Kdo je zrůda ?

„ Já neustále opakuji, že je to podvodnice, hnusný člověk ! Tuhle holku by bylo třeba zabít. Ano,zabít, jelikož bez takového učinění naše duše nenaleznou klid.“



Jmenovala se Sára. Dívka žijící na vesnici, opovrhována svou vlastní matkou, jež za její ‚nepřítomnosti‘-‚přítomnosti‘ vypouštěla z úst zlo. V mnoha věcech po mnoha letech již obrněná Sára se doteď nemohla zbavit úzkosti, zkroušenosti při zaslechnutí zla vycházejícího z úst jejich blízkých. Stále nebyla schopna uvěřit, že není zraněná.

Jako obvykle vyběhla z domu ven, právě do okouzlující, sněhem pokryté krajiny, která jen posilovala všechnu tu melancholii, všechny ty pocity. Její křehké porcelánové tělo proplouvalo hodiny krajinou, čekajíc na chvilkové uklidnění a opětovný návrat domů. Potřebovala útěchu, pohlazení .. Bohužel jí toto minimum nikdo nemohl dopřát a tím více byl těžší její boj.

Nevnímající Sára se jako každý víkend tedy brodila zasněženou krajinou, až se najednou stalo něco podivného, něco neobvyklého. Nemohla se posunout dál, upadla na zem a až po probuzení z jejího lehkého koma si uvědomila, že do něčeho narazila. Po vzhlédnutí nahoru zjistila,že je to někdo,nikoli něco. Dotyčný ji podal pomocnou ruku. Doslova. Ona, ač nevěděla proč, v tomto neznámém muži chovala určitou důvěru. Vzal ji do náručí a zavedl na neznámé místo v lese, jenž Sára nikdy neprozkoumala. Všude okolo stály stánky. A kolotoče. A další různé atrakce. Při dlouhém pozorování okolního prostoru si nepostačila všimnout, že její nový a jediný přítel odešel. Nepřemýšlela o tom, usadila se na lavičce vedle obřího kolotoče a začínala se opět ztrácet. Na zvláštních stromových hodinách odbila půlnoc. Sára se probudila. Po celém prostoru se rozsvítila barevná, blikající světla, atrakce obživly, hrála typická pouťová hudba, hrála falešně, což navozovalo depresivní dojem z celého okolí. Z přívěsů vycházeli lidé…. LIDÉ ?? Sára se ulekla, právě spatřila něco nevídaného. Viděla zrůdy,monstra. Zkřivené tváře, po nichž stékala krev a nejhorší byla nenávist čišící z jejich očí. Posmívaly se Sáře, ukazovaly si na ni prstem. Po chvíli se Sáry začalo něco zmocňovat, hlasy oněch stvůr ji našeptávaly špatné věci, moc špatné věci ! Veškeré její úzkosti se přeměňovaly ve zlost,vztek, cítila to, stává se z ní stvůra ? Všechno se zdálo zmatené, jisté však bylo jedno- Sára přestala býti Sárou. Usnula.

Druhý den nebylo po předešlé noci ani stopy. Vydala se tedy domů, kde ji nikdo nečekal. Vplížila se do zahrady. Spatřila ji matka, přiblížila se k ní a aniž by se zeptala,co se stalo, začala Sáru urážet, mlátit.. Sára nabyla nebývalé odvahy, její vnitřní pocity se potřebovaly dostat ven, bránila se. Bránila se příliš. Vyčerpaností ani nevěděla, co se událo, upadla do spánku. Po pěti hodinách otevřela oči, matka ležela podél jejího těla,nehýbala se.. NEDÝCHALA. Sára se pousmála,a v očích se ji objevil ďábelská záblesk radosti… „ Kde je lopata“ ?