměli i beze slov. Vždy, když někdo z nás chtěl odbočit, to ostatní dva poznali, mlčky jsme si přikývli a vyrazili daným směrem. Najednou jsme v dálce uviděli světla. Spása! pomysleli jsme si. Ale to jsme nevěděli, co nás tam čeká.
„Podívejte se! Támhle, mezi těma stromami! To by mohli bejt naši!“ vykřikla Venny s radostí a slyši-telnou úlevou v hlase a ukázala směrem ke světlům. S Áďou jsme ji nijak neodpovídali. Jen jsme přidali do kroku. Po chvilce jsem si však něčeho všimnul. Něčeho, co nebylo z té dálky poznat, až teď.
„Počkejte chvíli. Vidíte to?“ ukázal jsem znovu na ta světla, „To nemůže bejt táborák. Je to příliš vysoko. Vypadá to spíš jak … nějakej barák.“
Vůbec se mi nelíbila představa baráku uprostřed hlubokého lesa. Kdo by mohl bydlet tak daleko od jakýkoliv známky civilizace? Buď nějakej pošuk nebo nějaká zrůda. Těžko říct, co by bylo lepší. Ale jo, furt lepší někdo ošklivej než někdo se sadistickejma choutkama.
„Máš pravdu, taky sem si toho všimla až teď,“ řekla Áďa.
„Co teda ale budem dělat?“ řekla Venny, radost z jejího hlasu se dočista vytratila.
„Tak třeba nám tam poraděj, nebo nás tam nechaj přespat,“ navrhla Áďa. Když ale viděla, jak se tváříme, dodala, „Já vim, taky se mi to moc nezamlouvá, ale co jiného nám zbejvá? Nevzpomínám si, že by někde blízko tábora byl nějakej barák. Vždyť jsme to za dne procházeli. Nejspíš sme museli zabloudit hodně daleko.“
„Asi máš pravdu. Přinejhoršim vemem nohy na ramena,“ ukončila naše rozhodování Venny a šli jsme.
…

Neděle - ráno - před tajemným domem…
Nemyslím si, že bychom šli pomalu, ale rychle jsme taky nešli. Docela nám trvalo, než jsme k tomu záhadnému domu došli. Vypadal tak … opuštěně. Byl starý, hodně starý. Byl to takový ten hodně starý viktori-ánský dům. Byl celý ze dřeva, poměrně už ztrouchnivělýho, měl dvě patra, v každém patře dvě okna, tedy aspoň v průčelí, trochu povysunutý vchod s malým zastřešením a nalevo, vzhledem k nám, měl věžičku. No “věžičku“. Chyběla jí polovina střechy. Celej ten barák byl tak trochu víc rozpadlej a stoprocentně neobyvatelnej. Ale nejhorší bylo, že se tam svítilo. Došli jsme před schody co vedli ke vchodu a tam se rozhodovali, co budeme dělat dál.
„Nějak mě přešli myšlenky na to, že bychom měli požádat kohokoliv z toho baráku o radu nebo dokonce nocleh,“ prohodila Áďa.
„Taky si myslim. Nevypadá to moc přívětivě,“ přitakal jsem.
„Ale no tak, přece se nevrátíme zpátky do toho lesa, když před sebou máme možná naši jedinou naději na přenocování jinde, než pod širákem,“ namítla Venny.
„Naději na co? Nechat se někým zmlátit, znásilnit, zabít nebo něco ještě optimističtějšího?“ řekla svou se ob-vyklou a oblíbenou sarkastickou ironií Áďa.
„Ne, ale tak … Jak už jsem řikala, při nejhorším utečeme,“ bránila se Venny.
Přesně v tu chvíli, co Venny domluvila, se v horním okně blíž věžičce objevil obrys postavy. Normálně by za toho světla, co se linulo zevnitř, byly docela dobře poznat i detaily postavy, ale tady ne. Prostě jen černý obrys, bez jakýchkoliv detailů. Jediné, co jsme poznali, bylo to, že to byla žena a koukala na nás. Ale stoprocentně jsme si tím taky jisti nebyli. Stála tam asi tak půl druhé minuty. Pak se … rozplynula. Ano, přesně tak, neodešla, ale rozplynula se v zářivém hnědožlutém oblaku. Nejdřív zvedla ruce pak se kolem ní objevovalo stále víc a víc těch zářivých vírů a pak v nich úplně zmizela. Jestli jsme před tím měli strach, tak teď jsme byli v nirváně strachu. Ještě asi pět minut poté jsme tam jen stáli a pořád jsme koukali do toho okna. Najednou se v něm zhaslo a stalo se něco podivného. Dveře toho domu se otevřely. Jen jsme se na sebe podívali a rychlým krokem jsem šli od toho baráku.
