Jilm

JILM

Zaražený a ztichlý strážník sedí u stolu svého nadřízeného. Strážmistr také chvíli mlčí, nakonec se ale přeci jen zeptá.
"Co mi povíte o té dívce?"
"Bohužel nic moc. Jmenovala se Anežka, ale skoro všichni jí říkali Čarodějka, pro její schopnost uzdravovat nemocná zvířata a ukonejšit i rozzuřenou medvědici," jeho hlas zní smutně a nejistě.
"To je zajímavé, tak křehká dívka a poradí si s medvědicí, ale s člověkem už ne..." Ze strážmistrova hlasu zaznívá nechtěná ionie.
"Skutečně se to stalo, to hajnému před ní zachránila život, sám to tvrdí."
"Ano?" strážmistr sice přes veškerou snahu nemůže zakrýt skepsi, přesto je zvědavý na obsah hlášení o jednom z nezvláštnějších případů, s jakým se kdy setkal.
"Tak pokračujte."
"Byla podivínka. To je přesně ta věta, kterou jsem slyšel téměř pokaždé, když jsem se na ni vyptával. Svého otce nikdy nepoznala, matka jí zemřela, když byla ještě velice malá. Jediné, co po ní zdědila, bylo vyřezávané dřevěné srdíčko, které nosila na krku, prý z jilmového dřeva, tenhle strom vůbec měla ráda. Vyrůstala v místním sirotčinci a přestože byla opravdu odlišná, neví se, že by jí někdo ubližoval, ale také asi nikdo nevyhledával její společnost. Do školy chodila, ale místní učitel neví, co by o ní řekl, než to, že se vcelku dobře učila a podivně se oblékala. Vychovatelka ze sirotčince, sestra Františka, tvrdí, že si ty zvláštní zelené šaty, které prý stále nosila, ušila sama, potřebnou látku jí prý poskytl ten nový místní hajný. To je taky jedinný člověk, který mi o ní mohl říci něco bližšího. Je pochopitelné, že si spolu zřejmě rozuměli, ten člověk má radši les, než lidi a Anežka patřila spíš do lesa, než do města. Tvrdí, že byl do ní zamilovaný..."
"Zabýval jste se i možmostí, že by vrahem mohl být ten hajný?"
"Popravdě řečeno, ne příliš dlouho. Alibi jako takové sice nemá, koneckonců, jedinná bytost, která je s ním stále, je jeho pes. Ale mnohem podstatnější je, že neměl motiv. Naopak, jak už jsem řekl, tu dívku miloval."
"No dobrá, pokračujte."
"Co se týče jeho výpovědi, osobně jsem ji prověřil a je naprosto přesná. To je taky jediné, co jsem v tomto případu musel pořádně udělat, vše ostatní už za mě udělal hajný. Zřejmě chtěl ve svém žalu vědět, proč a jak Anežka zemřela..."
"Tedy čtěte..."

