Bouře

Byl horký a velice dusný letní den, za školními okny pražilo slunce do bílých stěn protějších paneláků.
V následujících okamžicích se ale všechno zvrtlo, zvedl se prudký vítr a od východu se stahovaly černé zlověstné mraky. Obloha potemněla a na zem dopadly první těžké dešťové kapky.
To vše jsme sledovali ze třídy mezi psaním a nudným výkladem.
Po pár minutách se zatáhlo natolik, že jsme museli rozsvítit světla. A potom to začalo, blesk a zadunění, chvilka ticha a znovu tentokrát blíže a silněji a znovu a znovu. Blesk stíhal blesk a hřmění neustávalo.
Učitelka zavřela oči, otevřela je, vytřeštila, dostala hysterický záchvat a snažila se vtěsnat do šuplíku v katedře, kam by se vešel sotva příruční pes. Když to nevyšlo, zavřískla a utekla se schovat do sborovny mezi třídnice a domácí úkoly z ruštiny.
Zazvonil zvonek. Přišla a přešla přestávka.
Do učebny vstoupil náš třídní a podle zvyku, když bylo ve třídě moc rušno, zařval ticho. Bouře ho nebrala na vědomí a vesele si hřměla dál. Halt ani taková autorita jako náš učitel neporučí hromu, blesku.
Byl z toho zklamán a rozhodl se nás potrestat tím, že nebude vykládat látku, ale řekne nám jeden příběh, starý jako škola sama.
„Tak tedy,“ začal, „bylo to těsně po druhé světové válce, kdy byla škola mírně poškozena a opravovala se. Tehdy se nad krajem přehnala strašná bouře, jakou nikdo z pamětníků nepamatoval. A v tu dobu zrovna v podkrovním kabinetu učitel se svým poškolním žákem třídili kameny na druh šutr a druh butr. Neposedný žák znuděn již nezáživnou monotónní prací. Vyklonil se bohužel z okna. Dostal přímý zásah. Zbyla z něj pouze hromádka popela a dva zlaté zuby. Od té doby se prý zjevuje pokaždé, když má v této škole někdo při bouřce přijít o život. Je to samozřejmě naivní legenda, které snad ani soudný člověk nemůže uvěřit.“
Uplynula slabá minutka, vyplněná pouze rachotem hromu, když se postava z naivní legendy, které snad ani soudný člověk nemůže uvěřit, zhmotnila před tabulí a s blaženým úsměvem, aniž by se ohlížela napravo nebo nalevo, procházela třídou.
Všichni zkameněli v pohybu a slabší i silnější povahy neměly daleko k mdlobám.
Přízrak majestátně prokráčel místností a vnořil se do protější stěny. V tu samou chvílí se z vedlejší místnosti ozval dech beroucí jekot. Následoval záblesk a otřásly se stěny a rozhoupala světla.
Rozběhli jsme se podívat, co se stalo, spatřili jsme pouze zuhelnatělé torzo lidského těla a polovinu třídy popálenou a druhou v úplném šoku.
Jak jsem se později dozvěděl. Strašidlo přišlo k oběti, položilo jí ruku na rameno, usmálo se a zmizelo. Co se odehrálo potom, netřeba popisovat.