Po pár metrech jsme se ale všichni tři zastavili a podívali jsme se zpátky na ten dům.
„Taky máte takovej pocit, že takhle to nemá bejt, že takhle to je špatně? Něco mi říká, že bychom se měli podívat dovnitř,“ řekla Venny a my jsme s ní souhlasili.
Ano, měli jsme strach, ale něco nás do toho domu táhlo. Nedokážu to vysvětlit. Bylo to jako intuice, ale mnohem silnější. To byste museli zažít. I když ten strach oproti tomu bych vám nepřál.
Mlčky jsme si “řekli“ své názory, že máme stejný pocit a vrátili se zpátky k tomu domu. Když jsme došli až k němu, nikdo se neměl k tomu, aby vyšel těch pár schodů a otevřel ty dveře. Nakonec jsme vyrazili všichni tři najednou. Strach v nás se opět mnohonásobně zvýšil. Kulatou klikou z křišťálu šlo lehce otočit a dveře se se slabým zaskřípěním otevřely.
Vešli jsme dovnitř.
…

Neděle - ráno - v tajemném domě…
Dveře se za námi okamžitě zabouchly.
„Kurva!“ vyjekli jsme sborově. Mohli jsme to po předchozích událostech čekat. Ale prostě jsme se lekli. Lekli bychom se i kdybychom to čekali stoprocentně. Pokoušeli jsme se ty zpropadený dveře otevřít, ale marně. Tak jsme se vydali prozkoumat dům zevnitř.
Vnitřek domu byl úplně stejný jako zevnějšek, velmi starý, neudržovaný, prošoupaný, nejspíš už shnilý, koberce a prostě všechno kolem nabývalo dojmu, že o to pěkně dlouho lidská ruka nezavadila. Což o to, to by nám možná ani tolik nevadilo, ale co ta záhadná žena? A jak se vůbec dostaneme ven? Oknem? Jo, něco sem vám zapomněl říct, tady zevnitř nebyla vidět žádná okna, tedy aspoň v prvním patře. Ale zvenčí vidět byly!
Prošli jsme přízemí. Nic zajímavého jsme nenašli. Kuchyň, obývák, zimní zahrada (bez jakékoliv známky zahradničení) a další takový ty místnosti jako komora, předsíň atd. Ale něco tam vlastně bylo zvláštní. Schody do druhého patra a vchod do sklepa. Jo, teď si určitě říkáte, co by mohlo bejt zvláštní na schodech a vchodu do sklepa, ale obojí přitahovalo naši pozornost. Ani jeden z nás to nedokázal vysvětlit, ale prostě nás to tam táhlo. Nikdo z nás po celou dobu průzkumu nepromluvil, zase se projevila ta naše rozmluva beze slova. Až ke konci se Áďa zeptala.
„Tak kam? Nahoru, nebo dolů?“
Nahoru se nám moc nechtělo, protože tam byla ta žena. A do sklepa? Tam bude ještě vetší tma, než tady a Božce už docházel dech. Tak co teď?
„Něco mi říká, že bychom měli jít radši nahoru,“ řekla Venny.
„Na…nahoru? Blázníš? Co když tam ta ženská furt je?“ postavil jsem se proti jejímu názoru, možná až moc prudce.
„Mno ale do sklepa se mi moc nechce. Vem si, že nahoře se třeba dostanem ven přes tu rozbořenou věžičku, kde můžem vylízt na tu verandu, ne? Jak se chceš dostat ven ze sklepa?“
O tom jsem vůbec neuvažoval, ale měla pravdu.
„Máš pravdu,“ řekl jsem a sklopil zrak.
„Půjdem teda?“ reagovala Venny a otočila se na Áďu.
„Mně to je úplně jedno. Vyjde to na stejno. Má mě někdo umordovat ve sklepě nebo na půdě? Při mym štěstí spadnu z tý střechy a zlomim si vaz.“ Ani strach ji neubral na jejím sarkastickém optimismu.
No jo, to mě ani nenapadlo. Jak si jako Venny představuje, že já nějakou dírou ve věžičce polezu ven na střechu? Tam mě teda ani náhodou nedostane. Proč? Prostě mám trochu strach z výšek. Dobře no, mám hodně velkej strach z výšek. Dyť já nevylezu ani na štafle.Ale co se dalo dělat, právo většiny. Tak sem mlčky protestoval a šli jsme.
