Jenom sen - VII. Zrcadlo

„Ne. Nechej ho!“ v rychlosti si sednu na postel. Zase celá zpocená. Nic se nezměnilo. Pořád ten sen začíná a končí ve stejné fázi. Pokaždé Davida zabije. Přiřítí se jako blesk a už ho rdousí.
„Miláčku, obejmi mě prosím.“ Otočím se na Davida. Potřebuji obejmout. Zase mám strach. Potřebuji ten pocit bezpečí. David tam není. Neleží na svém místě. Kde je? Davide? Můj strach se zvětšuje. Nikdy se nestalo, že by tam nebyl. Nikdy v noci nechodí na záchod, sklenici s vodou, kdyby měl v noci žízeň, má na stole. Podívám se na budík. Dvanáct. Ani o minutu více či méně. Peřinu odkryji a nazuji bačkory. Dveře jsou pootevřené. Vždy je pečlivě zavírám. Podívám se k oknu. Půlnoční větřík si hraje se záclonami. Okno je taky pootevřené. Zavřu ho. Je úplněk. Mám strach. Nakouknu ze dveří. Podívám se doleva, doprava. Nikde nikdo. Našlapuji tiše a nenápadně, jako kdybych se vloupala do cizího bytu. Plížím se chodbou. Prásk. Šíleně se leknu. Zakryji si pusu, abych nevykřikla. Jsem strachy bez sebe. Jako by se rozbilo nějaké okno. Zloděj. Kde je David, když ho nejvíc potřebuju? Co když na něj narazím a on mě zastřelí, nebo zapíchne. Jsem v kuchyni. Beru do ruky kuchyňský nůž. Pojistka. Snad ho nebudu muset použít. Jdu za zvukem. Nejdřív jde nůž, potom já. Nevím proč. Nevím, kde jsem vzala tu odvahu tenhle zvuk následovat. Jdu se podívat strachu do očí. Šlo to z koupelny. Dveře jsou pootevřené. Sápu se po klice. Pomalu otevírám. Jsem připravená zaútočit. Bohužel i nezvaný host může být připraven. Otevřu dveře a tam David. Klečí na zemi a obvazuje si ruku. Kolem něho je spousta střepů. Zrcadlo je rozbité. David se otočí.
„Co je? Co ten nůž?“ vyděsí se. Musí být ne mě zajímavý pohled. S nožem v ruce a rozzuřenýma očima jako bych chtěla Davida zabít.
„Já sem myslela, že je to zloděj nebo tak něco.“ Ruku, ve které držím nůž, mám v křečích. Jakmile povolí, pustím nůž na zem. Kleknu si k Davidovi. Na zemi je krev. Položím mu ruce na ramena. Snažím se nestoupnout tam, kde jsou střepy. Je to těžké, jsou všude kolem.
„Co se stalo, lásko?“
„Ani nevím. Asi sem rozespalej myslel, že je to kredenc, chtěl jsem se napít. Asi jsem zapomněl otevřít. Prorazil jsem ho rukou. Opravdu nevím.“
„Dobře, lásko, uklidím to.“ Povídám. David se zvláštně podívá na střepy, zvedne mě.
„Já to uklidím ráno. Teď jdeme spát, lásko.“ Odvádí mě pryč z koupelny. Pevně mě drží za ramena. Jdeme do ložnice. Ležíme v posteli, ležím k němu zády a David mě objímá.
„Měla jsem strach. Nebyl jsi tu. Poprvé co jsi nebyl vedle mě, když jsem se probudila. Měla jsem strach.“
„Jsem tu pro tebe, lásko. Vždy tu budu.“ Políbí mě lehce na krk. Jemně mi na něj dýchá. Otočím se na něj. Tam Angel. Už zase. Hledí mi do očí. Taji. Peřinu mu zakrývá pouze jeho slabiny. Vypadá, že je nahý. Je vidět jeho krásný holý hrudník plný svalů a krásné silné nohy. Chtěla bych vidět víc. Nemůžu. Zavřu oči. Otevřu je. David. Je tu zase můj manžel. Odvést myšlenky jinam.
