Nářek Persefony

Hluboko, hluboko v zemi, tam, kam žádný živý nikdy nedohlédne, je - ať se to zdá jakkoli neuvěřitelné - malý palouk. Rostou na něm podivné květiny a ze středu ční vzhůru strom. Je vysoký a rozložitý, nepodobá se však žádnému stromu na zemi. Z každé strany jej oblévá jedna říčka: Styx a Lété. A tohle všechno neexistuje. Připadá vám to podivné? Přesto je to možné. Věci mohou být, aniž by existovaly. Palouk, strom, květiny i říčky jsou. Světélkují lehkou perletí tam dole v hlubinách a taky neexistují. Tedy ve smyslu věcí tady nahoře. Někdo je vytvořil, aniž by znal barvy, či přesný tvar.
A u kořenů toho stromu (které se od kořenů na zemi liší už ve své podstatě) sedí žena. Vlasy má dlouhé, podobné havranímu peří a oči stříbřitě modré. Sedí tam sama na tom perleťovém palouku obklopena temnými zdmi, pohledy však upírá vzhůru. Vzhůru k jedinému světlu tady. Na tu dálku se jeví jako špendlíková hlavička, jako třpytná hvězda na temném nebi; ta žena však ví, že tam nahoře, tam vysoko a vysoko nad jejím temným vězením je obloha. Je tam nebe a skutečné stromy, květiny i řeky. A jak tak pozoruje ten střípek naděje, její myšlenky jsou upnuty k jedinému. Tiše se nesou z jejích úst jako teskná a úpěnlivé melodie:

Já mám tiché přání,
poznat, jak vítr hladí tvář.
Já mám tiché přání,
spatřit jednou jitřní zář.

Já chtěla bych mít křídla ptáků,
a slyšet ševel perutí.
Toužím vyletět do mraků,
zde zůstat mě nic nenutí.

Já toužím, aby měsíc,
mé drobné peří pohladil.
Já toužím, aby měsíc,
mi třpytné hvězdy odhalil.

Já toužím poznat slunce
a jeho zlaté království.
já toužím poznat slunce,
možná, že je to bláznovství.

Já chtěla bych mít křídla ptáků,
a slyšet ševel perutí.
Já toužím vyletět do mraků,
zde zůstat mě nic nenutí.

A náhle se stalo něco neuvěřitelného. Bílý bod se začal přibližovat a ona cítila, že letí stále výš a výš. A najednou byla venku. Vylétla ven z té temné propasti a zářivé světlo ji oslnilo. Vylétla ven a chladivý vítr jí rozčepýřil černé peří. Mohla se protáhnout a vdechnout čerstvý vzduch. Šťastně a radostně se rozlétla po krajině.
Zimou ztrhaná země začala pomalu tát, když spatřila havrana s modrostříbrnýma očima. Potoky unikly ze spárů ledu a květiny vyhlédly na povrch. A havran byl šťastný. Prorážel svými křídly vzduch a pozoroval, jak vše zelená pod jeho perutěmi. Slunce vyhlédlo z šedého zimního úkrytu, aby potěšilo zemi, a měsíc jí zjevil nová souhvězdí. Stromy plodily a louky se roztančily plesem motýlů. Vzduchem se šířila líbezná vůně jahod a pavouci čekali na svých vláknech na závan větru, co by je unesl jinam. Havran cítil ve svých křídlech únavu. Pozoroval zlátnoucí listy, které pomalu slétaly ze svých větví, snad aby se setkaly s mechem a vyprávěly mu příběhy. Havran ještě naposledy ztěžka máchl svými křídly, červenozlaté lesy zalila bílá mlha. Tiše se usadil na jedné z větví a pak šťasten a unaven ulehl ke spánku. Potom zmizel a nezbyla po něm jediná stopa. Jen stromy, květiny a říčky zaslechly z hlubin země žalostný a zoufalý výkřik.

Hluboko, hluboko v zemi, tam, kam žádný živý nikdy nedohlédne, je - ať se to zdá, jakkoli neuvěřitelné - malý palouk a z něj se tiše nese teskná a úpěnlivá melodie:

Já mám tiché přání,
poznat, jak vítr hladí tvář
…