Věštkyně

Přes den jsem obvykle byla zabalena do několika hedvábných šátků a uložena ve staré skříni, kde to čpělo stoprocentní levandulovou silicí. Můj život tedy začínal až po šesté hodině, kdy Katerina Volčkova,postarší dáma s dlouhými stříbrnými vlasy a vychrtlou postavou, zarachotila klíčem v zámku té zatuchlé almary, vysvobodila mě z mého levandulovo-šátkového zajetí a postavila mě na stůl. Tehdy se mi vždy naskytl krásný a vzrušující pohled. Na koberci tkaném z perských nití stál malý sloupek určený jen pro jedinou věc, pro tlustou knihu vázanou v rozedrané kůži a plnou podivných klikyháků. Dále několik ohromných svící tyčících se do výšky až jednoho metru. Truhla obložená různými amulety, magickými předměty, drobnými knížkami, balíčky rozličných karet a mezi tím vším vládla mohutná bronzová váza plná sušených černých růží. Celou jednu stěnu pokoje pokrývala dubová knihovna - ze čtyř pětin plná knih a z jedné zase fotek pro mě úplně cizích lidí. Ve výklenku ze všech stran obklopeném okny měla Káťa rozprostřeno několik měkoučkých saténových polštářů se střapci, uprostřed nich nízký stoleček ledabyle stlučený ze tří kusů dřeva a na něm miniaturní čajová konvička plná indického černého čaje. Ostatní okna byla zakrytá těžkými závěsy, stěny se honosily třemi podlouhlými rituálními maskami z terakoty a barevných pírek. A konečně můj stůl, byl to solitér této malé světničky. Vyřezávaný v bůh-ví-jakém stylu skrytý pod batikovaným ubrusem a obklopený snad milionem pokroucených židlí a židliček. Obvykle byl prázdný a uprostřed něho jsem ležela já - křišťálová koule.
Dnes tomu ale bylo jinak. Mihotavého světla svíček přibylo, ve vzduchu se mísilo mnohem více vůní vycházejících z aroma lamp, františků a tyčinek. Moje paní nervózně přecházela po pokoji a něco si mumlala. Zaslechla jsem jen něco jako:
„Ano,ano…bude to dneska…bylo to přece v tom snu…karty ale nelžou…a podle hvězd…ještě jsem se nepodívala do koule!“ chvatně mě uchopila do svých pavoukovitých prstů ledových dlaní a dýchla mi na čelo:
„Tak co mi povíš?“ mlčela jsem, protože jsem vůbec nechápala, co se děje. Tázavě jsem se podívala po ostatních věcech v pokoji. Ty jen kroutily hlavou, jedna z těch primitivních masek dovezených z „Černého kontinentu“ na mě zírala s úplně tupým výrazem, tak jsem to vzdala a moje paní toho zase nechala s hypnotizováním mé hlavy. Vteřiny se pomalu vlekly jedna za druhou a mě se zavíraly oči…
Musela jsem si zdřímnout, protože jsem ani nepostřehla, že pentlovky stojící v rohu místnosti už dávno odbyly půlnoc. Káťa se zatím zhroutila do jedné z židlí a zasněně sledovala cosi neviditelného venku na ulici. Měla jsem strach, že se mi dočista zbláznila. Přemýšlela jsem o nesmrtelnosti brouka, když se do pokoje jako tornádo přihnal vysoký hubený muž v tmavomodrém flaušovém kabátě, s černou buřinkou a s obličejem zakrytým vysokým stojáčkem ze kterého mu koukaly jen tmavé oči plné strachu. Bez představení šlehl pohledem po mé paní se slovy:
„Potřebuji pomoc!“
Káťu to trochu zaskočilo, ale protože jí zvláštní věci nikdy neobcházely velkým obloukem, rozhodla se, že mu tedy pomůže i přes to jeho neurvalé chování. Vzala ho za ruku a přimhouřila oči. Rázem sebou cukla, jako by kolem právě prošel duch a nechal za sebou mrazivý závan. Jedné svíci se syčivě utopil knot ve vosku. Nic nemusel Katerině dlouho vyprávět, hned vycítila z čeho má strach:
„Sedněte si prosím ke stolu,“ a sama si vybrala židli přímo naproti tomu muži. Vztáhla k němu obě roztřesené ruce. Pevně ho sevřela. Zaklonila hlavu a šeptala prastará zaříkávadla. Já zatím tiše seděla někde napůl cesty od Káťi k tomu neznámému. Nepatrně se začal třást stůl, jakoby do něj co chvíli někdo jemně šťouchl. Měla jsem velký strach, protože otřesy nabíraly na síle a moje paní se zrovna dostávala do transu. Rázem jsem tu byla sama s tím podivný mužem. Všechno ve mně vířilo, jako když někdo vyndá špunt z obrovské vany plné vody. Roztřásla jsem se jako osika ve větru, nade mnou se vznášel hustý opar tmavě zelené barvy, zmítal se a točil, klesal a stoupal až se pomalu začal tvarovat do jakési formy. Z hrůzou jsem zjistila, že se nad mojí blyštivou hlavou vznáší velmi realisticky vypadající duch mladé ženy s mokrými vlasy plnými vodního květu,oči měla napuchlé a prázdné, tělo modrozelené a šat celý potrhaný. Další z těch velikánských svící zablikala a zhasla. Žena se stále otáčela kolem své osy a zdálo se že chce něco říci. Hlas však nevyšel z jejího těla, ale ze rtů mé paní:
„Jsi si Viktore vědom, co jsi mi provedl?“ ale neznámý muž za stolem mlčel, nedokázal ze sebe vydrat ani slovo.
„Milovala jsem tě, hýčkala, prožila s tebou dobré i to zlé ve svazku manželském a ty se mi takhle za to odvděčíš?!“
„To si byla ty?....“ pípl Viktor.
„Ano, tvojí milenku jsem zabila já…“ jak to řekla Katerinina ruka sebou trhla jako v křeči a druhá drtila Viktorovu paži:
„Víš Victore, mě už nikdy neutečeš!“
Katerina odněkud vytáhla nůž na dopisy s rukojetí dvouhlavého hada, čepel se zaleskla v záři poslední svíce jen na okamžik. Zase to zablikaní, zase ten syčivý zvuk, místnost se nadobro zalila tmou. Jen okny ve výklenku dopadal měsíční svit na postavu vznášející se nad stolem. Žena se zatím přestala otáčet, sklonila se nad Katerinou a vplula do jejího těla. V tom se Viktor probudil ze svého ochromení. Překlopil stůl na mojí paní, která upadla a utíkal pryč. Skutálela jsem se na zem hned vedle obličeje Káťi. Ale moje Káťa to nebyla, její oči byly úplně jiné, plné vzdoru a zuřivosti. Nedokázala jsem ji zadržet, běžela přímo za Viktorem.
Bylo to strašné, jak křičel. Nevolal o pomoc, jen řval bolestí. Bylo mi jasné, že si jeho smrt vychutnávala, snažila se, aby umíral pomalu a bolestivě. Vzbudilo to celé náměstí, policie dorazila během několika minut. Nějaký muž nejspíš kriminalista mě sebral a zahalil do šátku. Venku mě rozbalil. Viděla jsem mojí paní. Ležela zhroucená v bahně, vlasy jí ježatě trčely z povoleného drdolu a namáčely se v bahenní lázni, nechápala co se děje, ruce i oblečení měla plné krve.Vedle ní leželo něco neforemného, něco, co teď už nežilo… Jeden policista jí držel, aby se nevzpouzela, i když to nebylo potřeba, a druhý jí nandával želízka. Potom už jsem jenom viděla tmu a cítila, že mě někdo někam odnáší.

* * *

Ráno jsem se probudila jen tak pohozená u popelnic. Hlava mě pálila a bolela. Měla jsem popraskanou každičkou částečku svého kamenného těla. Naprosto zničená a pokořená jsem se rozplakala:
„ Moje Káťa za nic nemůže! Vždyť ona ve vězení zemře!“
V tom, ale ke mně přišel takový malý kluk celý upatlaný od čokolády, vzal mě do svých ulepených ručiček a odkráčel pryč.