…

Neděle - ráno - v patře tajemného domu…
Ty schody byly tak … zvláštní. Ani jeden nezaskřípal, ani jeden se nepropadl. Na to, že všechno ostatní vypadalo, že drží pohromadě jen silou vůle, tak tohle nás znervózňovalo mnohem víc. Jak je možný, že ty schody jsou tak udržovaný? Spíš vypadaly, že je někdo opravil nebo vyměnil. Ale proč? Proč jen ty schody? Co když někdo chce, aby jsme šli tam nahoru? Nejspíš jsem přemýšlel moc nahlas, nebo jsme si už fakticky četli myšlenky, protože se ozvala Venny.
„Tak přistoupíme na jeho hru.“
„Co?“ řekla Áďa a hned mi došlo, že jsem ani nemluvil nahlas a že si nečteme myšlenky navzájem. Dyť jak bychom si mohli číst myšlenky, když nevím, co si myslí ostatní? Ale jak teda Venny mohla vědět, co si myslím? Když jsem se na ni podíval, vypadala, že je tím taky vyvedená z míry. Nikdo z nás netušil, co se děje.
„Já … myslim si, že bychom raději měli najít tu věž. Chci už vypadnout z tohohle prokletýho místa,“ vyrovnanost z jejího hlasu už byla taky pryč
„Souhlasim,“ řekla Áďa a já jen přitakal, protože mě strach už připravil o hlas.
Hledali jsme další schody nahoru. Okna jsme tady našli, ale byla taková divná. Byla zavřená a nešla otevřít, dokonce ani rozbít! Ale když jsme skrz ně koukali ven, viděli jsme, že se venku sehnala pěkná bouřka. Po chvíli jsme našli místnost, kde stála ta žena. Přesně na tom místě, byl na zemi písek. Měl stejnou barvu, jako ten oblak kolem ní. A stejně tak i zářil. Když jsme přišli blíž,tak se z přízemí ozvali kroky. Jen jsme se na sebe podívali a okamžitě se rozběhli do jediné námi neprozkoumané místnosti v tomhle patře. Byla to malá místnost se schody na půdu. Kroky se teď ozývaly ze schodů do patra. Okamžitě jsme za sebou zavřeli dveře a zamkli je, protože v nich byl klíč.
„Co budeme dělat?“ řekla Áďa polohlasem.
Já ji nemohl odpovědět, protože … protože jsem nemohl. Měl jsem co dělat, abych se psychicky nezhroutil. Jen jsem ukázal k těm schodům.
„Tak pojďme,“ řekla Venny a vyrazila jako první.
Vyrazili jsme za ní a rychle ty schody vyběhli. Kroky už jsme neslyšeli. Co když ten někdo, nebo snad něco, už na nás čeká venku?
Půda byla docela prostorná a šel z ní snad největší strach z celého baráku. Kromě jediné truhly tu nebyl žádný nábytek. Uprostřed místnosti byl na podlaze zlatě nakreslen pentagram a uprostřed něj stál podstavec s knihou. Velmi starou knihou. Ale nikde jsme neviděli žádný vstup do věžičky. Měl by tady být, protože jsme ho nikde jinde nenašli. Ale bylo tady něco divnýho. Bylo tady pět oken. Každé ve směru vrcholu pentagramu. Že mě to nenapadlo dřív! Vždyť už jsme ve věži! Hned mi to pozvedlo. Mno, ale řekněme si to takhle, v téhle chvíli by mi zvedla náladu i Homolová s těmi jejími kánony. Podíval jsem se na holky a ty na mě zíraly nechápavým pohledem. Nejspíš jim to nedošlo.
„Nedošlo vám to? Podívejte se na ty okna!“ řekl jsem jim.
„Okna?“ řekla nechápavě Venny.
„No jasně! Okna!“ pochopila Áďa, „Podívej, jsou kolem dokola celý místnosti. To znamená, že už musíme bejt v tý věžičce.“
Venny se rozhlídla kolem celé místnosti a pohled jí sjel na strop. Její výraz byl mnohem zoufalejší než předtím. S Áďou jsme taky pochopili. Všechno bylo v pořádku! Ale tak to nemělo být! Zvenčí byla věž rozpadlá, tak kde je ta díra ve střeše, kterou jsme chtěli vylézt ven? Zpátky jsme nemohli, protože jsme nevěděli, jestli tam to záhadné “něco“ stále je. Šli jsme si pořádně prohlídnout okna.
