Jenom sen - VIII. Návštěva

Poslední dobou mě práce nebaví. Sedím a koukám do skript. Vím, měla bych si pospíšit. Nesmím zklamat. Ráno jsem si všimla na stole vzkazu. Spíše rozpis práce. Bylo na něm, co vše mám do pátku stihnout. Je toho požehnaně. Nevím, jak tohle stihnu. I superman by měl problémy všechno stihnout. Je středa. Mám na to ještě tři dny. Třeba se objeví dobrá víla, která mi pomůže. Nebo holoubci, kteří pomohli Popelce. Bláhové představy. Ťuk ťuk.
„Dále.“ Do kanceláře vstupuje Angel. Celá místnost jakoby ožila. Provoněla Angelovou kolínskou. Voní krásně. Myslím, že omdlím.
„Dobrý den, Chelsey. Doufám, že vás neobtěžuji.“ Ne Angele ty nikdy, pomyslím si v duchu.
„Dozvěděl jsem se, že máte spoustu práce. Chtěl jsem se zeptat, jestli nechcete pomoci. Něco vím o vašem oboru. Kdybychom dali hlavy dohromady, měli bychom vše brzo hotové.“
„To od vás nemohu žádat. Určitě máte spoustu vlastní práce. Snad to zvládnu sama.“ Nechápu, proč jsem ho odmítla. Mohla jsem pracovat v jedné místnosti s mým idolem. S mužem, na kterého neustále myslím. Vlastně je to dobře. Je tu David.
„Kdyby jste si to rozmyslela, budu ve své kanceláři.“ Odchází. Mám, nemám? V hlavě se mi honí tato otázka. Ne. Bude to tak lepší.
Jsou už skoro čtyři. Posbírám si své věci a odcházím domů. Se svými kvanty práce jsem moc nepokročila. Budu muset pracovat i doma. Na cestě k výtahu řeknu nashledanou Samantě. Už se také chytá k odchodu. Nastoupím do výtahu. Ta vlna. Cítím to až v konečcích prstů.
„Kam to bude?“ zeptá se __________ .
„Deváté.“ Zarazím se. Chtěla jsem říci „až dolů“, ale řekla jsem „deváté“. Vyjedeme ta dvě patra nahoru. Nemůžu teď říci, že jsem se spletla. Že jsem chtěla dolů. Pozdě bycha honit. Vystoupím. Přímo naproti je Angelova kancelář. Myslím si to. Nikdy jsem tu nebyla. Jak můžu vědět, že je zrovna jeho? Na cedulku se jménem nevidím. Takové tušení. Dveře kanceláře se otevřely. Angel odchází domů.
„Takže jste si to rozmyslela.“ Volá přes halu s úsměvem na tváři. Co mám říct? Že jsem vystoupila špatně? Ne, to ne.
„A-ano. Rozmyslela.“ Odpovím nesměle.
„To jsem rád. Nemyslete si o mně nic špatného, ale pojedeme tedy ke mně. Pokud tedy nechcete k vám. Notebook máte, potřebné spisy také, nemám pravdu? Pojedeme mým autem.“
„Ano, vše mám. Můžeme tedy k vám. Ale co s mým autem?“
„Zítra pro vás ráno mohu přijet. Nechejte si ho zde.“ Budu u Angela v bytě. Vím, že má byt. Ale také dům, který je momentálně ve stavu rekonstrukce. Mluvili jsme o všem možném při naši společné večeři v Blue Diamond. Jeho a moje bydlení bylo jedním z témat. Nesmím vypadat tak nesměle. Přivolala jsem výtah. Pobídl mě, abych nastoupila. Venku nasazuje opět sluneční brýle. Nedivím se mu. Červnové slunce pálí a on určitě potřebuje na řízení vidět dokonale. Jako řidič je vynikající. Jako člověk také. Milý a velmi galantní. Cestou v autě zavolám Davidovi, že mám ještě práci a že přijedu později. Davidovi to ani nevadilo. Angel celou cestu autem mlčel. Dívala jsem se z okna. Dojeli jsme na Marvele Street. Další luxusní čtvrť v New Orleans.
Jeho byt je vkusně zařízený. Ve starém evropském stylu, asi tak šestnácté století, hádala bych. Opravdu nádhera. Asi nemá rád moderní zařízení bytu. Opravdu nádhera. Zavede mě do své pracovny. Také krásně zařízená. Položím si věci na stůl. Jeho stůl je obrovský. Z černého ebenového dřeva. Musí být i hodně těžký.
„Líbí?“ zeptá se Angel. Musel si všimnout, že vše sleduji s neskrývaným zájmem.
„Ano, moc. Je to tu tak zvláštní. Takové magické.“
„Má to budit tenhle dojem.“ Odpoví potěšeně Angel. Opět se usměje.
„Udělejte si pohodlí. Uvařím nám kávu. Co pijete? Můžu hádat? Capucino s dvěma kostkami se smetanou?“ můj udivený pohled ho usvědčí, že má pravdu. Mizí ve dveřích. Zachce se mi na záchod. Vylezu ze dveří. Mířím ke dveřím, které vypadají jako dveře od záchodu. Bingo. Je tam. Po vykonání potřeby si jdu umýt ruce. Pustím vodu. Mýdlo krásně voní. Chci se podívat do zrcadla. Jestli není moje líčení rozmazané nebo vlasy rozcuchané. Zvednu oči, ale zrcadlo nevidím. Je zde jenom skříňka. Otevřu dvířka s nadějí, že nějaké zrcátko bude uvnitř. Nic. Jen pečlivě seřazené hygienické potřeby. Zavřu dvířka. Leknu se. Angel stojí vedle mě. Nevšimla jsem si ho přes otevřená dvířka. Připlížil se jako duch.
