Jenom sen - VI. - Dejavu

Sedím v kanceláři, popíjím kávu a pracuji. Moje kancelář sice není tak krásná a prostorná jako kancelář pana Marleye, ale mám ji ráda. Sama jsem si ji zařizovala. Mám tu i krásný výhled. Krásnější než u mé vrby, paní Smithové. Vidím přímo na městský park. Je krásné vidět něco zeleného uprostřed té šedi mrakodrapů. Ale mám rada i je. Čím jsem výš, tím více volněji se cítím. Jako pták. Najednou zase ta vlna horka. Přišla z ničeho nic. Ťuk ťuk.
„Dále.“ Odložím kávu a upřu svůj zrak ke dveřím. Otevřou se a v nich Angel. Můj anděl. Můj sen.
„Dobrý den přeji. Pan Marley vám to chtěl poslat po sekretářce nebo poslíčkovi, ale nabídl jsem se, že vám to přinesu sám.“ Podává mi obálku. Co v ní je?
„Dobrý den, Angle. Děkuji vám moc.“ Když přebírám obálku z jeho ruky, omylem se jí dotknu. Zase ta vlna. To vzrušení. Pomyslím, jaké by to bylo, kdyby mě tyhle ruce objímaly. Taková slast. Obálku položím na stůl. Angel se mi zadívá do očí. Pomoc, jsou tak nádherné. Přistoupí ke mně blíž. Sedím ve svém křesle a ani nedutám. Nemůžu dýchat. Podá mi ruku. Přijmu ji. Musím si stoupnout. Jsme od sebe jen pár centimetrů. Stále se mi kouká do očí. Teď na rty. Na krk. Do výstřihu. Z jeho pohledu srší touha. Spaluje mě svým pohledem. Přitáhne si mě blíž. Omylem narazíme do stolu a káva se trošku rozlije. Naše ústa se skoro dotýkají. Cítím na nich jeho dech. Jeho pohled. Polib mě, Angle. Polib mě, prosím. Drží mě za paže, nebezpečně blízko. Zavřu oči. Chci, aby mě políbil. Je tak blízko. Polib mě. Ťuk ťuk. Otevřu oči. Sedím ve svém křesle. Na stole káva. A Angle nikde.
„Dále.“
„Dobrý den přeji. Pan Marley vám to chtěl poslat po sekretářce nebo poslíčkovi, ale nabídl jsem se, že vám to přinesu sám.“ Podává mi obálku. Jsem zmatená. Dejavue.
„Děkuju.“ Obálku přijímám. Dotknu se jeho ruky. Vzrušení. Jsem snad šílená? To mě tolik přitahuje? Ano, přitahuje. Odpovím si sama.
„Přeji pěkný den.“ Povídá Angel ve dveřích.
„Jo a máte tu kávu trochu rozlitou, kdyby jste si toho nevšimla.“ Opravdu. Ta káva je rozlitá. Zavolám Samathu. Moji sekretářku. Ta ji utře. Samantha není tak krásná a mladá jako Linda. Ale tohle já nehledám. Je velmi šikovná a toho já si cením. Navíc jsem žena. Linda není moc šikovná. Drží se svého postu jen díky občasným, spíše velmi častým sexuálním hrátkám s panem Marleyem. Vědí to všichni. Krom jeho ženy a dětí. A i kdyby se to manželka dozvěděla. Myslím, že by nic neudělala. Znám ji z firemních večírků. Je to velmi pěkná žena. Sympatická. Spíše domácký typ. Nepracuje. Žije z peněz pana Marleye. Žádostí o rozvod by se připravila o teplo domácího krbu. Což samozřejmě nechce. A pan Marley si paní Marleyovou také udržuje. Přece jenom má své děti rád a nechtěl by se dělit o svůj majetek. A že není malý. Nemám ponětí, kolik milionů se skrývá se na jeho kontě, za to vím, že v nejluxusnější čtvrti, v Hill Townu, se nachází jeho vila. S nádherným bazénem před domem a jedním uvnitř. Tři koupelny, patnáct pokojů, dvě kuchyně, sauna, posilovna. Luxus. Kéž bych si někdy mohla něco podobného dovolit. Se svým platem si můžu dovolit leda tak katalog, kde jsou tyhle domy v nabídce. Nikdy jsem u pana Marleye nebyla, ale můj bratranec jeho dům navrhoval. Jednou ke mně pan Marley přišel. Že potřebuje nějakého schopného architekta. Prý slyšel, že u mě v rodině jeden je. Myslím, že se to Bartovi, mému bratranci povedlo. Pan Marley byl výsostně potěšen. Viděla jsem fotky. Nádhera. Myslím, že Bart na sebe může být hrdý. A taky že je. Jeho popularita mezi architekty stoupla. Dnes ho chtějí pro stavbu různých důležitých budov. Pan Marley mu udělal slušnou reklamu. Přeji mu to. Beru do ruky obálku. Otevřu ji. Pozvánka. Pozvánka na další firemní akci. Mám tyhle akce ráda. Noví sponzoři, nové tváře, Angel. Ne to ne, na něj nesmím myslet. Určitě tam půjde i on. Nesmí tam chybět. Musí tam být. Musí tam být, protože je důležitým zaměstnancem naši firmy, nebo tam musí být, protože si to nevýslovně přeji? Prostě tam být musí.