Hrobařuv život

Byl chladný večer kolem půl desáté. Stín běhal po silnici a auta mířící ke svým rodinám ho odkrývala svými světlomety. Jeden z těch stínů však zůstal na místě a dokonce se přibližoval. Nebyl to stín, co známe v pravé poledne, je to stín, kterého se většina lidí bojí a nechce ho spatřit. Stín mířil k domu. Nikdo si ho nevšiml. Jeho boty klapaly o chodník až ke zvonku. Nezazvonil.
Dveře se rozletěly a stín vběhl dovnitř. Pan a paní Hookovy se už nikdy nedozvědí, jak se dveře podařilo útočníkovi s takovou vervou vyhodit z pantů. Stín vběhl do prvního pokoje a uviděl Kate Hookovou u stolu. Počítala peníze. Křik zaplnil místnost a snad i celý dům. Stín se pod svou maskou neusmíval. Tvářil se smutně, ale odhodlaně.
Pan Hook doběhl ze svého pokoje do jídelny. Uviděl svoji choť. Byla mrtvá. Slyšel, jak mu na záda jde studený dech. Stín. Nůž projel Hookem skrz záda a pokračoval směrem nahoru. Stín klečel u obou mrtvých a slaná slza mu stékala po tváři. Brečel. Zabil mnoho lidí, ale přesto se nemohl vyrovnat s tím, co musí dělat, aby zůstal šťastný se svým řemeslem.

David Craig-pohřební služba
Už v patnácti jsem uviděl svoji první mrtvolu a navždy mě to změnilo. Zemřel mi kamarád ve škole na nějakou nemoc. To však není podstatné. Podstatné je, že uživit se v takovém zapadákově jako je Down Line je zhola nemožné. Říkal mi tenkrát děda, který byl hrobař, že je to těžké řemeslo a ne každý na to má žaludek. Ale já věděl, že je to můj osud. Po deseti letech jsem si vybudoval vlastní firmu se dvěma spolupracovníky. Všechno začalo tak "hezky". Lidé umírali jedna báseň a my jim poskytovali ten nejlepší odchod. Vynášelo to dobře, nikdo si nestěžoval a my měli práce dost, ale....Jak to tak bývá, všechno má svůj konec. Hodně lidí se přestěhovalo do větších měst a z Down Line se stalo o mnoho menší město, už to byla jen vesnice. Mí společníci odešli a já měl každou chvíli zbankrotovat. To jsem si nikdy nedokázal připustit. Začal jsem chodit do kostela a modlit se k bohu, ať mi řekne, co mám dělat se svojí "zoufalou" situací. Ubíhaly měsíce a pořád žádná zakázka a mé úspory byly téměř pryč. Když jednou v noci jsem dostal zoufalý nápad.

Další dvě mrtvoly putovaly do ohně. Dvanáctá vražda za poslední měsíc a policie pořád nic nezjistila. Stín se krotil jako had a nechtěl se dostat na policejní udici. Příští útok bude poslední, to si alespoň myslel.
Městská linka číslo 104 jezdí celým městem a vozí denně asi dvě stě lidí. Nyní jede autobus do té nejfrekventovanější ulice města, kde je nyní kolem padesáti lidí a v autobuse dalších třicet. Bylo odpoledne, špička. Stín stál v postranní uličce a čekal na správnou příležitost. Autobus zastavil. Dveře se otevřely. Cvak.
"Jsou tři hodiny a dvacet minut. Před třiceti minutami vybouchl městský autobus, linka 104. Počet obětí se táhne do desítek. Poslední počet je prozatím třicet dva lidí. Všichni cestující autobusu zemřeli při výbuchu, dalších pět lidí je těžce zraněno. Přesné informace budou známy až za pár hodin. Pro DTVL Ken Preston."

Když není koho pohřbívat, když nemáte co dělat, je třeba si najít koho pohřbít. Zoufalá situace volala o zoufalý plán. Vždycky jsem si to dobře promyslel, aby oběti neměli nic společného. Nestačilo zabít jednou, bylo třeba zabíjet dokola. A opět jsem měl svoji práci, to, co jsem chtěl, mám, a to je důležité. Pro mě.