***

"Tenhle strom milovala, trávila v jeho stínu nebo na některé z jeho větví trávila většinu svého volného času. Pravděpodobně asi proto, že je to krásný mohutný srtom, navíc z jilmového dřeva je i to její srdíčko, které nosí stále u sebe, říká si asi každý, kdo o tom občas přemýšlí. Ale já osobně mám i jiné vysvětlení, byť vám možná přijde přinejmenším zvláštní. V tomhle kraji se věří, že stromy mají duši. Dokonce se tu věří, že stromy k sobě mohou přijmout i duši lidskou, která když opustí tělo, a nechce nebo nemůže z nějakého důvodu ještě odejít z tohoto světa na onen, schová ji strom v těle svém. Asi to bude opravdu jen pověra. Ale mně se zdá, že si Anežka myslela, že v tom stromě je duše její matky. Chodila sem tak často, že se tomu stromu začalo brzy říkat Anežčin jilm. Popravdě, čas od času si s tím stromem povídala, přestože byla jinak spíš málomluvná. Do místního revíru jsem přišel před čtyřmi roky, a už když jsem ho po starém hajném přebíral, upozoznil mě na to, že pod tímhle stromem sedává dívka, která si velice rozumí se zvířaty a může mi být užitečná. Víte, před dvěma lety mi nejspíš zachránila život.
Tenkrát sem z hor zabloudila medvědice i s mláďaty. Říkalo se ale, že je odsud ještě daleko, nikdo ji tady ještě zatím neviděl, tak jsem se tím příadem příliš nezabýval. Anežčinu společnost jsem vyhledával velmi rád. Teď navíc onemocněl můj pes, nechtěl vůbec nic žrát. Tak jsem se vydal za Anežkou pro radu. Když už jsem měl její jilm téměř před sebou, zahlédl jsem neobvyklý pohyb v křoví. Odhrnul jsem pár větví a zjistil, že si tam na mýtince hrají dvě medvíďata. Přiznávám, že jsem při tom pohledu zpanikařil, protože jsem si uvědomil, že pokud jsou takhle beztarostná, jejich máma nebude daleko. Taky že ne. Najednou se odněkud ozval hluboký řev a když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že se na mě jejich rozzuřená matka řítí jako rozjetá lokomotiva. Když tak o tom přemýšlím, měl jsem čas sundat pušku a zacílit, ale byl jsem tak vystrašený, že jsem se nebyl schopný vůbec pohnout. Celá ta epizoda trvala vlastně velice krátce. Najednou jsem zpozoroval, jak směrem ke mně běží Anežka a nechápal jsem, proč neběží opačným směrem. Pak jen vykřikla: "Dost!" což medvědici překvapilo a zastavilo. Pak najednou zvolna došla až k Anežce, která ji pohladila(!) a pošeptala jí zřejmě něco do ucha a ihned potom se na mě obořila, jestli bych mohl odejít alespoň kousek od toho křoví a těch medvíďat. Medvědice pak prošla křovím rovnou ke svým dětem a odešla někam pryč. Pak už jsem je ve svém lese nepotkal. Od té doby chápu, proč se Anežce říkalo čarodějka.
Vím, že celou dobu odbíhám od toho, jak jsem ji, a vlastně i toho člověka, našel. Je to pro mě těžké, víte, ještě teď mě to straší ve spaní. Bylo brzy ráno, ale mě to najednou táhlo k Anežčině jilmu a nebylo by nic divného, kdyby v jeho stínu spala až do rána. Bylo krásné svěží ráno a o to otřesnější byl pro mě pohled, který se mi pod Anežčiným jilmem naskytl. Už zdálky jsem si říkal, že něco není v pořádku, víte ležela úplně bezvládně. No a pak jsem uviděl to druhé tělo. Leželo na břiše, v ruce ten člověk stále svíral zkrvavený nůž. Když jsem přišel blíž, bylo jasné, co se stalo: ten chlap ji nejdřív ubodal k smrti, ale pak, jak se rozbíhal z místa toho odporného činu, upadl, zřejmě o kořen toho jilmu, a rozbil si hlavu o kámen. Na místě byl mrtvý. Netuším, kdo ten člověk byl, ale doufám, že hoří v pekle. Nevím, jak dlouho jsem tam stál, než jsem mohl opět začít alespoň trochu přemýšlet. Hned potom mě napadlo, že ten vrah byl pytlák, kterého asi Anežka vyrušila, když se procházela lesem, což dělala také často. Nakonec jsem kousek od stromu objevil krvavou sopu, po níž jsem se dostal až k místu, kde ten muž zřejmě zrovna vyvrhával srnu, když ho Anežka vyrušila. Chtěl jsem prostě zjistit, co se stalo, potřeboval jsem vědět proč. Proč zrovna ona musela zemřít tak děsivým způsobem. Podle uválené trávy a několika krvavých stop bylo jasné, že ji napadl už tam, ale vyprostila se mu. Zřejmě instinktivně se rozhodla běžet ke svému jilmu. Z toho místa, to bylo, konec konců, k tomu stromu blíž. A kdyby se jí na ten strom podařilo vylézt, skutečně by byla v bezpečí, Anežka totiž dokázala během několika málo vteřin vylézt až k nejvyšším větvím toho stromu a nemyslím si, že by tem chlap za ní dokázal vylézt. Ale bohužel jí to nevyšlo. Nejspíš už neměla dostatek sil. Dostihl ji a takto nechutně zabil, načež jeho život skončil záhy také.
Víte, nemohu se ubránit pocitu, že ten strom, když už nemohl nebohou dívku schovat, alespoň její smrt okamžitě pomstil. A ještě něco: Všiml jste si, že se kmen toho stromu dělí na dvě části? Z té jedné teď už padají listy, o dobré tři týdny dřív. Jakoby ji ten jilm oplakával... Normálně totiž začne opadávat až ve chvíli, kdy jeho listy mají tmavohnědou barvu. (Víte, že kaštanové vlasy Anežčiny matky jí záviděly všechny ženy v okolí? Tedy to alespoň při jedné příležitosti říkal starý hajný). Ale najednou z půli stromu padá listí už teď, v barvě Anežčiných vlasů...
Vím, já si také často říkám, jak směšně to asi zní. Ale nikoho jiného už neměla, a já ji skutečně miloval, byť, a nebo spíš právě proto, že byla tak plachá. A tak teď doufám, že Anežka v tom stromě čeká na mě."