zrcadlení

Sedím a cítím se jako prázdný obal a vnikají do mě šedé zahořklé myšlenky,které mne tvarují podle své vůle a nejvíc se děsím chvil ve kterých si to přestávám uvědomovat.Třídím je v sítu ideálů,ale někdy ztrácím sílu v tom pokračovat a velení přebírají ony sami.Myšlenky o kterých bych neměl psát.Zapletl bych se do sebe samotného jako do bludného kruhu a to je právě to nebezpečí.Je to hrůza ,celý mechanismus kdy ztrácíte uvědomění reality a právě když jste nejvíc přesvědčeni ,že jste na to káply,dostane se vám ve skutečnosti do mozku obyčejná lež.Je to nebezpečné, bez energie a citu druhého,který by do vás vložil kus sebe,sdílet vše jen se sebou samým,protože upadáte v lidském slova smyslu a možná ani není možné to zastavit.Někdy pociťuji euforii u nápadů na které přicházím,ale ta brzo opadne,když si uvědomím,že střed té euforie je jen má melancholie.Ale dost o mě.
Venku před domem roste strom z kterého opadalo už všechno listí,protože podzim se blíží a já mu věnuji dlouhé chvíle,abych se odreagoval od trudnomyslných úvah,ale nepomáhá to.Něco tomu chybí. Nejsem optimista v tom abych věřil,že když jsem tu sám vydaný napospas jen filozofii démonů ega,udržím si nadhled věčně a proto jsem se rozhodl tohle dilema vyřešit .
Jednou brzo ráno jsem přistoupil k zrcadlu a pomyslel si ,že by mohlo zobrazit víc než jen odraz tělesné schránky.-pomíjivého shluku masa a kostí,který se nezvratně dříve nebo později musí změnit v prach,nebo posloužit jako potrava červům.Potom jsem udělal něco o čemž když vám povím,tak možná mně označíte za potrhlého.Ale co je vlastně měřítkem normálnosti?
Sebral jsem z krabice nářadí, kladivo a rozbil svůj odraz v zrcadle na hromady střepů.Navlékl jsem si pracovní rukavice,abych se nepořezal a sesbíral jsem střepy do prázdné krabice a o několik desítek minut později, jsem odešel do mé dílny a ohobloval dřevěnou desku.Když jsem práci dokončil ,vzal jsem jí domů a začal na ní lepit střepy,jeden za druhým a tvoření takovéto koláže mně zcela pohltilo.Tak jako dítě zabrané do stavebnice,které se soustředěným výrazem prozkoumává všechny možnosti jak seřadit dílky k sobě,já zacházel se střepy které jsem jemnými gesty uchopoval a do políček potřených lepidlem pokládal  jakobych dával dohromady kusy svatyně.
Ještě jsem vám vlastně neřekl podrobně ,proč jsem to udělal.Ale ve skutečnosti ta myšlenka čemu vlastně poslouží má koláž, přišla sama při tvorbě.Když jsem pozoroval jak si střepy se zlomky mého obličeje které odrážely začaly hrát vlastní hru ,docházelo mi,že až koláž dokončím, budu stát tváří v tvář zcela nové verzi odrazu obličeje na který jsem léta zvyklý.Cítil jsem,že začínám být svědkem něčeho velkého a pomalého osvobozování mé vlastní psýché z bažiny topení se v nekonečných úvahách.Ten nový odraz,který by byl pro jiné lidi jen deformovaný jako v zrcadlovém bludiště a tím by to pro ně končilo ,byl obrazem mé duše a mysli složený ze střepů, protože duše a mysl nejsou jednotným celkem ,ale shlukem.Věčně se obnovujícím shlukem... Ve  chvíli když jsem  dílo dokončil  jsem nad svým počínáním ucítil skutečnou radost a pocit naplnění..Kdokoliv  se podívá  uvidí nejen povrchně svou tvář ,ale moje dílo mu poskytne možnost podívat se i za ní.
A tak jsem sám sebe osvobodil a kdykoliv mé smysly toužila zajmout trudnomyslnost,měl jsem tu ,,zrcadlo´´ a já se do něj podíval a hypnoticky se soustředil na obraz v něm -na věčné zachycení mé rozpolcenosti,která už se nemohla rozptýlit v další nesrovnané části uvažování,protože byla chycena-chycena a zdokumentovaná ve střepech a tím proměněna v něco víc než pouhopouhý odraz tváře. 
