Střepy, Apnoe a přítel, jež se bojí osobností

Z noční toulky "s Benediktou", jejímuž písničkářskému srdci jsem šla poděkovat posluchačskou účastí, v den, kdy mi lapkové vyprázdnili chatrný batoh, připravili mě tak o písařskou pozůstalost - skosená inkoustová pera, inkoustové směsice valnější hodnoty s nimiž mě okradli o sedmiletou historii písařského mozolu na mé pravé ruce, o předmět, s níž jsem se upsala nejedné lásce, stejně jako s jinými vrytými řádky v meziřádcích Tolik ztratila ...
Lapkové mi vyprášili i hubený měšec, ve kterém se jen chabě zelenaly čtyři zelené vodotisky k obživě, tělesné a duševní čistotě studentově.
S Antoním, s přítelem se kterým chodím po setmění
pro trochu lidského štěstí
skrytého v hudbě
(jenž mi po celá léta pomáhá přežít všechny mé mánie a deprese, které mi ještě dnes občas nedovolí vstát z postele),
tak s ním přítelem jsme našli v Hospodě u muzea stůl se třemi zaprášenými muži, kteří po vzájemných sympatiích skrytých ve slovech o posmrtné strnulosti, osáriích, radách, jak přežít plyn s cárem namočeným v močovině, vložili malé Janele do rukou papírový pytel z archeologického naleziště vzdáleností a časem nevzdáleného, aby ukojili její sběratelskou vášeň všelijakých starosvětských flakonů, stojatek, ampulií, když klíče pro jednou na ni nezbyly. Možná jsem se neměla smát s nimi, proč tolik pijí, nevěda, co mě čeká s nocí, kdy jsem pak jak malé dítě s hlavou skrytou pod polštář dýchala hlasitým srdcem nad ukázem "šeptajícího skla"... Chci psát také o tom, jak to dopadne, když onen přítel Antonín, jenž o sobě prohlašuje, že je člověkem prostřednosti, středem průměru, posílen špiritusem vříská s nenávistí manifest na vyhlazení extrovertů s chaurou /vynález mé kdysi přítelkyně, charizma + aura/, kteří prý ubližují introvertům, o něm, který se vyhýbá místům, kde se výše jmenovaní kumulují... se slovy: "Janele, tam nemůžeme, tam jsou osobnosti..."
V neposlední řadě chci psát o hnědých skvrnách na pokožce mé ruky po stoleté kolínské, o jizvách na strachu, který po té noci ve mně zůstal a zahlodal se jízlivě jako Střepy, které poslouchám dnešní unavené ráno - album Filipa Topola, které napsal v nejhorším svém roce, v době, kdy čekal na Čas se svou rozpadají se slinivkou, kdy jej vyšší mocnosti otevřou skalpelem, aby zjistily, zda v jeho těle je opravdu jen ta tma...

Střepy, Apnoe a přítel, jenž se bojí osobností II.

...z nabízeného pytle plného střepů, skla století 19.-tého století jsem si vybrala pár miniatur, kalamář, aktivně jsem je šla v dlaních vypláchnout na hospodský záchod, srdce mi zářilo více než oči. /Už jednou jsem tak narazila na velkorysého restaurátora z muzea, který vložil do mé sbírky veloklíčů nejcenější kousky./
Přítele Antotnína opět chytl záchvat podceňování se, že jsme tam opravdu do té hospody /ta hospoda před listopadem 1989 byla místem setkávajících se disidentů, československého undergroundu/ neměli chodit, že jsou tu samé osobnosti a že já vůbec jsem také jedna z těch, extrovertů, kteří jen ubližují tím, jak hrají, jak jsou šťastní, veselí a přístupní. Museli jsme odejít, přítel v sebelítosti málem potratil trubku, se kterou hrává s dechovkou na hřbitovech a vesnických folklorikách, bylo mi jej líto jako člověka, který chce v té prostřednosti zůstat, místo aby vzhlížel k lidem, kteří ho mají čemu naučit, nenávidí je a omlouvá svou nevíru tím, že vlastně nic od života nechce, jen se rozplynout... Ano je možná prostý, příliš úzkostný se syndromem člověka, jehož dospívání doprovázeli rodiče pokročilého věku, ale představme si život bez těch hodných prosťáčků, kterým se rádi smějeme, že ve třiceti žijí s maminkou, hrají v dechovce na trumpetu, představme si, že by nebylo těchto bezelstných, stydlivých tvorů, kteří zrcadlí naše svědomí…
Jeli jsme tedy domů. Vyhýbám se darům a činům, které zavazují, nejsem mrcha, která si nechá zaplatit člověkem bez povzdechnutí taxi, ale v té chvíli jsem to od něj přijala, bylo to jistější, než jej někde nechat stát v rozloučení, aby ztratil v rozlítostnění nástroj. Bylo mi ho líto jako člověka, který své přítelkyni našel přítele, protože si myslel,že je kdokoliv lepší než on.
Tak s tímto člověkem já chodím na koncerty tak sebevědomé muzajry jako je Už jsme doma, Benedicta či Psí vojáci, nastavuje mi zrcadlo, ve chvílích, kdy posílám svého skutečného Přítele k čertu, kdy trpce cítím, že se nemohu rovnat jeho úspěchům, vyrovnanosti, systematické prozřetelnosti.
Pro Antonína nenacházím slova, nechci jej utěšovat, že je zase vynikajícím učitelem malých kluků a holek ze 4.B, že obdivuji jeho systematičnost, vztah k matce, který jsem já získala až se smrtí její vlastní matky...

Přišla jsem domů, ulehla do peřin, batoh otevřený, pytlík se sklem z něj trčel, usínám, když najednou slyším lupání a cinkní skla o sklo, přičítala jsem zvuk únavě, ale znovu a znovu se v nich nebo mezi nimi něco dělo, hýbalo.
Vyděšeně jsem vstala s otázkou: „Jano, co sis to přitáhla z mrtvé země domů?“,... německé hroby... Pytlíkem jsem trhla na podlahu v předsíni a s hrůzou za sebou zavřela dveře od pokoje. Zní to asi směšně, ano, samozřejmě!, to mohla být zreagovaná voda s původním obsahem lahviček, které jsem tak náruživě v otřískaném umyvadle vymývala, nějaká chemická reakce, i na ruce mi zůstala zažraná hnědá louže od nějaké mentolové pryskyřice, bůhví jakého stáří.
S ránem se tomu směji, posílena světlem, ale ten zvuk a zkušenost mého otce, který sbírá veteš ze druhé světové války... k tomu to počínající sebetrýznivé šílenství Antonína, který mi vložil do dlaní Střepy... a slova v nich, slova nemocného člověka... "Čůzo, za život si nic nekoupíš,“ to dvě babky v textu si do vlasů vpadly...
Ale člověk, který Cítí,… si za život koupí opravdu jen strach, ze sebe samotného... Lidé v sobě toho hodně najdou, když zjistí, že z věcí okolních nic nepotřebují… a mají tak dost času vidět vnitřním zrakem věci jiné…