Jakmile jsme se přiblížili k pentagramu stalo se něco, za co budeme Osud do konce života proklínat a zároveň mu žehnat. Vrcholy pentagramu se rozžehnuly a všechny jeho linie jakoby vzplály. Nad knihou se objevila zářivá koule z těch stejných písků, co už jsme dnes viděli dvakrát. Z vrcholů pentagramu do ní šlehaly bílé proudy energie. Koule písku se stále zvětšovala. Když nabyla takové velikosti, že už by ji nikdo z nás rukama neobepnul, tak se ze všech pěti okenic vyřítily zvenčí blesky a okna se vysypala . Všichni tři jsme se naráz přikrčili a kryli si hlavu před střepy. Pak najednou všechno utichlo. Pomalu jsme vstali a rozhlídli se kolem. Pentagram už nijak nezářil. Ale ta koule tu byla stále. Měla barvu těch písků a problikávali v ní blesky.
„Musíme odtud! Nezajímá mě, co je dole, ale tady nezůstanu ani náhodou,“ řekla Venny a s Áďou se rozeběhly ke dveřím a dolů po schodech.
Já nemohl. Za prvé jsem ztuhl strachem a za druhé, mě něco táhlo k té kouli a knize. Najednou z té koule začaly šlehat blesky, bílé proudy energie a víry těch písků.
„Martine, pojď už!“ křičely na mě Venny i Áďa. Já ale prostě nemohl, byl jsem jako v transu. Šel jsem blíž k té kouli. Nemohl jsem odolat. Už jsem natahoval ruku, že se jí dotknu. Holky se za mnou rozeběhly a chtěli mi v tom zabránit. Ale ani nemusely. Zabránilo mi v tom něco jiného. Jakmile holky vešly zpátky do místnosti, tak se dveře s velkou ránou zavřely. To mě donutilo se probrat.
Z koule přestali zničehonic vylétávat všechny ty blesky, energie, víry a celá ztemněla. Moc přívětivě to nevypadalo. A taky že to přívětivé nebylo. Z koule vyšlehl vír písků, zasáhl mě a vyzvedl mě do vzduchu. Celé-ho mě ovinoval. Najednou z koule vyšlehl proud bílé energie a zasáhl Venny. Taky jí vyzvedl do vzduchu a celou jí pohltila bílá záře. Poslední co si pamatuju bylo, že Áďu zasáhl blesk z koule a … já upadl v bezvědomí.
…

Neděle - ráno - v proklatém domě…
Probudil mě prach dopadající na tvář. Chvíli mi trvalo, než jsem vůbec aspoň otevřel oči, všechno mě bolelo. Co to k sakru bylo?! Když už jsem konečně otevřel oči, stejně jsem nic moc neviděl. Nedokázal jsme zaostřit. No čímpak to asi byl. Neměl jsem brejle. Byly kousek přede mnou. Pomalu jsme k nim natahoval ruku. Naštěstí to přežily v pořádku. Nasadil jsem si je a stále v leže se rozhlídl. Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem byl mimo, ale venku byla stále tma. Původní čáry pentagramu teď byly vypáleny do podlahy. Stojan byl převrácenej a kniha ležela těsně u mě. Ale kde jsou … Srdce mi kmitalo jako sbíječka. Otočil jsem se a tam je zahlídl. Byly stále v bezvědomí. Ještě jsme neměl dost síly na to, abych vstal, tak jsem se jen soukal po zemi. Ležely vedle sebe bez hnutí. Nejsou snad…? Nedokázal jsem na to ani pomyslet. Dobelhal jsem se mezi ně … Byly živý. Díkybohu.
„Venny? … Áďo? … Vzbuďte se, musíme odtud.“ divil bych se, kdyby můj hlas zaregistrovali, i kdyby byly v plném vědomí, protože jsem ze sebe vydával jen slabé vzdychání. Určitě to znáte, každej z nás viděl Titanic. Tak jestli si pamatujete tu scénu, jak se Rose, rozmáčená od ledové vody, pokouší po potopení Titaniku zavolat k sobě záchranný člun:„Vraťte se! Vraťte!“. Tak přesně tak teď zněl můj hlas.