Rozhodl jsem se brzy,že v tento nový  typ transcendentálního zrcadla proměním všechny v domě a dal jsem se do práce.V dílně jsem si vyrobil osm dalších desek a než byla všechna zrcadla hotová, zabralo mi to spolu s dřevařskou prací celé dva dlouhé dny.Vyvěsil jsem je po všude domě a velmi dlouho jen tak chodil  opojený svou prací a kdykoliv mně napadla myšlenka nesourodá s jinou ,pohlédl jsem na sebe složeného ze střepů a moje dílo to,co se mi odehrávalo v mysli dokonale, zobrazovalo a kontrolovalo.Byl v tom kus poezie.
Vím,že by mnozí řekli,že má ,,zrcadla´´ prostě jen deformovaně odrážela realitu,ale mne když jsem se na svou tvář díval,nikdy   mi deformovaná nepřišla ,ba právě naopak,připadlo  mi,že jsem jen pomohl nově sestaveným zrcadlům aby svůj úkol plnila sice jinak než jsou lidé zvyklý ,  avšak daleko lépe a do hloubky  a pod povrch objektu který odrážejí....
Brzy se mi sledování sebe stalo opravdovou posedlostí i když to nerad přiznávám.Procházel jsem domem dlouhé chvíle ,kouřil a jen se díval očima diváka zabraného do filmu.Postupně jsem úplně zapoměl co to je pohled do obyčejného zrcadla a proto ,že život je někdy velmi ironický ,můj příběh nabral spád o dva týdny později příchodem  podomního prodavače kapesních  zrcátek  pro kosmetické potřeby atd...Ten mladý upovídaný pán zazvonil začátkem jednoho pondělního odpoledne a spustil monolog s přehrávanou obchodnickou vlídnosti.V jeho chování byla jistá kuráž velmi dobrá pro jeho zaměstnání a kterou si mne získal a tak jsem ho neodmítl dvěma větami ,jak bych  to obyčejně udělal.
Půjčte mi jedno ,prosím,chci si ho prohlédnout-vyzval jsem ho a najednou mi došlo ,že mimo normálního odrazů své postavy  ve sklech oken v domě po dlouhé době zas uvidím tvář zobrazovanou zrcadlem jako dříve a proto jsem pocítil  zvědavost.Podal mi jedno ze zrcátek a já ho uchopil a pohlédl do něj.V tu chvíli mnou odtřásl hluboký děs a projelo mi tělem chvění,až jsem zrcátko málem upustil k zemi.Uviděl jsem v něm na malou chvilku sice můj obličej,ale plný tak hlubokých prasklin v kůži, jakoby byl poskládaný jen z částí(střepy).Připomínal jakousi směsici tváře Frankenstienova monstra a  tváře pouťové obludy.Neexistují ve skutečnosti slova,která by pravdivě popsala  to co jsem spatřil.Odraz,který měl být mým obličejem odrážel temnou noční můru.
Člověče tak vezmete si ho?koukáte jakoby z něj mělo na vás vyskočit-slyšel jsem prodavačův hlas odkudsi  zpovzdálí...Když jsem přišel k sobě a hrůzný vjem vymizel, přistihl jsem se pozorujíc svůj obličej,nyní  obyčejný ,ze zrcátka se dívající na mne, nijak a ničím nepoznamenán.
Ano vezmu si ho-odpověděl jsem mu....
Je dobré se nepropadat příliž do vnitřních světů a do světů našeho počínání a proto jsem si pořídil jedinou věc ,která mne zas odrážela v normálním reálném světle..Nepovím vám,neboť sám nevím,co způsobilo ten mrazivý vjem,když jsem se v zrcátku prohlížel...Ale možná to byl jakýsi druh varování  a možná pouhá halucinace z mysli matené malým zrcadlovým bludištěm,které jsem si doma sestavil.Ale když už by šlo o varování,tak před čim?Možná právě před tímto mým osobním bludištěm a jeho duchem,který jsem mu vnukl ,jenž začal svůj podivný život právě v mé mysli...