I elfové chybují

Kuchtím večeři a po očku pozoruji svého pětiletého synka obrovským oknem v kuchyni. Staromódní tmavé záclony mi maličko brání ve výhledu, ale Keith už se kolem hlubokého rybníka, který máme hnedle před domem, pohybuje, od té doby, co do něj ještě jako malé pískle spadl, se značným respektem a s přehnanou opatrností. Strach tedy nemám, přesto po něm občas kouknu. Ve vytahaném tmavém oblečení – jak jinak, světlé by nezůstalo světlým ani minutu – chvíli pobíhá okolo, chvíli sedá na strmých březích a cosi si tam pro sebe mumlá. Na svůj věk má chlapec, co se přírody a vůbec zvířat týká, v této oblasti neuvěřitelný rozhled. My dva, otec a syn, se vlastně lišíme jako den a noc. Já, tmavovlasý, bledý muž s hnědýma nevýraznýma očima. A Keith. Opálená tvář s pravidelnými rysy, plné rtíky, nebesky modré velmi výrazné oči s dlouhými řasami. A uši, takové nemá jen tak někdo, veliké, trošku zašpičatělé, věčně schované pod blonďatými rovnými vlasy po ramena. Tak to jsme my dva, dvě naprosto odlišné bytosti. Nemůžeme mít stejné geny! Ne! Ani nemáme. Keith je adoptovaný.
Jsem vědec, vědec, který neznal nic než jen práci a vydělal za svou velmi úspěšnou kariéru tolik peněz, že se mohl stáhnout do ústraní a tam v klidu a pohodlí žít. Ano, to přesně jsem udělal. Dal jsem i na radu svého nejlepšího kamaráda, psychologa, který také nezná nic než práci, a adoptoval chlapce. Z protivného morouse se náhle stal veselý a svému novému povolání zcela oddaný taťka. Žijeme teď spolu s Keithem na samotě ve staromódním rozlehlém domě. Touláme se po lesích, vymýšlíme si příběhy a prodíráme se mnoha knihami, které nabízí naše obrovská knihovna. Samozřejmě nechci, aby žil Keith takhle izolovaně napořád. Až bude čas jít do školy, chlapec půjde – a to s velkým náskokem oproti ostatním dětem.
Sedíme na zemi a cpeme se palačinkami, které jsem nám ukuchtil. Já napůl sleduji televizi, kde běží nějaký černobílý film, ale vlastně spíš přemýšlím, co nakoupím zítra ve městě. Pomalu ale jistě nám docházejí zásoby. Krátce pohlédnu na Keitha. V tureckém sedu, na klíně encyklopedie, ve tváři zadumaný výraz. Neubráním se úsměvu.
,,Co je to za rostlinu? Tu neznám.“ Zabručí téměř dotčeně, že jsem ho s touto zelení zatím neseznámil. Uchechtnu se.
,,Znáš. Akorát jsi ji ještě neviděl na obrázku. Eukaliptus.Jedí ho – “
,,Koaly, jo! Roste v Austrálii, Tasmánii a Egyptě. Pamatuji si jejich vůni.“ Vydechne zasněně a strne. Začichá a pohlédne na vstupní dveře. Podívám se tím směrem, venku prudce prší. Kapky deště divoce buší do parapetu. Najednou, nečekaně do toho uklidňujícího rytmického zvuku někdo silně zabouchá na dveře. Vytřeštím oči a vyskočím.
,,Jdi do svého pokoje! Okamžitě!“ poručím hlubokým hlasem, ze zdi sejmu pušku a vydám se ke dveřím. Jsem vyděšenější, než by se mohlo zdát. Nás nikdy nikdo nenavštěvuje. Přiblížím se ke dveřím. Jemná vůně eukalyptu mi agresivně pronikne nosní přepážkou. Udiveně pokývám hlavou a pomalu beru za kliku.
V pozadí tma a přímo přede mnou jasná zářivá postava. Jako by se jí déšť vyhýbal nebo co?! Suchá, svěží. Zírám na ní v šoku a jen si představuji, jak se kolem ní vznáší téměř průhledná zelená eukalyptová vůně. Stojí přede mnou!Keithova větší ženská kopie.
,,Přišla jsem pro syna.“ Promluví pevně, pohledem mě však prosí o souhlas. Jen stojím a chystám se zavřít dveře. ,,I elfové chybují, pane! Prosím….“ Je zoufalá. Jemně se dotkne zavírajících se dveří. Někdo zezadu lehce strčí do mých nohou.
,,Keithe….“ Hlesnu zoufale.
Ten se však už doslova řítí k té elfce. Proboha elfka??? Ne to ne! To je směšné…
,,Maminko! Maminko moje!“ Obejmou se. Nemůžu nic dělat. ,,Děkuji pane.“ Zašeptá uctivě a odvádí Keitha do noci. Vyjdu ze dveří. Chci zavolat: A co tatínek?! Neudělám však nic. Keith se naposledy otočí. Pohlédne na mě. Láskyplně, něžně. A usměje se…..