Tunel

A je to zase tady, pomyslím si při pohledu na skupinku dětí před budovou kina. Petr s Láďou běhají kolem květináče s usychajícími keříky, Filip pozorně pročítá program visící na zdi, Marek mi mává. Stejně nedočkavě mě vyhlíží i Verunka s Kačenkou. Martina se loučí s mámou a přes cestu právě přichází Michal. Adélka odkládá batoh a běží mi naproti. Chytím ji a zatočím se s ní několikrát kolem své osy. Karolínka se na nás mračí.
Konečně se dostanu do středu svých svěřenců a můžu podle seznamu zkontrolovat, jestli jsme všichni. „Kdo chybí?“
„Tam je Patrik!“ volají děti a ukazují k trolejbusové zastávce.
Odškrtnu poslední jméno. „A jsme komplet.“ Teď už zbývá jen počkat na autobus a můžeme jet. Adélka a Karolínka se hádají, kdo bude sedět vedle mě. Nemám náladu hrát si na jejich soudce, chce se mi spát, ale zároveň vím, že bych je nerada zklamala. Nakonec si sedám s Markem a holčičky si sedají spolu. Zklamané jsou obě. Ať si zvykají na skutečný život, bleskne mi hlavou. Realita je zklamání plná.
O hodinu později se ocitáme před vstupem do hradu. Zatímco děti hojně nakupují suvenýry a utrácejí peníze, já mám strach, jestli jsme někoho cestou neztratili. „Děcka, spočítejte se,“ dám povel a poslouchám.
„Jedna.“
„Dva!“
„Tři.“
Čísla se mi slévají a nezbývá mi než doufat, že jsme všichni.
„Dvacet osm.“
Oddechnu si. Mladý průvodce se na mě usměje a dá mi pokyn, že prohlídka může začít. Jenomže trvá celou věčnost, než se mi podaří sehnat tu bandu dohromady.
„Ládíku!“ volám na šestiletého hyperaktivního klučinu, který je horší než pytel plný blech. „Ládíku, pojď sem!“
Neposlouchá. „Je tam drak! Je tam drak!“ pokřikuje a rukou mává do rohu nádvoří. Jen zběžně se tam kouknu, ale není tam nic víc než hromada suchých větví. „Pojď, Ládíku,“ přemlouvám prcka, ale jako by mě ani nevnímal. „Nechej draka.“ Pomalu si uvědomuju, že přistupuju na jeho hru. „Kousne tě a co já potom s pokousaným Ládíkem?“ Kluk se rozesměje a peláší k ostatním dětem.
Stoupáme po schodišti do prvního patra. Karolínka chytí mou ruku a ukáže na velké zrcadlo, k němuž směřujeme po vínovém koberci. „Tady žily princezny?“ zeptá se.
„Možná. Spíš ne, jen nějaké hraběnky.“
Karolínka vyvlékne svou dlaň z mé a postaví se před zrcadlo. Usměje se a oči jí září. „Podívejte na ty šaty!“ Ale ať se snažím sebevíc, holčička má na sobě pořád jen kraťasy a tílko. Žádné šaty.
„Pojď, musíme jít.“
„Ale vidíte ty šaty, že? Jsem princezna. Mám dokonce i korunku.“
„Pan průvodce na nás nebude čekat věčně. Do zrcadla se můžeš dívat i doma. Nezajímá tě, co bude pán povídat?“
Zatočí se a její prsty drží neviditelnou sukni. „Zlá královna mě zavírá do věže. Nechce, aby mě princ viděl.“ Otočí se na mě. „Vy to nevidíte?“ Ohlédne se někam za mě, mnohem dál, než vidím já, a nadskočí leknutím. „Už je tady. Chce mě odvést pryč. Zase mě zamkne!“ Karolínka si nadzvedne pro mě neexistující sukni a rozběhne se po schodech nahoru do sálu, kam před chvílí vstoupil průvodce se zbytkem dětí. Rychle ji následuju, aby se jí nic nestalo.
Ve dveřích se Karolínka zastaví. „Dejte mi ruku, ať se neztratíme.“
Nechápu, co tím myslí, ale poslechnu ji. „Podívejte!“ vykřikne Karolínka. „Vy jste krásná!“ Zděšeně sleduju svůj odraz v benátském zrcadle v rohu místnosti. „Jste ta nejkrásnější princezna ze všech,“ obdivuje mě a já se snažím pochopit, kde se na mně vzaly ty nádherné vyšívané šaty s krajkou, když ještě před minutou jsem byla oblečená v otrhaných džínech.
