Predátor

Je nádherný slunečný den, do 20 stupňů moc nechybí. Tahle dovolená na sklonku babího léta mi přišla akorát vhod. Je úžasné, jak jindy lidí plné je teď toto zákoutí tak liduprázdné. Ne, nechybějí mi tu zdejší obyvatelé, neštěkají psi, neslyším cirkulárky, ani sekačky, křik dětí, ba ani plkání zdejších babek. Prostě je to, jako kdyby se zastavil čas, jako kdyby všichni lidé někam zmizeli, nebo byli všichni zakletí. Ale je nádherné se jen tak natáhnout na deku a koukat na oblohu. Koukat jak proudové motory letadel maluji na blankytně modré obloze notovou osnovu a prstem do ní vpisovat jednotlivé noty. Hudba se mi line hlavou a já si jí skrz svůj úsměv lehce pobrukuji. Zasněně přivírám oči a krátce na to usínám.
Probouzí mě stísněný pocit. Cítím, že mě kdosi upřeně pozoruje. Pohledem zavadím o terasu chaloupky, nikde nikdo. Jen lehký vánek si pohrává s travinami kolem mě. Když v tom zahlédnu stín. Cosi se mihne mezi trsy. Pohybuje se to sebejistě a tiše, jako duch. Krouží kolem mě jako když se vlci připravují zaútočit na svoji kořist. Jsem velmi neklidný. Koutkem oka zahlédnu šedivou siluetu predátora připravujícího se ke skoku. Šátrám rukou kolem sebe a hledám v dosahu něco, cokoliv, čím bych se mohl účinně bránit. Nic. Vůbec nic co by se dalo použít. A najednou je to tady. Útok. Jediné co se mi podaří je otočit se k vetřelci čelem, ale to už mně vítězně stojí na prsou a olizuje mi obličej. Její krásně šedivě proužkovaný ocásek sebou mrská jako když krotitel práská bičem. „Pattynko, sakryš neolizuj mě!“otírám si obličej, „Tak dobrá pojď, já ti naplním misku mlékem!“ Zvedám se i s naší kočkou v náruči a jdu do lednice pro mléko ….