Vzpomeň si...prosím

Trhnutím se vzbudím z hlubokého bezesného spánku. Proč? Spalo se mi přece tak pěkně. Krátce pohlédnu na digitálky na mém nočním stolku - 4:44. Sakra to je málo. Obyčejně bych vstala až ze dvě hodiny. Prudce odhrnu peřinu, je strašné horko. Uvážlivě se posadím a zírám do prázdna. Těsná noční košilka se mi lepí na upocené tělo. Prohrábnu si krátké černé vlasy a vydám se k zabouchnutým balkónovým dveřím. Otevřu je a rozespale přejedu pohledem po rozlehlém balkónu – stolek, židle, slunečník a po zemi se válí pár knížek. Ježiši! To není možný! Někdo sedí na zábradlí, ale já bydlím v osmnáctém patře! Určitě ještě spím!
Nejistým krokem se vydám k temné postavě. Jaký šílenec balancuje v takové výšce a hlavně proč??? Ruka mi vystřelí k ústům, nevěřícně hledím na to okouzlující stvoření. Na zábradlí se krčí chlapec. Víceméně hubený, avšak svaly, rýsující se mu pod nepředstavitelně jemnou pokožkou, nelze přehlédnout. Upírá na mě nádherné výrazné oči s dlouhými řasami. A ta barva. Přímo mě hypnotizuje, citronově žlutá vyniká v jeho sněhově bílém bělmu. Tvář broskvové barvy s pravidelnými jemnými rysy. Úzké rty, v nich malé zakulacené zoubky. Oproti tomu však nozdry, místo uší jakési blány s ostrými výběžky a na zádech, s nimi téměř totožná, složená kožnatá křídla.
Dobře, takže teď už vím, jak se sem dostal – přiletěl. Taky dost pochybuji o tom, že by tahle dokonalá bytost spadla, a i kdyby, určitě by se nezabila. Pořád však ještě nevím, proč tady je?! Jeho světlé, hebké a nádherně dlouhé vlasy nadzvedne lehký větřík a on se blýskne oslnivým úsměvem. Neubráním se a usměji se také, i když asi ne tak snově. Ten okamžik je příliš krásný na to, aby trval věčně. Vzduch prořízne příšerný jek. Jeho úsměv okamžitě pohasne a sebejistý výraz vystřídá vyděšený a smrtelně vážný. Svaly na všech končetinách, dosud přitisknutých k zábradlí, se napnou a jeho žluté oči se upnou k potemnělé obloze.
,,Jdou si pro mě! Přišel jsem se rozloučit.“ Zašeptá hlubokým sametovým hlasem a znovu se pousměje. Už ne zářivě, smutně. Mlčím, jen pozoruji toho chlapce, chlapce, kterého znám pár minut, chlapce, kterého jsem si za tu kratičkou dobu tolik zamilovala. Znovu si, tentokrát roztřeseně, prohrábnu vlasy.
On seskočí ze zábradlí a nepřirozeně hladce a s neuvěřitelnou elegancí dopadne na dlaždice balkonu.
,,Proč jsi přišel? Kdo jsi?“ Ptám se zdráhavě a udělám nepatrný krůček k chlapci.
,,Přišel jsem se rozloučit. Myslel jsem, že víš kdo jsem! Přeci to víš! Určitě. Vzpomeň si…. Prosím.“ Naléhavě zvýší hlas a zatváří se vyděšeně. Vyčkávavě na mě hledí. Zdá se být netrpělivý.
,,Málo času, příliš málo! Vzpomeň si! Přemýšlej!“ Rychle vstane a pomalu se ke mně blíží. Zakroutím hlavou, je mi téměř na dosah. Těsně přede mnou sebou škubne a zavrávorá. Padne mi do náruče. Uchechtnu se! Tohle dokonalé stvoření že zakoplo a upadlo.
,,Vzpomeň si! Přemýšlej! Sestřičko moje…..“ vydechne do mého něžného objetí a já ztuhnu. Jemně ho od sebe odtáhnu a klekám si i s ním na studené dlaždice. Zvrátí hlavu. Posunu dlaň, kterou třímám na jeho zádech a nahmatám… šíp? Ano, šíp v jeho těle! Pohlédnu na jeho hruď, pak na mou světlou košilku. Krev! Ne rudá, ne ta odporná špinící tekutina, ale nádherná stříbřitá tekutina se sladkou vůní. Mluvil o tom, přišli si pro něj! Kdo? Nevím. Přišli neslyšně, zabili neslyšně a bez pochybení. Tiše, neslyšela jsem zvuk svištícího šípu ani zvuk ostří, když projelo jeho tělem. Položím si ho k nohám, jeho hlavu do mého klína a něžně ho hladím po lesklých vlasech, šimrají mě na nahých stehnech. Smutně hledím na jeho tvář. Je mrtvý, v dokonalém obličeji má však lehký úsměv a na tváři rozetřenou stříbřitou slzu. Voní. Můj malý chlapeček…
,,Ach…bratříčku…“