Vzkaz ze záhrobí

Můj život byl v celku normální až do té doby, než do něj připlula tragická událost. Z pátku na sobotu moji matku srazil nákladní vůz. Na pohřbu se sešla celá naše rodina, ale smutek ve mně přetrvával. Jednou v noci jsem přemýšlel o své máti a o tom, jak mne vychovávala. Dospěl jsem k názoru, že to bylo hezké dětství. Vychovávala mne ve stylu, dělej si co chceš, ale dokonči školu. Škoda, že natáhla brka. Tak jsem byl zádumčivý, že jsem si nevšiml, že nejsem v pokoji sám. V rohu u okna někdo stál. Rozhlédl jsem se a zpozoroval to. Lekl jsem a spadl z postele. Osoba se blížila. Viděl jsem její tvář, byla to má matka. Dívala se na mne skelnýma očima a něco povídala. Neslyšel jsem ji. Měla na sobě bílou noční košili. Konečně jsem slyšel, co říkala. Byla to čísla. Ano, teď mi to docházelo. Její sejf. Byla to čísla od sejfu. Když viděla, že čísla mám v hlavě, rozplynula se. Ještě ten večer jsem našel v sejfu přes milion.