„No tak prosím, probuďte se!“ Museli jsme se odtamtud dostat co nejrychleji. Bůh ví, co by se ještě mohlo stát. Popravdě řečeno, netrvalo dlouho a já se to dozvěděl taky. Původně jsem si myslel, že ten stojan s knihou shodil nějaký z těch vírů nebo blesků, ale mýlil jsem se. Podlaha se začla třást a ze stropu se na nás snesla další várka prachu. Byl to jen malý otřes, ale v tuhle chvíli u mě moc vítanej nebyl. Prach se nejspíš dostal Ádě do nosu a to jí probudilo. Vypadala celkem v pořádku. Mnohem líp než já. Pak koho tady zasáhl blesk.
„Ty … Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ji.
Nejdřív na mě chvíli jen koukala, takovým tím výrazem “Si děláš kozy, že jo? Já a v pořádku? Ztratila jsem se v bůhvíjakym zatraceným lese, minimálně dvacet kiláků od nejbližší známky civilizace, a po zásahu bleskem ležim na půdě dvěstě let starýho domu, ve kterym sme viděli nějakou tajemnou ženskou a něco po nás šlo a ty se mě ptáš, jestli jsem v pořádku?“ale pak v klidu odpověděla.
“Já … vlastně mi nic není, jen jsem nějak ospalá.“
Ospalá? Jen trochu ospalá? Bezva, ona je ospalá a já se nemůžu skoro ani hnout. V tu chvíli se podlaha opět otřásla, ale už ne tak mile jako před tím, že by na nás spadlo jen pár zrníček prachu, ale tentokrát už pořádně. Jeden trám střechy nad druhou stranou místnosti se rozpůlil ve dví a nebezpečně tam visel.
Áďa se podívala na mě a nejspíš viděla, že mi není tak dobře jako jí, ale já jí ukázal na Venny.
S dost vyděšeným výrazem v očích se zeptala, „Ne-není mrtvá, že ne?“
„Ne, je jen v bezvědomí, jako si byla ty a i já,“ ujistil jsem ji.
Okamžitě šla k ní a pokoušela se jí probrat.
„Venny? … No tak se prober ty lemro líná! Nebo tady chceš snad zůstat na snídani?“ řekla Áďa se zoufalstvím ve hlase. Vzala ji za ramena a s citem s ní zatřásla. Ale opravdu to bylo s citem. Nebojte se, že by s ní mlátila hlavou o podlahu nebo tak něco.
Bylo to zvláštní, ale Venny se probrala chvilku po tom, co jí Áďa vzala za ta ramena. A nevypadala, že by na tom byla nějak extra špatně.
Bezvadný, všichni to přežili bez újmy a já jsem asi hypochondr.
Áďa ji hned objala, ale v tu chvíli se ozval další otřes.
„Musíme odtud než nás to tu zasype!“ snažila se Áďa přehlušit rachot rozpadajícího se baráku a oka-mžitě se s Venny postavily na nohy. Ale byl tu jeden problém. Já jsem se furt nemohl moc hýbat. Stále jsem neměl dost sil na to, abych sešel ty dvě patra a pak ještě bloudil lesem. Holky si toho všimly a šly mě pomoct. Sice nejsem tlustej, ale nejlehčí taky nejsem. A pět cenťáků pod dva metry taky dělá svý. Když už se jim podařilo vyzvednout mě ze země, tak jsem si na něco vzpomněl. Ta kniha! Nemohli jsme ji tady nechat! Co když v ní je něco, co by nám mohlo tohle všechno vysvětlit? Prostě tady nemohla zůstat. Další otřes. Půlka trámu spadla na podlahu a dírou ve střeše začalo pršet dovnitř. Holky se mě snažily odtáhnout ke schodům.
„Počkejte!“ vyjekl jsem ze sebe tak nahlas, až to překvapilo i mě, „Ta kniha, musíme ji vzít s sebou!“
„Cože, proč?“ zeptala se udiveně Áďa.
„Prostě ji tady nemůžem nechat. Může nám určitě leccos vysvětlit,“ nechápu proč, ale můj hlas byl až moc zoufalý. Prostě ta kniha tady nesměla zůstat zasypaná po hromadou trosek.
Áďa se podívala na Venny a ona na znamení pochopení přenesla mou váhu na sebe. Áďa mě pustila a šla najít tu knihu. Trám, který se sesunul při posledním otřesu spadl těsně vedle původního místa knihy, do prostřed pentagramu. Kniha však naštěstí spadla již při tom “malém“ jiskření. Rychle ji popadla a šla zpátky k nám.
Další otřes. Naštěstí jen slabý, pomysleli jsme si. Ano, byl slabý, ale nepřestával. Naopak, stále zesiloval.