„Hledáte něco?“
„Chtěla jsem se jenom podívat do zrcadla.“ Angel se pousměje.
„Byt ještě není úplně zařízený. Zrcadla mám objednána. Stále ještě nepřišla.“
„Aha. Omlouvám se, nechtěla sem tady tak šmejdit.“
„Neomlouvejte se.“ Angel vykročí z koupelny směrem k pracovně. Cestou na mě mluví.
„Rád bych, kdybychom si tykali. Jestli to nebude nějaký problém. A říkejte mi Angele.“
„Dobrá pane, Angel. Můžeme si tykat.“
Ani nevím, kolik je hodin. Pracujeme už dlouho. Angel je šikovný. Práce mu jde od ruky. Nevím, kde se tohle všechno naučil. Některé věci jsem ani sama nevěděla, a to jsem speciálně školená. Přinutím se podívat na hodinky. Za pět deset. Zhrozím se.
„Já už budu muset jít. Manžel na mě doma čeká.“ Začnu zmatkovat a balit se.
„Počkej, přece tě musím zavést.“ Málem jsem zapomněla. Nejsem tu autem. Počkám na Angela. Zaveze mě domů. Poděkuji mu a utíkám domů.
„Kde jsi tak dlouho?“ tuhle otázku slyším, jen co otevřu dveře. David mi jde naproti.
„Já sem měla moc práce, tak jsem musela zůstat v kanceláři a pracovat.“ David se podívá nedůvěřivě ven.
„Kde máš auto?“
„Nechala jsem ho v práci. Nechtělo nastartovat.“ Zalhala jsem.
„Odvezl mě An-, pan Boreanaz. Ten nový mluvčí.“ Nechci vidět svůj výraz v obličeji.
„Aha. No aby v tom nebylo něco víc.“ David začíná žárlit.
„Děje se něco, miláčku? V poslední době si nějaká jiná.“
„Moc práce jenom, lásko. Až tohle všechno skončí, bude zase všechno v pořádku.“ Obejmu ho. Začne mě hladit po zádech. Sklouzává až k zadku. Zase se chce milovat. Nemůžu mu odpírat manželské povinnosti. Zanese mě do ložnice. Položí na postel. Rožne lampičku. Zhasnu ji. Nechápe.
„Chtěla bych si to vychutnat potmě, lásko.“ David souhlasí. Začne mě milovat. Nebráním se, ale nejsem moc aktivní. Nemám náladu se milovat. Nemám náladu milovat se s ním. Cítím se jako poleno. Celou dobu mám zavřené oči. Je po všem. David ze mě sleze. Je vyčerpaný. Usíná téměř hned. Snad spokojený. Nemůžu spát. Bojím se těch snů. Ale spát musím. Je půlnoc. David klidně oddychuje. Jsem ráda, že nechrápe. Co bych dala za to, aby tu spal Angel. Za těch deset let, co se známe, mi přes cestu nepřeběhl nikdo tak vzrušující. Viděla jsem spoustu mužů, ale nikdo nebyl takový, jako je Angel. Potřebuji se napít. Zapomněla jsem si večer nalít. Zapomněla. Spíše nestihla. Napiji se a jdu spát. David zatím změnil polohu spánku. Je roztomilý. Jaké by byly asi jeho děti? Ne, radši na to nemyslet. David si děti ještě nepřeje. Uléhám a usínám.
„Pusť ho. Neeeee.“ Křičím ze spaní.
„Klid, lásko. Zase jenom ten sen. Sem u tebe.“ Objímá mě. Hladí mě po vlasech.
„Promiň. Já se zblázním. Už ty sny nechci. V pondělí mám sezení. Volala mi ta psycholožka. Uvidíme, co mi řekne. Ať už je pondělí.“
„Jo, ať už je pondělí.“ Přitaká David. Je pět ráno. Už asi neusnu. Budu muset zavolat Angelovi. Kvůli odvozu do práce. Já husa. Nemám jeho číslo. Jak jsem mohla zapomenout. Co teď? Telefon. Někdo mi volá. Neznámé číslo.
„Prosím, Gordnová. Kdo je tam?“
„Tady Angel, Angel Boreanaz. Chci se tě zeptat, kdy mám pro tebe přijet. Myslím, že nemáš moje číslo, takže ti volám.“
„Ano, je mi to trapné, úplně jsem zapomněla, že ho nemám. Tak o půl sedmý?“
„Dobře, budu tam.“ Zavěsí. Že by mi četl myšlenky na dálku?
Půl sedmé. Kouknu z okna. Je tam. Přesný jako hodinky. Ještě, že Angel spí. Nemám ráda vysvětlování. Angel stojí u dveří spolujezdce.
„Krásné ráno, zapomněl jsem ti ho popřát do telefonu.“
„Vám, tobě taky.“ Usměji se na něj. Celou cestu je opět ticho. Posloucháme hudbu. Celý den se nic zvláštního neděje. Jen David je zase podrážděný. Skoro se mnou nemluví. Mrzí mě to. Chci se k němu chovat jako předtím, ale předčím? Odkdy jsem jiná? Nevím.