Zhmotnělá fantazie

Kavárnou se neslo podmanivé hraní klavíru. Zavěšené, rozsvícené lucerny vrhaly tlumené světlo na stoly a postavy u nich sedící. Zdeněk seděl ponořen do svých myšlenek v samém rohu kavárny. Chvíli pozoroval, jak stoupá pára z hrnku, v němž byl čaj. Poté vytáhl na stůl svůj notebook. Otevřel jej a zapnul. Konečky prstů se dotkl tlačítek. Po chvilce se na obrazovce objevil text. Zrakem přejel posledních pár řádků.
„Hm, teď už mi zbývá jen napsat tu závěrečnou scénu dobývání hradu,“ řekl si a znovu se zamyslel.
„Ach jo. Celý příběh mám napsanej a teď nevím, jak to dokončit. Zatraceně!“ pomyslel si a prsty obou rukou poklepal na okraje notebooku. Pravou rukou poté uchopil hrníček a upil čaje. Pak jej položil zpět. Podrbal se v zátylku, přejel si rukou vlasy a přitom zrakem zabloudil na svítící lucernu nad sebou.
„No vida. Už vím jak začít!“ blesklo mu hlavou a konečky prstů se začaly dotýkat kláves.

Slunce vychází vysoko na oblohu. Jeho paprsky ozařují krajinu, na které pozvolna mizí poslední závoj ranní mlhy...

Přestal psát. Kolem sebe uviděl mizející stěny kavárny, které pohlcovala mlha. Než se nadál, seděl na pařezu. Před sebou spatřil v mlžném závoji obrysy hradu. Všude kolem stáli muži v brnění a se zbraněmi v rukách. Jiní seděli na koních. Další nehnutě, jako ostatní, stáli u katapultů. Polkl naprázdno a vytřeštěnýma očima přehlédl vojsko. To se ani nepohnulo.
„Proboha. Já se snad dostal do svýho příběhu!“ vytanulo mu na mysli. Něco v jeho nitru ho začalo nutit pokračovat v psaní.

Kníže Drahomír pozvedl kopí, na kterém zavlála jeho zástava a zvolal: „Proradný král Vlastislav zalezl do svého posledního doupěte! A my to doupě vykouříme a jednou provždy zbavíme naši zem zla. Vítězství je na dosah! Do útoku!“

Ke svému úžasu zjišťoval, že to, co píše, se okamžitě odehrává. V hlavě se mu začal rodit další děj.

..kameny s hořící svázanou slámou začínají dopadat na hradby. Stovky ozbrojenců nesoucí žebříky se vrhají k hradbám. Šípy brzo létají oběma směry a první útočnici se hroutí…

Psal, jako by si osedlal inspiraci. Nestíhal hledět zároveň na obrazovku a na bitevní vřavu. Pak se mu poslední věta, co zrovna napsal, nelíbila. Začal ji mazat. Všechno před ním šlo náhle pozpátku. Hleděl na to jako opařen.
„To není možný..!“ řekl si a rozechvěně psal dále.

..vojáci knížete Drahomíra pronikli na hradby..

Nevěděl jak, ale seděl na velké dělové kouli, notebook na klíně a před sebou hradby, na nichž se v různých polohách “zasekli“ bojující muži. Několikrát se nadechl a vydechl.

..Kníže Drahomír se zdárně také dostává na hradby. Hned se na něj vrhají dva muži s meči. Střídavě zápolí s oběma. Jedním je seknut do ruky. Provádí prudký výpad. Ten, co ho zranil, se zapotácí. Než klesne bezvládně na hradby, zkříží meč s tím druhým. Seknutím do krku protivník padá…

Strnule přehlédne mrtvé bojovníky na hradbách. Píše dál. Díky jeho ději jsou obránci přemoženi a kníže Drahomír v čele svých vojáků proniká dále do hradu. On se s ním pak ocitá na nádvoří hradu. Boj začíná vrcholit. Král Vlastislav se svými nejvěrnějšími v plné zbroji se staví na odpor. Brzo se na nádvoří strhne krvavá bitka.

..řinkot zbraní a výkřiky bojovníků se začínají rozléhat nádvořím. Král Vlastislav obratně šermuje oběma rukama, v nichž svírá meče. Dva své protivníky zabíjí. Dostává se ke knížeti Drahomírovi. On má dva meče. Drahomír jen jeden.

„Hm, když mu někdo přijde na pomoc, tak to bude blbý. Musí ho zabít sám..“ pomyslí si Zdeněk a svými prsty na klávesnici rozpohybuje znovu dění na nádvoří.

..Drahomír jen sotva stačí svým mečem vykrývat míhající se meče Vlastislava. Ten jej tlačí ke zdi nádvoří. V jeho očích zahlédne smrtelnou nenávist. Je už skoro u zdi. Vše sází na jeden pohyb. Vrhá se prudce na zem. Vlastislav se rozmachuje pravým mečem, ale jen už proti zdi. Drahomír ve stejný okamžik bodá Vlastislava do boku, přičemž meč Vlastislava v jeho levé ruce zasahuje Drahomíra špičkou do ramene. Přes prudkou bolest znovu bodne a odvalí se stranou.
Král Vlastislav zachraptí, učiní několik vrávoravých kroků a při zdi klesá na zem.
„Zastavte boj. Král je mrtev!“ vykřikne Drahomír a pozvolna odchází doprostřed nádvoří. Sotva se drží na nohou.
„Ať žije nový král Drahomír!“ rozlehne se vzápětí hradem.

Zdeněk dopisuje poslední větu. Týká se znaku Drahomíra, který zavlaje nad hradem. Pak se náhle hrad před ním ponoří do mlhy a z ní začnou vystupovat stěny kavárny a poté ke svému úžasu sedí opět v kavárně. Klavír už nehraje. U stolů v kavárně sedí několik posledních hostů. Čaj v hrnku je studený. Pak se u něho objevuje číšník.
„Jejda. Já si vás všiml až teď. Přísahal bych, že jsem vás v rohu v tom přítmí vůbec neviděl,“ sdělí mu.
„Aha. Já měl taky pocit, že tu nejsem,“ odpoví a po zaplacení zaklapne notebook. Odchází a v hlavě si pořád přemítá, co právě zažil. „No doufám, že se něco podobného nebude opakovat, až budu psát o letcích,“ pomyslí si, protože trpí závratí.