„V sobotu je další firemní akce. Jsme zvaní.“
„Dobře, promluvíme si o tom zítra. Teď musíš spát. Oba musíme spát.“ Podívám se na Davidův stolek. Sklenice je plná. Že by byl náměsíčný? Nechápu. Usínáme v objetí.
Ráno sedím u snídaně. Udělala jsem omelety. S chutí jednu jím. Popíjím kávu. Potřebuji nakopnout. Dřív jsem tolik kávu nepila. Teď ji ale potřebuji. Někdy mi chybí dětský smích. Malé nožky, co by běhaly kolem. Malé ručičky, co by mě hladily a pusinka, co by říkala: „Mami.“ S Davidem jsme si děti naplánovali, až v práci dosáhneme toho, co jsme vždy chtěli. Nepamatuji si, který z nás s tímhle návrhem přišel první. Lituji toho. Do kuchyně přichází David. Přisedne si ke mně. S chutí se pustí do jedné omelety.
„V sobotu je ta akce,“ připomenu. Chci, aby odmítl. Co? Ne, chci, aby David šel. Vždy tam chodí. Všichni ho tam znají. Nikdy jsem tam nebyla bez něj. Ale když tam půjde, nebudu se moci věnovat Angelovi. Na co zase myslím. Ten tam bude mít dost obdivovatelek a také práce. Není to jenom zábava. Je to i snaha získat si nové sponzory. Nové zručnější pracovní síly. Naše společnost je obrovská. Má spoustu pracovníků, ale novými a kvalifikovanými se u nás nepohrdá. Třeba jako Angel. Je u nás nový, ale musí být velice šikovný, když udolal tohle vysoce postavené místo.
„Asi nebudu moct, lásko. Bude ta schůze, co jsem ti o ní říkal. Byla přesunuta na sobotu. Blbej den, vím. Já s tím nic nezmůžu. Budeš muset jít sama.“ Napije se mé kávy.
„Dobře, jen sem chtěla vědět, jestli půjdeš nebo ne.“ David se zvedne. Přistoupí ke mně. Obejme mě zezadu a dýchá mi do ucha.
„Pojď se pomilovat, lásko.“ Zvedne mě a položí na kuchyňskou linku. Začíná mě svlékat. Vytrhnu se mu z náručí.
„Co je? Vždyť si to měla dycky tak ráda. Najednou nic. Děje se něco miláčku?“ uhnu pohledem, když říkám, že vše je v pořádku. Že jenom spěchám. David sklesle odchází. Už jsem ho zase odmítla. Od té doby, co znám Angela, nemám na milování s Davidem ani pomyšlení. Myslím jenom na něj. Na Angela. Z transu mě vytrhne telefon. Vytáhnu ho z kabelky.
„Prosím, Gordnová.“
„Dobrý den, paní Gordnová. U telefonu Miriam Smithová. Probírala jsem se v tom, co jste mi říkala, o těch snech a tak. Přijďte v pondělí ve tři ke mně. Něco mě napadlo. Zapíšu si vás tu.“
„Jistě přijdu. Děkuji vám, paní doktorko. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Jsem zvědavá, na co přišla. Snad na něco přišla. Je přece od toho placená, aby poradila všem.
David vejde do kuchyně. V ruce drží lopatku se střepy. Háže je do koše. Jak by nic odchází. Jdu se za ním rozloučit. Sedí v ložnici a převazuje si ruku.
„Včera jsem si to zavázal jen tak zběžně. Musím si to spravit. Bolí to jako čert.“ Povídá, když mě zahlédne ve dveřích.
„Mám ti pomoct?“ zeptám se. Vidím, jak je s jednou rukou nešikovný.
„To je dobrý. Zvládnu to sám. Běž už. Neříkala jsi, že spěcháš?“ trochu mě to zamrzí. Je na mě naštvaný.
„Promiň.“ Otáčím se a odcházím.