„Musíme utéct královně!“
„Kde jsou ostatní děti? Měly bychom je najít. Po hradě bychom se neměly pohybovat samy.“
„Jestli nás chytí, tak skončíme ve věži obě. A to se nesmí stát. Každou chvíli přijedou princové.“
„Doufám, že už si někdo všiml, že tam nejsme.“
Karolínka mě táhne úzkými chodbami. Na stěnách visí zapálené pochodně, v lustrech hoří desítky svíček. Velkým oknem k nám z nádvoří doléhá štěkot loveckých psů, cinkání podkov a řinčení zbraní. Někde za námi klapou po podlaze ženské kroky. „Karolínko, co se to děje?“
„Pospěšte!“ Kroky se přibližují. „Už je skoro tady! Musíme se schovat. Tudy!“ zatáhne mě do malých dvířek.
„Tady se nesmíme pohybovat bez průvodce.“ Uvědomím si, že v místnosti nejsme samy. Od okna k nám přistoupí rytíř v plné zbroji s obrovským mečem. Asi nějaká atrakce pro turisty, napadne mě, než si rytíř nadzvedne hledí. „Marku!“ Pokouší se o mě mrákoty. „Ty ses zbláznil! Dovolil ti to někdo? Okamžitě to brnění sundej, slyšíš?“
„Díky bohu, že jsi tady, statečný rytíři,“ raduje se Karolínka. „Přijeli už princové?“
„Z věže viděli skupinku jezdců na koních, jak vyjíždí z lesa, má paní.“
„Konečně, jsme zachráněny. Pojďme jim naproti.“ Karolínka ještě víc stiskne mou ruku, kterou nepustila za celou dobu, co jsme na hradě.
Marek nás vede tajnou chodbou za knihovnou. Ani se neptám, jak ji objevil, jen se modlím, aby na to někdo nepřišel a my se nedostali do potíží.
„Už jsme skoro na nádvoří,“ ujistí nás Marek, když z venku zaslechnu strašlivý křik. Všichni tři běžíme.
„Drak!“ ozývá se ze všech koutů. „Podívejte támhle! Drak!“
A skutečně. Z nedalekých skal letí naším směrem zelená obluda se dvěma hlavami a svým ohnivým dechem spaluje špičky stromů.
„Drak! Pomóc!
Saň přistane v rohu nádvoří a chrlí kolem sebe plameny. Karolínka je ke mně přitisknutá a nechce mě pustit.
„Pusťte mě na něj!“
Zraky všech přítomných se stočí za hlasem. Ze zbrojnice vychází další rytíř s kopím a štítem. „Já vás zachráním. Nebojím se žádného draka.“
A skutečně, za chvíli leží drak s probodnutým srdcem a hrdina je bouřlivě oslavován. Až když si sundá helmu, tak se zděsím. „Ládíku!“ Volnou rukou ho k sobě přitáhnu. „Ládíku, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“ Ale klučina mě vůbec neposlouchá.
„Tady jste!“ zaječí skřehotavý hlas a Karolínka vedle mě poskočí. „Každá skončíte v jedné věži.“
„Ne! Nesmí nás rozdělit.“ Karolínka mě táhne pryč od zlé macechy, která má obličej nápadně podobný Adélce. Běžíme ke spuštěnému padacímu mostu.
Karolínce se rozzáří oči, protože před hradem už čekají princové. Jeden z nich seskočí z koně a jde k nám. „Račte dámy do mého kočáru.“ Stále ruku v ruce s Karolínkou nastoupíme a pohodlně se usadíme. Konečně jsme v bezpečí.
„Jsem ráda, že jste byla se mnou.“
Usměju se. „To já taky, Karolínko.“
Dívenka mi naposledy přejede rukou po nabírané sukni a potom vyvlíkne svou dlaň z mé.

Sedím v autobusu s držím mikrofon. „Tak jak se vám líbil hrad?“ ptám se dětí, ale už jejich zářivé úsměvy mi dávají jasnou odpověď. Nepotřebují slova.
Ládík sedící hned za řidičem mě zatahá za tričko. „Viděla jste draka, paní učitelko? Já jsem ho porazil.“
„Já vím, Ládíku,“ pochválím ho, „jsi statečný kluk. Zachránil jsi celý hrad!“
Karolínka na mě mrkne.
„Jsme všichni, děcka? Spočítejte se, ale rychle.“
„Jedna!“
„Dva.“
„Tři…“
Hrad zůstává za námi, autobus nás odváží zpět do šedivého světa dospělých, z něhož rytíři, princezny a draci už dávno zmizeli.
„Dvacet osm.“