Na střeše

„A tohle… tohle je tedy jenom sen?“
„Ano, tohle se ti pouze zdá. Je to jen iluze vytvořená tvými skrytými představami a pocity.“
„A jak to, že se neprobudím? Jak je možné snít a přitom si toho být vědom?“
„Copak jsi o tom nikdy neuvažoval?“
„No, stejně je to zvláštní. Ale počkej… vlastně teď, když vím, že je to pouhý sen, tak si můžu dělat vše, co se mi jen zlíbí. Cokoliv si jen budu přát, co v reálném světě nelze.“
„Bohužel, myslím, že teď už to asi nepůjde. Protože jsi si právě uvědomil své skutečné možnosti, nebudeš teď schopný jít až za hranice zákonů reality, i když jsi ve snu. Tvůj mozek ti to nedovolí.“
„Tak co tu mám tedy dělat, když se nemohu probudit?“
„Můžeš zde vdechnout život svým tajným myšlenkám. Ale nemohu ti nikterak poradit, jelikož pokud bych na ně poukázal, tak by sis uvědomil jejich nerealizovatelnost ve skutečnosti a nesvedl bys to ani zde, ve světě snů.“
„A kdo vlastně jsi?“
„Sám jsi mne přeci zavolal. Ty víš, kdo jsem.“
„Ty jsi Bůh, že ano?“
Malý, šestiletý chlapec seděl mezi paprsky slunce na střeše garáže a v poklidu vzhlížel ke koruně stromu, kde ve větvoví seděl Bůh. Vypadal přesně tak, jak si ho chlapec vždycky představoval.
„Ano, já jsem Bůh.“
„Odkud tedy potom jsi, kde žiješ?“ tázal se chlapec klidně, beze špetky pochybení.
„Co čekáš, že ti ve tvém vlastním snu odpovím?“
„To… nevím,“ přiznal chlapec své překvapení.
„Nezdá se ti,“ pravil poté Bůh, „že jsou v tomto snu tvé rétorické schopnosti poněkud nadnesené tvému věku? V šesti letech přeci nemůžeš být schopen dát některé tak složité věty dohromady svou vlastní hlavou. Tohle je tvůj sen. Ale ty přeci v reálném světě skoro vůbec nemluvíš, nekomunikuješ s lidmi! Jsi introvert, ale tady si povídáš bez obtíží.“
„No… já vím, ale…“ zakoktal se chlapec a zmateně těkal očima kolem sebe.
„Tak povídej, přede mnou se nemusíš stydět. Můžeš mi sdělit naprosto cokoliv, já jsem přeci Bůh.“
„Když já nevím, co vlastně…“ drmolil chlapec přes jazyk.
„Nezdá se ti to zvláštní? Najednou ze sebe nemůžeš vysoukat jedinou větu. A přitom ti to ještě před chvilkou tak pěkně šlo. Ale bylo to přeci nereálné, abys v šesti letech uměl takto mluvit. Vždyť přeci i samotnému čtenáři to muselo připadat zvláštní. Co? Copak si o tom myslíš ty, můj milý čtenáři?“
„Cože? Co to…“ nemohl ze sebe hoch vysoukat otázku.
„Povídal jsem si s autory tvých snů. S důvodem, proč tento příběh vůbec píšeš.“
„To je hloupost!“ vykřikl chlapec v jediném výdechu.
„Je to sen. A ty bys měl ve svém snu realizovat své myšlenky. Proč by to měla být hloupost? Je to tvůj sen, odkud si myslíš, že pochází můj hlas, odkud se berou má slova?“ odmlčel se Bůh a pak znovu pokračoval: „Tak tedy mluv, máš jedinečnou příležitost, jen povídej.“
Proč to najednou nejde? To je ale podivný sen, ještě před chvilkou jsem mohl bez problémů mluvit, ale teď to není možné. Co se to děje?
Bůh seděl nehybně na větvi stromu a sledoval malého chlapce, jak nepřítomně hledí do prázdna před sebou. Dřepěl na střeše garáže a slunce za jeho zády nabíralo sytě oranžový odstín.