Bylo to zvláštní, ale jakoby mě někdo nakopnul, prostě jsem mohl zase stát na svých vlastních nohou. Holky to okamžitě poznaly, protože už mě nemuseli podpírat.
Neváhali jsme a okamžitě se rozeběhli po schodech do prvního patra. Otřesy stále sílily a stále víc a víc devastovaly dům. Místy se objevovaly trhliny v podlaze a ve stropě. Byla skoro úplná tma a nepamatovali jsme si cestu do přízemí, takže jsme vběhli do asi tří špatných místností, než jsme našli tu správnou se schody. Otřesy naštěstí přestaly. Sice jsme trochu zpomalili, protože jsme netušili, co nás tam dole čeká a co provedla všechna ta zemětřesení se stabilitou těch schodů, ale netroufali jsme se úplně zastavit. Po schodech jsme šli opatrně, protože byly po těch otřesech vážně dost poškozený. Netroufli jsme si jít vedle sebe. První šla Áďa, pak já a jako poslední Venny.
Po pár schodech se ozvala rána a Vennin výkřik. Okamžitě jsme se otočili. Venny se propadla noha do jednoho z těch velmi stabilních schodů. Celkem jsme si oddychli, že se nepropadla celá, a šli jí pomoct. Chvilku to trvalo, protože se tam zaklínila. Po chvilce jsme už všichni tři stáli opět na obou svých nohách. Ale ne na dlouho. Nastal poslední a největší otřes. Měli jsme co dělat, abychom se udrželi na schodech. Ale když jsme nechtěli spadnout my, tak prostě spadlo celý schodiště. Přesně tak, celé schodiště se propadlo do sklepa.
…

Neděle - ráno - ve sklepě…
Zajímalo by mě, kdo ten barák navrhoval. Jak vůbec mohl nepočítat s tím, že sem přijdou tři studenti a že tady pomocí nějakejch magickejch rituálů, o kterejch nemaj ani páru, vyvolaj zemětřesení, který by jim závidělo i San Francisco? Vidíte, teprve teď mě napadlo, že tady by vlastně žádný zemětřesení být nemělo. No, ale nedivím se, že sem v tý chvíli o tom tak nějak moc nepřemejšlel. Co myslíte, že by se honilo v hlavě vám, kdyby jste padali půl druhého metru se sutinami, kterejm se ještě před čtvrt vteřinou dalo říkat schody?
„Venny? Áďo? Slyšíte mě? Jste v pořádku?“ zeptal jsem se asi po pěti minutách, kdy jsem se naštěstí probral celej a na to, že jsem před chvílí málem přišel o život, poměrně v pořádku.
„Tady jsem!“ ozvala se Venny a za chvíli se v oblaku prachu vynořila její postava. Naštěstí to přežila taky jakž takž bez zranění. Oba dva jsme kašlali a snažili se trochu rozehnat oblaka prachu kolem nás.
„Kde je Áďa?“ zeptala se Venny.
„Nemám tušení,“ odpověděl jsem a snažil se porozhlédnout kolem. Beznadějně. Prach kolem nás ještě více umocňoval tu temnotu. V to mně napadlo, že bych u sebe měl mít stále Božku. Uklidil jsem ji, když jsme za-slechli ty kroky a běželi na půdu. Začal jsem prošmatrávat kapsy. Našel jsem ji. A zázrak! Byla v pořádku! Jestli se někdy vrátím domů živej, tak ji nechám postavit pomník. A vynálezci umělohmotnýho pouzdra pošlu děkovnej dopis.
Posvítil jsme na okolí. Bohužel ani Božčina svatozář nestačila k tomu, aby rozehnala tmu podtrženou tím prachem všude kolem. Ale naštěstí se už ustaloval.
„Áďo? Áďo!“ Možná vám přijde nesmyslný, že jsme nemohli najít jednoho človíčka ve sklepě, ale ten sklep byl opravdu velkej, až nepřirozeně velkej. A na to, že jsme se všichni tři propadli z jednoho místa, jsme dopadli dost daleko od sebe. Tomu se říká rozprostraněnost prostoru. Pak jsme zaslechli slabé výkřiky, jakoby tlumené. Vůbec jsme jim ale nerozuměli.
„T…y!...em…sy…á!“ Zkonstatovali jsem, že je to nejspíš Áďa.
