Noční návštěvník

Pozorovala hvězdy. Jedna se třpytila v levém dolním rohu okna a další téměř uprostřed. Moc vidět nebyly. Kousek od okna byla pouliční lampa. Ležela na posteli a koukala a koukala ... Ležela takhle už nejméně hodinu. Čím víc věděla, že čím dřív usne, tím to pro ní bude lepší, tím víc jí opouštěla únava. Každých pět minut koukala na hodiny, pak nehybně ležela a naslouchala.
"Vždyť už se musí objevit. Kde je? Tolik hodin. Co když přijde, až budu spát? Byl by v tom nějaký rozdíl? Určitě ano. Vždyť takhle alespoň vím, že tam je. Ale mohla bych si myslet, že tam dnes v noci nebyla. Ale proč by zrovna dnes nepřišla? Byla tu každou noc. Ale kde se jenom mohla zdržet?"

Opět nervózně sledovala hodiny.
23:59
Půlnoc.
Dál koukala z okna. Napadlo jí otočit se a kouknout se, jestli tam není. Jestli jen schválně není co nejvíce potichu.
"Snaží se mě zmást. Tím je to. Určitě. "

Opatrně, potichu a pomaloučku se posadila na posteli, snažila se upínat svůj pohled na okno. Pevný bod ve víru.
"Mám se otočit? Pane Bože, já nevím. Co když tam je? A uvidí mě? Co by mi asi udělala? Zabila mě? Chce mě vůbec zabít? Proč tu je? Co tu vůbec chce noc co noc?"

Znovu si lehla. Její pohled dál směřoval k oknu, jen občas zabloudil k hodinám.
"Kde k sakru je? To mi určitě dělá naschvál! Ona ví, že na ní čekám. Ví to, a proto nepřichází. Ale ... ale co když se tu někde schovává."
"J..." Selhal jí hlas.
Odkašlala si.
"Jsi tu někde?"
Nic. Jen ticho.
"A co jsem čekala, že mi odpoví, že leží ve skříni nebo co? A proč by tam byla? Vždycky ležela za postelí. Vždycky se schoulila ke dveřím. Tak proč by dnes byla ve skříni? Není tam, samozřejmě, že tam není. Vůbec tu není. Nevím proč, ale není."

Dál pouze ležela. Zavřela oči a jen naslouchala. Bála se dýchat, aby jí neutekl sebemenší šramot. Něco zaslechla.
"Ale ne, to byly jen myši na půdě ... určitě. Taková velká kočka přece nedělá stejné zvuky jako myši."
A dál se zavřenýma očima poslouchala a čekala na její příchod.
"Je tady. Určitě."
Slyšela, jak se s lehkostí vlastní pouze kočkám pohybuje po pokoji.
"Teď musí být u stolu. U knihovny. Zastavila se. Co tam dělá? Prohlíží si mě. Určitě si mě prohlíží a zkoumá, jestli spím. Ještěže mám zavřené oči. Nechci, aby věděla, že jsem vzhůru. Stejně to ví, určitě to ví. Jak by mohla? Prostě to ví, ona to vycítí."

Kočka se opět začala pohybovat. Směrem k posteli. Zašustění každého jejího dalšího kroku o koberec sílilo. Byla už docela blízko. Lucie cítila, jak jí dýchá do tváře.
"Jdi pryč. Nechci tě. Ošklivá kočička. Proč to dělá? Ať jde pryč."
Cítila, že brzy začne brečet.
"Nesmím, upustím jedinou slzu a sežere mě, já to vím."

První kapka se skutálela po tváři a spadla na polštář. Vyděšeně a zprudka otevřela oči. Dívala se do očí, do zlých kočičích očí, obrovské pumě černé tak, že i v noci byla temnější než tma a tak v ní vynikala. A leskla se jí srst. V nepatrných záblescích světla z venku se jí leskla srst, jako by v ní měla stříbrné nitky. Přední packy položila na postel, přímo na Lucku. Byla tak těžká a musela být silná. Čumák měla jen pár centimetrů od Lucčiny tváře, otevřela pusu a v ní se zaleskly ohromné silné zuby. Vydala slabý zvuk. Lucka myslela, že takový zvuk vydávají všechny šelmy, které se zrovna chystají někoho sežrat. Puma zařvala nahlas a Lucka se dala do šíleného pláče a křičela a křičela.

Najednou otevřela oči. Probudila se. Po kočce nebylo ani památky. Slyšela, že k ní po schodech nahoru míří máma.
"Copak je, Lucinko," ptala se s vyděšeným hlasem, "něco ošklivého se ti zdálo?"

Lucka jí převyprávěla svůj sen, maminka jí uklidnila a odešla spát. Lucka zavřela oči, otočila se na bok a ...

... a za sebou uslyšela tiché kočičí kroky.