Proč neustále chtějí, abych mluvil, abych jim pořád něco říkal? Když já vlastně chci… ale nevím co… Tak dobrá, prostě jen něco řeknu, není podstatné, co to bude, však ono se to ztratí, hlavně když budu konečně mluvit. A co mám říct? Ne – hlavně nad tím nepřemýšlet, když budeš uvažovat nad tím, co říct, tak nikdy nic nevymyslíš. Tak už dost! Nepřemýšlej! … Dobře, tak je to správně. Už nad tím nepřemýšlím, není to důležitý. Jenom… sakra! A pořád je ticho, tak co je?! Co je na tom tak těžkýho?! Něco jen tak plácnout do větru?! No a co, že to bude blbost, lidé navykládají během svých životů takových blbostí. To neřeš… to neřeš! Nesnáším tuhle větu! Jak bych to asi tak neměl řešit? Copak musím mluvit, když to nepovažuji za důležité? Správně vidíme jen srdcem… a jak správně slyšíme? Co je opravdu správné z toho všeho, co říkáme? Rád lidem naslouchám. Tomu, co říkají, ale i tomu, co mi jejich slova neřeknou. A co všichni ti lidé? Většina z nich mě neslyší… ale proč bych jim to měl říkat, proč bych to měl někomu vnucovat? Všichni chtějí něco slyšet, ale ne všichni poslouchají. Proč někomu vykládat, že člověk mluví, i když přitom nevyřkne jediné slovo? Kéž by existoval někdo, kdo by mohl slyšet mé myšlenky, kdo by slyšel všechny tyhle hlasy v mé hlavě, a ne pouze to, co vyleze z mého hrdla…
„Já slyším všechny tvé myšlenky, chlapče,“ pronesl poté Bůh.
Chlapec jen nevěřícně zíral na Boha, nechápavě svraštil čelo a pak ze sebe vychrlil: „Tak tomu ale nerozumím. Co to je za sen? Vždyť já si tu povídám s Bohem, který mi dokáže číst mé vlastní myšlenky! Tak proč tedy nemůžu realizovat své tajné představy, které jsem si vždycky přál zkusit, ale ve skutečném světě to není možné? Vždyť to přeci nemůže být kvůli uvědomění! Tebe si také uvědomuji, vím, že to není možné, ale přesto si s tebou povídám!“
Bůh se je pousmál a řekl: „Vidíš, a dokonce už zase můžeš i pořádně mluvit.“
Chlapec se odmlčel a samým zmatením nevěděl, co si počít. Jen smutně hleděl před sebe až se po chvilce uslyšel, jak se ptá Boha: „Co je tedy opravdu skutečně neskutečné?“
„Všechno záleží jen na tvé vnitřní víře. Ne na tom, čemu věří tvé oči, čemu si přeješ a snažíš se uvěřit. Nezáleží na tom, že sám sobě namlouváš důvěru v něco, ani ti nepomůže, když se budeš snažit vsugerovat si jistotu, že už ale opravdu jsi přesvědčený o nezlomnosti své víry. Vždy záleží pouze na tom, čemu věří tvé hluboké podvědomí. Často mu nechceš uvěřit, snažíš se ho zakrýt, přehlížet ho, ale k ničemu to není. Záleží jen na tvém podvědomí a to se nedá nijak vysvětlit nebo popsat, neexistuje žádný návod, jak s ním manipulovat ani jak s ním správně nakládat. Ono se nakonec vždy samo projeví a ukáže svou pravou tvář.“
„A kde to tedy jsem? Já vím, že tohle je naše garáž, ale… kde se to odehrává?“ ptal se chlapec opět už vyrovnaně klidným hlasem, smířen se svou situací.
„Teď už si umíš odpovědět sám. Jsi na střeše…“
„Na střeše světa,“ doplnil hoch větu, kterou Bůh načal. Bůh se pouze nepatrně usmál, zavřel oči a pohlédl k nebi. Chlapec se podíval na žebřík před sebou, který byl opřen při okraji plochy střechy jejich garáže.
„Na střeše světa s žebříkem u nohou,“ pronesl si hoch potichu sám pro sebe. Potom opět vzhlédl k větvoví stromu, ale Bůh už tam nebyl.
Seděl na střeše, za svými zády měl zapadající slunce a před sebou vrchní konec žebříku sahajícího od střechy až na zem. Kousek nalevo od žebříku se tyčila vysoká jabloň, na jejíchž větvích ještě před chvilkou seděl Bůh. A po chlapcově pravici, přibližně pět metrů od něj, se najednou objevil jakýsi dva metry vysoký předmět překrytý černou plachtou. Vypadalo to přesně jako malířské plátno na stojanu čekající na své odhalení.
Hoch se zvedl na nohy a došel až ke stojanu. Zkoumavě si ho prohlížel a jemně se dotkl černé látky. Pak ten černý závoj odhodlaně strhl a najednou stál tváří v tvář velkému zrcadlu.
Hleděl omámeně do zrcadla, němě s pootevřenými ústy zíral na osobu na druhé straně. Nebyl překvapený, spíš to najednou bylo všechno tak jasné. V obrazu před ním stál již dospělý muž pokročilého středního věku, který měl svůj pohled na chlapce upřený stejně, jako chlapec na něj. Hoch si chtěl sáhnout na jeho tvář a přesně tak, jako se jeho ruka přibližovala k zrcadlu, se k němu přibližovala z druhé strany i ruka toho muže.
„Jak dlouho jsi snil?“ zašeptal chlapec směrem k muži, když se skrze hladinu jejich dlaně setkaly.
„Jak dlouho jsi věřil?“ odvětil muž tichým šepotem a jeho oči se pomalu zavřely.