Vydali jsme se tím směrem, odkud jsem si mysleli, že přicházejí. A měli jsme pravdu, a to hned dvakrát. Oprav-du ty výkřiky vycházeli z těch míst a opravdu to byla Áďa. Jenže tu byl malý problém. Mezi námi byla překážka ze sutin.
„Jsi tam Áďo? Jsi v pořádku?“ křičel jsem co nejvíc mi to dovolili hlasivky a celkem dost omezenej přístup dejchatelnýho vzduchu.
„Jo jsem tady, ale nemůžu se hnout, mám zasypanou nohu a příšerně to bolí,“ odpověděla mi, ale bylo ji sotva slyšet. Nejspíš nemohl křičet tak nahlas jako já.
„Pokusíme se tě odtamtud nějak dostat,“ křikl jsem na ni, ale v duchu jsem si kladl otázku -
„Jak ji odtamtud chceš asi dostat?“ Jako bych si objednal stereo, protože Venny na mě vyjela a docela dost ji chytla cholera. Ani se ji nedivím. Její nejlepší kamarádka teď leží zasypaná dva metry od ní, ale nedokáže jí vůbec pomoct. Nikdo z nás ji nepomůže. I když…?
Venny se nedokázala uklidnit, chodila kolem, kopala do všeho, co jí přišlo pod nohu, a křičela. Neměl jsem jí to za zlý, ale chápejte mě, i tak to přehnala. Prostě chytla hysterickej záchvat.
„Venny! Tak se už proboha zklidni! Takhle jí už vůbec nepomůžem!“
„No to já vim, že jí takhle nepomůžu, tak mi ale kurva řekni, jak jí mám pomoct!“
„Tak se zkus uklidnit a pokusíme se odendat ty šutry,“ navrhl sem jen proto, aby se uklidnila, i když jsem stejně věděl, že takhle se k ní nedostanem.
Moc to sice nepomohlo, ale aspoň nechodila kolem a nekopala do všeho. Teprve teď se usadil všechen prach a já si všiml, že nejsme v žádném sklepě, ale v nějaké menší jeskyni. Mohla mít asi tak třicet na třicet metrů.
„Takhle to budem odhazovat do nekonečna! Tohle nemá cenu! Takhle se k ní nedostanem a ty to moc dobře víš! Co když se k ní nedostanem v čas! Co když krvácí a my jí tady necháme vykrvácet?!“ křičela na mě asi po minutě klidu Venny.
„Ty … ty si myslíš, že mě to neštve, že nevim, jak jí mám pomoct? Že mě neštve to, že umírá metr ode mě a já nedokážu nic udělat?!“ zakřičel jsem na ní s velkým zoufalstvím a z očí mi vyhrkly slzy.
„Kurva!!!“ křikla zoufale Venny a mrštila kamenem směrem po stěně ze sutin. V tu chvíli se stěna ze sutin rozlítla na všechny strany. Vlastně ne na všechny strany, jen jakoby směrem od místa, kde nejspíš ležela Áďa. My jsme na to jen koukali s otevřenou pusou. Prach se tentokrát usadil během chvíle. Jak se usazoval, postupně jsme viděli Ádiny obrysy a i ona musela vidět ty naše.
„Co to…? Jak ste…?“ vydala ze sebe udiveně Áďa. Nevypadala na to, že by nějak extra krvácela nebo byla hodně zraněná. Teda až na to, že obě nohy měla pod hromadou kamení a dřeva.
„To bych taky ráda věděla,“ řekla Venny a šla k Ádě, aby jí pomohla vyprostit nohy. Já jí hned napodobil.
Tyhle sutiny byly naštěstí menšího rázu, než ty, co “explodovaly“. Když jsem začal odhazovat, všiml jsem si knihy. Ležela hned vedle Ádi.
„Taky jsem si řikala, že asi chce odejít s námi. Ani ten pád, co od sebe oddělil nás tři, mě od ní neoddělil. Nej-spíš si měl pravdu. Ta kniha nám určitě leccos vysvětlí,“ řekla Áďa, když si všimla, že na tu knihu koukám.
Vzpamatoval jsem se a začal jsem znovu odhazovat. Asi po pěti minutách měla Áďa nohy úplně volný. Ale moc příjemný pohled to nebyl. Třísky a ostré kameny ji roztrhaly kalhoty a docela dost jí poškrábaly. Zbytky nohavic měla úplně nasáklé krví a z nohou jí občas trčely třísky, nehledě na hluboký škrábance až na kost. Pokusili jsme se jí vyndat ty největší třísky. Muselo to strašně bolet, ale Áďa se držela.
