Král ?!

Stál na srázu, ohlušený hlasitým zvukem vln i bouře a přesto bylo ticho. Jediný okamžik zachytil jeho duši v skleněné kouli a uzavřel ji tam. Nevnímal nic, ani dva havrany kroužící nad jeho hlavou. Jen stál a koukal na moře. Hlavou mu kroužily vzpomínky na toto místo.

,,Ne! počkej! Séithe, stůj!'' dívka klečela na trávě a tvář jí zmáčely slzy. ,,Prosím...'' zašeptala a sledovala chlapce jak odchází, pohlcen stíny lesa. Myslela, že se nevrátí, že ho nikdy neuvidí. Nebyla schopná se pohnout, vstát a jít domů. Bezmocně se třásla a proklínala den, kdy chlapce potkala a den ,kdy zjistila, že on, tento krásný chlapec je pravou rukou Temnoty.

Zatřásl hlavou, aby vypudil vzpomínky a dál hleděl na moře. Havrani, teď již tišší, nepokojně sledovali nebe. Nechtěl vzpomínat. Vzpomínky mu způsobovaly bolest, nesnesitelnou jako nepřetržité trhání srdce na malé kousíčky. Zavřel oči.

,,Nechoď!''hlas jeho matky , prořízl ticho a on se otočil. ,,Nikam nepůjdeš!'' Veděl, že její zákazy nic nenadělají. Nesnášel, když musel poslouchat. Ignoroval ji, hodil si batoh na záda a vyšel ze dveří.,,Říkám že zůstaneš doma! Séitheach! TY mě budeš poslouchat!'' Žena ho zachytila za paži. Nešetrně ji setřásl a pokračoval v cestě.

Blesk prozářil oblohu stříbřitým světlem. Posadil se a hleděl z útesu. Zmatený pocity, si pohrával s vlasy, svázanými v culíku. Nevěděl proč, ale cítil se provinile, díky událostem z minulých měsíců. Nakonec, byl synem Muže, co ovládl Světlo. Jinak řečeno šamana, kouzelníka či druida. Ale on nemohl být dobrý. Né, jako jeho otec. Podíval se na středověký meč, dědictví jeho rodiny, který ležel u jeho nohou. Jílec, osázený drahými kameny, se třpytil v záři blesků a krev skapávala na trávu, kde tvořila rudou loužičku.

,,Synu, nedělej to! Zničí tě! Nepřemůžeš ji!'' Jeho otec mluvil o Temnotě. ''Dívce'', jenž pomalu ničila jeho svět. ,,Postavím se jí! I kdybych měl zemřít!'' vykřikl a vytáhl meč. Otec se na něj smutně zadíval a poté se odvrátil. Kdyby v té době věděl, že jeho syn je ten co se odvrátí na temnou stranu, nejspíš by ho zabil. ,,Promiň otče. Musím jít'' zašeptal tiše a vykročil do deště.

Cítil ji, už přicházela. Dívka, mladá a hezká. Nikdy by nepomyslel na to, že tohle je Temnota. Nebezpečná, smrtící a především nádherná. Posadila se vedlě něj a jeden havran jí přetétl na rameno. Nemusela mluvit, věděl ,že naděšel čas. Vstal, zvedl meč a kývl. Jeho oči byly černé a blýskalo se v nich nenávistí. Dívka ho vzala za ruku a šli, na místo určené voláním krále králů. Před očima se mu mihl obraz, obraz jeho otce, klečícího v kaluži krve.

,,Séitheach? Proč ty? Proč?!'' zachroptěl muž a vykašlal krev. ,,Proč?! Protože je to můj osud.'' Odpověděl jednoduše chlapec a zavřel oči. Svist měče však slyšel. Potom tlumený dopad těla. Překročil jej a ohrnul nos. Pach Smrti byl cítit všude. Vznášel se nad bojištěm a ulpěl na jeho šatech. Na zemi bylo plno mrtvých, všichni se dali do boje proti temnotě. Armáda dvou tisíc vojáků se postavila jedinému muži, vlastně chlapci, který jako jediný přežil. Znechuceně kopl do mrtvoly a prošel bojištěm. Supi se slétaly na hostinu. Jaká ironie, že první přistáli na jeho otci, slavném muži jeho věku, Macharovi. Věku co právě skončil. Utrpení a smrt přestali existovat. Svět musel začít znovu.

Stonehenge. Velkolepý kruh, uctívaný druidy. Tam směřovali. Tam měl být poslední soud. Ztuhl, když uviděl muže, krále, jak stojí ve stínu kamene a zírá na havrana, kterého má na rameni. Ztuhle vykročil za svou paní a stoupl si vedle jejího pravého boku. Roztržitě těkal očima po kruhu lidí, co postávali u kamenů. Král obcházel kruh ,a každému něco pošeptal. Mnozí ztuhli, jiný zalapali po dechu. Když přišel k němu, havrani zakrákali a odletěli pryč. Král se k němu naklonil. Čas posledního soudu světa nastal...