Když jsme vyndali poslední třísku, tak jsme nevěřili vlastním očím, zase. Kolem jejích ran se začali objevovat malé modré jiskřičky a hvězdičky. Větší rány se začaly pomalu stahovat okraji k sobě a malé se rovnou zacelo-valy. Tak tomuhle se říká nemožné na počkání, zázraky do tří dnů! Zase jsme na to jen čuměli s otevřenou kušnou.
Naše velmi účelné čučení na Ádiny nohy přerušil až další otřes. Tentokrát to ale nebylo žádný zemětře-sení, jestli se tak ty předchozí otřesy dali nazvat, ale prostě se na nás řítil strop jeskyně, nejspíš i s celým domem. Áďa popadla knihu a snažili jsme se co nejrychleji najít nějakou cestu ven. Naštěstí jsme si všimli na druhé straně jeskyně slabého světla a schodů. Nejspíš to musel být východ z toho baráku. Okamžitě jsme se rozeběhli k němu.
Strop se řítil čím dál tím víc. Já běžel první.
„Martine! Pozor!“ křikly na mě holky.
V půli cesty se na mě zřítil kus stropu a já už mu nedokázal uhnout. Jen jsem zvedl ruce v domnění, že snad trochu to zmírní dopad asi půltunového šutru, a zavřel oči. Jenže … nic se nestalo. Pomalu jsem svěšoval ruce a otvíral oči. Ten šutr visel ve vzduchu! Prostě se zastavil uprostřed svýho pádu! Ohlídnul jsme se kolem. Nebyl jedinej, kterej se takhle zastavil. Jakoby někdo zmrazil čas. Všechno se zastavilo. Všechno až na mě a holky, které taky jen nevěřícně koukaly kolem. Doběhl jsem k nim a vzal je za ruce.
„Radši pojďme rychle odtud, než si to ty šutry zase rozmyslí.“
Vyběhli jsme ze sklepa. Nevěděli jsme, jestli má ten zatracenej barák nějakej zadní vchod, tak jsme vyrazili k tomu hlavnímu. Po schodech do patra zbyla jen obrovská díra. Obešli jsme jí, co nejvíc to šlo a co nám dovolila šířka chodby, abychom se zase nepropadli zpátky. Dveře už šly otevřít. Ani jsme nezkoumali proč. Vběhli jsme zpátky do lesa a nezajímalo nás, co nás tam čeká.
…

Neděle - za svítání - uprostřed lesa…
Po nejspíš hodině rychlé chůze jsme už nemohli. Všechny předchozí události nás natolik vyčerpaly a unavily, že jsme si museli zdřímnout. Našli jsme si spadlý strom u kterého byla prohlubeň a do ní jsme si lehli blízko sebe.
…
První se probudila Áďa, kterou probraly ranní sluneční paprsky. Ještě nás nechala spát a ležela tam s námi. Po chvilce jsem se probudil i já a Venny. Ale nás neprobudilo blahodárné teplo slunečních paprsků, ale kroky a hlasy blížící se z druhé strany stromu. Sice jsme zrovna v tu chvíli otevřeli oči, ale hned jsme se probrali do plného vědomí. Chvíli jsme poslouchali a čekali co se bude dít dál. Hlasy byly stále nezřetelné, protože les kolem hodně šuměl.
Když v tom Venny vykřikla, „Mami! Tati! Tady jsme!“ a vyběhla zpoza našeho pelechu. Okamžitě jsme Áďa a já vystřelili za ní. A měla pravdu, byly to její rodiče. Moc jsme si oddychli a všichni jsme je objali. Konečně známé tváře.
„Kde jste byli? Celou noc jsme vás hledali … Díkybohu, že jste v pořádku, moc jsme se o vás s tátou báli.“
V pořádku, že jsme v pořádku? Když jsme se dostali z toho domu, slíbili jsme si, že jim to zatím radši neřekne-me, i když jsme to mohli dokázat. Měli jsme tu knihu, naše oblečení a tak, ale radši jsme o tom pomlčeli.
„Taky sem měla strach mami, nedokážeš si představit jakej.“
Podle mě je strach slabý slovo.
Cestou do tábora nám táta Venny vyprávěl, jak nás celou noc hledali a že už chtěli zavolat policii, ale neměli signál. A taky nám říkal, že při hledání narazili i na cestu, která vede k hlavní silnici, takže jsme se mohli v pořádku vrátit domů … I když počkat, opravdu v pořádku?
…